Markéta Svobodová položila sluchátko a chvíli zírala na telefon, jako by ten přístroj mohl za všechno, co se právě stalo.
Za dvaadvacet let v oboru prodávala byty s dluhy, s přihlášenými příbuznými, s protékajícím potrubím i s výhledem na hřbitov. Jednou dokonce s papouškem, který sprostě nadával třemi jazyky. Ale aby byl kůň zahrnut do smlouvy jako věcné břemeno, to se ještě nestalo.
„Takže znovu, podmínky,“ řekla si pro sebe a listovala v bloku. „Dvoupokojový byt, Vinohrady, třetí patro, šedesát dva metrů. Majitelka zemřela v lednu. Dědicové – syn a dcera z Brna. Chtějí prodat rychle. Kočku si neberou, do útulku nedají, utratit nenechají. Kočka je součástí nabídky.“
Povzdechla si a do inzerátu připsala větu, ze které by každému právníkovi naskočila husí kůže: „V ceně je mourek. Smlouvání možné.“
První prohlídka byla v sobotu.
Markéta Svobodová otevřela dveře a vpustila dovnitř kupující – vysokou ženu kolem pětapadesáti let v šedém kabátě. Ta překročila práh a zastavila se. V bytě to vonělo tak, jak voní domovy, kde dlouho žil osamělý starší člověk: levandulovým mýdlem, starými knihami, trochou kozlíku.
„Hana Novotná,“ představila se žena a nepodávala ruku. Rozhlédla se. „A kde je ten váš… bonus?“
Mourek seděl na parapetu ve velkém pokoji – obrovský, rezavobílý. Díval se na Hanu Novotnou bez mrknutí a v jeho pohledu nebyl ani strach, ani zvědavost. Jenom unavená, nekonečná trpělivost.
Tak se dívají ti, které už někdo opustil.
Hana Novotná prošla bytem mlčky. Přejela prstem po hřbetech knih na poličce – Čapek, Hrabal, Seifert, všechny ohmatané do rozvolněných desek. Nahlédla do kuchyně, kde na zdi visel trhací kalendář, zastavený na sedmnáctém lednu. Na parapetu stály tři květináče se suchou muškátem. A miska. Čistá, prázdná, stojící přesně na svém místě – u levé nohy stoličky.
„Krmí ho někdo?“ zeptala se, aniž se otočila.
„Sousedka,“ řekla Markéta Svobodová. „Tereza Malá z šestatřicátého. Chodí dvakrát denně. Dědicové jí za to platí. Málo, ale platí.“
Hana Novotná se vrátila do pokoje. Mourek nezměnil polohu – seděl na parapetu, s předními tlapkami zastrčenými pod sebou, a díval se do dvora. Venku se ve větru houpaly holé únorové topoly a mezi nimi procházela žena s kočárkem.
„Jak se jmenuje?“
„Mourek. Tak řekli dědicové.“
„Mourku,“ zopakovala Hana Novotná bez výrazu.
Mourek neotočil hlavu.
Zavolala za tři dny.
„Markéto Svobodová, přemýšlela jsem. Lokalita je dobrá, metro blízko. Ale ta cena je stejně vyšší než tržní, i když přihlédnu k… přívažku. A rekonstrukce je potřeba – ty tapety, lino. Vzala bych to, kdyby slevili ještě o tři tisíce.“
„Zkusím to domluvit.“
Dědicové slevili o dva tisíce. Hana Novotná souhlasila.
Vyřizování trvalo tři týdny. Hana Novotná přijela do bytu ještě dvakrát – s metrem a blokem. Měřila stěny, zapisovala si, odhadovala. Mourek pozoroval. Když si podruhé dřepla u okna, aby zkontrolovala topení, on seskočil z parapetu, přišel a posadil se vedle – na půl metru. Ne blíž.
„Tak ahoj,“ řekla mu.
Mourek mrkl. Jedenkrát, pomalu. A otočil se.
Tereza Malá ze šestatřicátého se ukázala být drobnou, suchou ženou s vyděšenýma očima. Čekala na Hanu Novotnou u dveří v den podpisu předávacího protokolu.
„Vy jste ta nová majitelka?“
„Doufám, že ano.“
„Já vám povím o Mourkovi. Božena Černá, předchozí majitelka, nebeské království, ona ho před deseti lety sebrala. Seděl u vchodu, v listopadu, celý odrbaný. Ona ho vyléčila, vykrmila. Od té doby se od ní nehnul na krok.“
Tereza Malá se odmlčela a dodala tišším hlasem:
„Když spadla, mozková mrtvice, rovnou v kuchyni, on ležel vedle. Přijela záchranka, vylomili dveře, a on u její hlavy. A neodešel.“
Hana Novotná poslouchala, stála ve dveřích a v ruce držela svazek nových klíčů. Tři klíče. Dva od zámků. Jeden od poštovní schránky, do které už neměl kdo nahlížet.
„On není zlý,“ pokračovala Tereza Malá. „Neškrábe, nábytek neničí. Jenom… nenechá se pohladit. Já ho krmím dva měsíce, a on ke mně ani jednou nepřišel. Jí, když odejdu. Dám mu misku – a jdu za dveře. Vrátím se – prázdno. Ale abych u toho byla – nikdy.“
„Možná se bojí.“
„Nebojí. Čeká. Sedne si ke dveřím a kouká. Každý večer, kolem šesté. Božena Černá se v šest vracívala z procházky.“
Hana Novotná se nastěhovala v sobotu. Věcí měla málo, byla zvyklá žít skromně. Dvacet let sestra na kardiologii, pak místo na poliklinice, pak redukce, výměna bytu, podnájem v pronajatém pokoji na Smíchově, od kterého ji bolela kolena i duše. Vlastní bydlení byl sen tak dávný, že už skoro přestal být snem a změnil se jen v plán. Peníze spořila devět let.
Stěhováci přinesli pohovku, dvě skříně, krabice s nádobím. Mourek zmizel. Hana Novotná ho našla v komoře – zalezlý za žehlicí prkno, seděl tam s ušima přitisknutýma k hlavě, obrovský a nehybný.
„Chápu,“ řekla mu. „Je ti to těžké. Mně taky.“
Postavila misku k levé noze stoličky, na stejné místo, kde stála ta stará, a vyšla ven, zavřela za sebou dveře kuchyně.
Ráno byla miska prázdná.
Uplynul měsíc. Žili paralelně – ve stejných zdech, ale v oddělených světech.
Hana Novotná vstávala v šest, pila kávu v kuchyni, odcházela na směnu. Uchytila se na poliklinice na Karlově náměstí, sice ne na kardiologii, ale po roce bez práce si nemohla vybírat.
Mourek se v kuchyni objevoval jenom po cvaknutí zámku. Ona to věděla, protože si na stůl pokládala svůj vlas – dlouhý, šedivý – napříč přes misku. Každý večer ležel vlas na podlaze. Takže jedl.
Večery trávila v křesle u okna a četla – ty samé knihy z poličky, které tu zůstaly po Boženě Černé. Čapek byl celý popsán tužkou: jemným, úhledným rukopisem stály na okrajích vykřičníky, občas jedno slovo: „ano“, „přesně“, „a u mě“. Hana Novotná tyto poznámky četla a cítila podivný pocit, ne smutek, ne. Poznání. Jako by žena, kterou nikdy neviděla, myslela stejně jako ona.
Mourek v té době sedával na chodbě. Ne v pokoji – na chodbě. U vchodových dveří. Každý večer, přesně v šest. Čekal.
Na konci března Hana Novotná onemocněla. Chřipka ji skolila přes noc – teplota devětatřicet, v krku, lámání v každém kloubu. Zavolala do práce, vzala paralen a lehla si. Vstát, aby se najedla, neměla sílu. Vstát, aby nakrmila kočku, taky ne.
„Mourku,“ zavolala z ložnice chraplavě. „Promiň. Teď nemůžu.“
Ticho.
Propadla se do spánku, těžkého, lepkavého, s hučící hlavou. Probudilo ji, že na nohou cítila nějakou tíhu. Ne silnou. Prostě váhu – teplou, pravidelnou, živou.
Mourek ležel v nohách postele. Stočený do klubíčka a díval se na ni bez mrknutí, vážně, pozorně. Poprvé za měsíc nebyl na chodbě, ani v komoře, ani za žehlicím prknem. Byl tady.
Hana Novotná se nehnula. Bála se – že se pohne, a on odejde. Jenom se na něj dívala, a on na ni, a mezi nimi bylo to ticho, ve kterém nejsou potřeba slova, protože už všechno bylo řečeno.
„Ty už to víš,“ zašeptala.
Mourek přitiskl uši, položil hlavu na tlapky a zavřel oči.
Neodešel.
Tři dny byla nemocná a tři dny ležel u jejích nohou. Odcházel jenom k misce – stejně ho donutila vstát, nasypat granule – a vracel se. Třetí den, když teplota klesla a Hana Novotná seděla v kuchyni zabalená do deky s hrnkem vývaru, Mourek vyskočil na stoličku. Posadil se vedle. A začal příst.
Tiše, s chrapotem, jako by se to odnaučil a teď si vzpomínal.
Hana Novotná odložila hrnek. Sundala brýle. Natáhla ruku – pomalu, dlaní nahoru.
Mourek jí očichal prsty. A strčil čelem do dlaně.
Plakala. Ne z dojetí, nebyla z těch, co pláčou z dojetí. Plakala, protože najednou pochopila jednoduchou, jasnou věc: koupila si cizí život s cizími knihami a cizím kocourem, protože na ten svůj neměla. A on zůstal v cizím životě s cizí ženou, protože ho nebylo kam dát. Dvě břemena. Dva přívažky. Dvě zbytečné bytosti, které zahrnuli do ceny.
A teď sedí vedle sebe v kuchyni, jednomu patnáct kočičích let, druhé šestapadesát lidských, a oběma je spolu teplo.
Mourek přede a Hana Novotná drží dlaň na jeho velké, těžké hlavě a přemýšlí, že tohle je možná ono – když nečekáš, nehledáš, neprosíš. A ono to přijde.
V květnu Hana Novotná strhala staré tapety, ty s drobným hnědým kvítečkem, od kterých byt vypadal temněji, než ve skutečnosti byl. Natřela stěny na teplou mléčnou. Lino zatím nechala – na všechno najednou peníze nestačily, ale to už nebylo důležité. Byt přestal být cizí. Ani sama nepozorovala, kdy přesně.
Knihy Boženy Černé zůstaly na polici. Hana Novotná k nim přidala své – pár, patnáct kousků. Čapek s tužkovými poznámkami stál na stejném místě. Občas si ho večer otevřela a nečetla povídku, ale okraje – cizí „ano“, „přesně“, „a u mě“. A přikyvovala.
Muškáty vyhodila hned po nastěhování – uschlé na smrt, nezachránitelné. A teprve teď zasadila nové. Postavila je na stejný parapet, kde Mourek seděl první den prohlídky. Teď tam sedával méně. Častěji na křesle, vedle ní. Nebo na klíně, když byl večer dlouhý a kniha dobrá.
V šest už nechodil ke dveřím.
V červnu Markéta Svobodová, realitní makléřka, náhodou potkala Hanu Novotnou v Albertě na Vinohradech. Hana Novotná stála ve frontě s kočičím krmením a sáčkem kyšky.
„Tak jak byt?“ zeptala se Markéta Svobodová. „Nelitujete?“
„Ne.“
„A kocour?“
Hana Novotná se odmlčela. Přehrnula krmení z jedné ruky do druhé.
„Víte, Markéto Svobodová,“ řekla, „oni tenkrát udělali chybu, že tu cenu snížili. Měli ji naopak zvýšit.“
Markéta Svobodová se zasmála. Hana Novotná ne. Ona nežertovala.
Doma na ni čekal Mourek. Seděl na chodbě, u pantoflí. Tohle bylo jeho nové místo. A když cvakl zámek, zvedl hlavu a mrkl jedenkrát, pomalu.
Tak vítají ty, na které se opravdu čeká.
