Realitní makléřka Martina Svobodová položila sluchátko a pár vteřin zírala na telefon, jako by to byl ten viník.
Za dvaadvacet let v oboru prodávala byty s dluhy, s trvale hlášenými příbuznými, s protékajícím potrubím a s výhledem na hřbitov. Jednou dokonce s papouškem, který nadával třemi jazyky. Ale aby byl kocour zapsán ve smlouvě jako věcné břemeno – to ještě nezažila.
„Takže ještě jednou podmínky,“ řekla si sama pro sebe a listovala v notesu. „Dvoupokojový, Praha – Vinohrady, třetí patro, dvaašedesát metrů. Paní zemřela v lednu. Dědicové – syn a dcera z Brna. Chtějí prodat rychle. Kocoura neberou, do útulku nedají, utratit nenechají. Kocour je v ceně.“
Povzdechla si a do inzerátu připsala větu, ze které by každého právníka zamrazilo: „V ceně je kocour. Smlouvání možné.“
První prohlídka byla v sobotu.
Martina otevřela dveře a vpustila kupující – vysokou paní kolem pětapadesáti v šedém kabátě. Ta překročila práh a zastavila se. V bytě to vonělo tak, jak vonívají domy, kde dlouho žil osamělý starší člověk: levandulovým mýdlem, starými knihami, troškou kozlíku.
„Božena Nováková,“ představila se žena, aniž by podávala ruku. Rozhlédla se. „A kde je ten váš… bonus?“
Kocour seděl na parapetu v obýváku – obrovský, rezavo-bílý. Díval se na Boženu bez mrknutí a v jeho pohledu nebyl ani strach, ani zvědavost. Jenom unavená, nekonečná trpělivost.
Tak se dívají ti, které už někdo opustil.
Božena prošla bytem mlčky. Přejela prstem po hřbetech knih v poličce – Čapek, Poláček, Hrabal, přečtené až do rozpadlých desek. Nakoukla do kuchyně, kde na zdi visel trhací kalendář zastavený na sedmnáctém lednu. Na parapetu tři květináče se suchou muškátovou. A miska. Čistá, prázdná, stojící přesně na svém místě – u levé nohy stoličky.
„Krmí ho vůbec někdo?“ zeptala se, aniž by se otočila.
„Sousedka,“ řekla Martina. „Taťána Králová z šestatřicátého. Chodí dvakrát denně. Dědicové jí za to platí. Málo, ale platí.“
Božena se vrátila do pokoje. Kocour nezměnil pozici – seděl na parapetu s přitaženými předními tlapami a díval se do dvora. Tam se ve větru houpaly holé únorové lípy a mezi nimi chodila žena s kočárkem.
„Jak se jmenuje?“
„Markýz. Teda aspoň to říkali dědicové.“
„Markýz,“ opakovala Božena bez výrazu.
Kocour neotočil hlavu.
Zavolala za tři dny.
„Martino, rozmýšlela jsem to. Lokalita je dobrá, metro blízko. Ale cena je furt nad trhem, i s tím… přívažkem. A rekonstrukce by chtěla – ty tapety, to lino. Vzala bych to, kdyby slevili ještě tři sta tisíc.“
„Zkusím to probrat.“
Dědicové slevili dvě stě. Božena souhlasila.
Vyřizování trvalo tři týdny. Božena přijela do bytu ještě dvakrát – s metrem a notesem. Měřila zdi, zapisovala, propočítávala. Kocour pozoroval. Když si podruhé dřepla u okna a kontrolovala topení, seskočil z parapetu, přišel a posadil se vedle – půl metru od ní. Ne blíž.
„Tak ahoj,“ řekla mu.
Markýz zamrkal. Jednou, pomalu. A odvrátil se.
Taťána Králová ze šestatřicátého byla drobná, suchá žena s vyděšenýma očima. Čekala na Boženu u dveří v den podpisu předávacího protokolu.
„Vy jste nová paní?“
„Doufám, že jo.“
„Já vám povím o Markýzovi. Jarmila Procházková – zesnulá paní, dej jí pánbůh nebe – ho sebrala před deseti lety. Seděl u vchodu, v listopadu, celej odřenej. Ona ho vyléčila, vykrmila. Od tý doby se od ní nehnul ani na krok.“
Taťána se odmlčela a dodala tišeji:
„Když spadla – mozková mrtvice, rovnou v kuchyni – on ležel vedle. Přijela záchranka, vyrazili dveře a on u její hlavy. A neodešel.“
Božena poslouchala, stála ve dveřích a v ruce držela svazek nových klíčů. Tři klíče. Dva od zámků. Jeden od poštovní schránky, do které už neměl kdo koukat.
„Není zlomyslnej,“ pokračovala Taťána. „Neškrábe, neničí nábytek. Jenom… nenechá se pohladit. Krmím ho dva měsíce a on ke mně ani jednou nepřišel. Žere, až když vyjdu. Misku postavím – a za dveře. Vrátím se – prázdno. Ale aby u mě – ani jednou.“
„Možná se bojí.“
„Nebojí. Čeká. Sedne si ke dveřím a kouká. Každej večer, asi v šest. Jarmila se v šest vracívala z procházky.“
Božena se nastěhovala v sobotu. Věcí měla málo, byla zvyklá žít skromně. Dvacet let sestra na kardiologii, pak nástupní místo, pak redukce, rozměna, podnájem na sídlišti na okraji Prahy, ze kterého bolela kolena i duše. Vlastní bydlení byl sen tak dávný, že už skoro přestal být snem a stal se jen plánem. Peníze šetřila devět let.
Stěhováci přinesli gauč, dvě skříně, krabice s nádobím. Markýz zmizel. Božena ho našla v komoře – zalezl za žehlící prkno a seděl tam s přitisknutýma ušima, obrovský a nehybný.
„Chápu,“ řekla mu. „Tobě je to těžký. Mně taky.“
Postavila misku k levé noze stoličky, na to samé místo, kde stála ta předchozí, a vyšla, zavřela dveře do kuchyně.
Ráno byla miska prázdná.
Uběhl měsíc. Žili vedle sebe – ve stejných stěnách, ale v rozdílných světech.
Božena vstávala v šest, pila kávu v kuchyni, odcházela na službu. Sehnala místo v poliklinice na Budějovické, sice ne kardiologie, ale po roce bez práce se nevybíralo.
Markýz se v kuchyni objevoval až po cvaknutí zámku. Věděla to, protože si na stůl pokládala svůj dlouhý šedivějící vlas napříč miskou. Každý večer ležel vlas na podlaze. Takže jedl.
Večery trávila v křesle u okna a četla – ty samé knihy z poličky, co zůstaly po Jarmile. Čapek byl celý v tužkových poznámkách: tenkým, úhledným písmem na okrajích stály vykřičníky, občas jedno slovo: „ano“, „přesně“, „a u mě“. Božena ty poznámky četla a cítila zvláštní, ne smutek, ne. Poznání. Jako by žena, kterou nikdy neviděla, myslela stejně jako ona.
Markýz v té době sedával na chodbě. Ne v pokoji – na chodbě. U vchodových dveří. Každý večer, přesně v šest. Čekal.
Koncem března Božena onemocněla. Chřipka ji srazila přes noc – teplota devětatřicet, krk, lámání v každém kloubu. Zavolala do práce, vzala si paralen a lehla. Vstát, aby se najedla, neměla sílu. Vstát, aby nakrmila kocoura, taky ne.
„Markýzi,“ zavolala z loňska chraplavým hlasem. „Promiň. Teď nemůžu.“
Ticho.
Propadla se do spánku, těžkého, lepkavého, s hučící hlavou. Probudilo ji, že na nohách něco tlačí. Ne moc. Prostě tíha – teplá, pravidelná, živá.
Markýz ležel v nohách postele. Stočený do klubíčka a díval se na ni bez mrknutí, vážně, pozorně. Poprvé za měsíc nebyl na chodbě, v komoře, za žehlícím prknem. Byl tady.
Božena se nehnula. Bála se – pohne se, a on odejde. Jen se na něj dívala a on na ni a mezi nimi bylo to ticho, ve kterém nejsou potřeba slova, protože už všechno bylo řečeno.
„Ty už to znáš,“ zašeptala.
Markýz přitiskl uši, položil hlavu na tlapy a zavřel oči.
Neodešel.
Tři dni byla nemocná a tři dni ležel v nohách. Odcházel jen k misce – donutila se vstát, nasypat granule – a vracel se. Třetí den, když teplota klesla a Božena seděla v kuchyni zabalená v dece s hrnkem vývaru, Markýz vyskočil na stoličku. Posadil se vedle. A začal příst.
Nehlasitě, s chrapotem, jako by se to odnaučil a teď si vzpomínal.
Božena položila hrnek. Sundala brýle. Natáhla ruku – pomalu, dlaní nahoru.
Markýz očichal její prsty. A strkal čelem do dlaně.
Plakala. Ne z dojetí – nebyla z těch, co pláčou dojetím. Plakala, protože najednou pochopila jednoduchou, jasnou věc: koupila si cizí život s cizími knihami a cizím kocourem, protože na svůj neměla. A on zůstal v cizím životě s cizí ženou, protože ho nebylo kam dát. Dvě břemena. Dva přívažky. Dvě zbytečné bytosti, které byly v ceně.
A teď sedí v kuchyni vedle sebe, jednomu je patnáct kočičích let, druhý má šestapadesát lidských, a oběma je spolu teplo.
Markýz přede a Božena drží dlaň na jeho velké, těžké hlavě a myslí si, že tohle je možná to pravý – když nečekáš, nehledáš, neprosíš. A ono přijde.
V květnu Božena strhala staré tapety, ty s drobným hnědým kvítkem, od kterých byl byt tmavší, než byl. Natřela stěny na teplou mléčnou. Lino zatím nechala – na všechno najednou peníze nestačily, ale to už bylo jedno. Byt přestal být cizí. Ani si nevšimla, kdy přesně.
Knihy Jarmily Procházkové zůstaly na poličce. Božena k nim přidala své – pár, asi patnáct kusů. Čapek s tužkovými poznámkami stál na stejném místě. Občas ho večer otevřela a nečetla povídku, ale okraje – cizí „ano“, „přesně“, „a u mě“. A kývala.
Muškáty vyhodila hned po nastěhování – suché na smrt, nezachránit. A až teď zasadila nové. Postavila je na ten samý parapet, kde Markýz seděl první den prohlídky. Teď tam sedával méně. Častěji na křesle, vedle ní. Nebo na klíně, když byl večer dlouhý a kniha dobrá.
V šest už nechodil ke dveřím.
V červnu Martina Svobodová, realitní makléřka, náhodou potkala Boženu v blízkém supermarketu. Božena stála ve frontě s kočičím krmením a s krabicí mléka.
„Tak co byt?“ zeptala se Martina. „Nelitujete?“
„Ne.“
„A kocour?“
Božena se odmlčela. Přeložila krmení z jedné ruky do druhé.
„Víte, Martino,“ řekla, „tenkrát to s cenou slevili zbytečně. Měli ji naopak zvednout.“
Martina se zasmála. Božena ne. Nedělala si legraci.
Doma na ni čekal Markýz. Seděl v předsíni u pantoflí. To bylo jeho nové místo. A když cvakl zámek, zvedl hlavu a jednou pomalu mrkl.
Tak vítají ty, na které se moc čeká.
