Viktor ho najde u cesty v říjnu.
Štěně sedí na okraji silnice, mokré a docela malé, a dívá se na projíždějící auta, jako by čekalo na někoho konkrétního. Viktor tehdy jede na chatu pro brambory, na vteřinu zabrzdí, myslí si, že se jenom podívá. Ale štěně zvedne hlavu a je rozhodnuto. Brambory zůstanou v zemi ještě týden.
Pojmenuje ho Mars. Jméno vymyslí sousedka Božena Nováková, když na chodbě uvidí rezavé, ušaté stvoření s tlapami, které neodpovídají velikostí.
– Rezavý, nosatý, popletený, – řekne. – Mars. Přesně on.
Viktor se tehdy zasměje.
Mars roste rychle. Do jara už zabírá celou levou polovinu gauče a považuje to za samozřejmé. Viktor ze začátku nadává, pak přestane. Spát v bytě sám je horší než se psem, který funí a občas ve spánku cukne tlapou.
Nespřátelí se hned, ale postupně, jako se přátelí lidé, kteří nikam nespěchají. Ranní procházka. Miska s jídlem v sedm večer. Televize. Občas Viktor s Marsem mluví nahlas. Mars sedí vedle a poslouchá s vážným výrazem, jen občas zívne a ukáže všechny zuby.
– Máš pravdu, – říká Viktor. – Stačí.
A vypne televizi.
***
Nehoda se stane v dubnu, když se vracejí z večerní procházky.
Viktor si potom špatně pamatuje, jak přesně. Kluzko, auto vylétne na chodník zpoza rohu, Mars je na vodítku, a pak se vodítko přetrhne. Viktora odhodí na obrubník. Narazí si bok, pár vteřin leží a slyší jen vlastní dech a něčí vzdálený křik.
Když vstane, Mars vedle něj není.
Vodítko leží na asfaltu. Plastová přezka praskne napůl.
Hledá ho do půlnoci. Projde tři čtvrti, volá ho jménem, ptá se kolemjdoucích. Kolemjdoucí kroutí hlavami. Někdo řekne, že viděl rezavého psa, který běžel směrem k železničnímu přejezdu, ale to bylo asi před čtyřiceti minutami a dál už ho neviděli.
Doma si Viktor sedne v kuchyni a dlouho se dívá na prázdnou misku.
Pak vstane. Napíše inzerát, vytiskne dvacet listů. Ráno je rozlepené po celé čtvrti, ještě zavolá do tří veterinárních klinik a do útulku v Uhelné ulici.
– Kdyby přijal rezavý pes, kříženec, – říká do telefonu. – Zavolejte, prosím. Tady je moje číslo.
Uplyne týden.
Pak měsíc.
Inzeráty vyblednou pod květnovým deštěm a Viktor je přelepí. Pak je přelepí znovu v červnu. Veterinární kliniky mlčí. Z útulku v Uhelné ulici zavolají dvakrát, pokaždé omylem, pokaždé to není ten pes.
V červenci Božena Nováková opatrně řekne ze dveří:
– Viktore, možná by sis mohl vzít jiného. V útulku jich je tolik.
– Ne, – odpoví Viktor.
Víc už nenavrhne.
Byt bez Marse je jiný.
Ne prázdný, ne. Věci jsou na svém místě, lednice hučí, sousedi dupou shora v půl desáté jako obvykle. Ale něco se změní.
Viktor zvedne ze země starý míček, který Mars honil po chodbě. Položí ho na poličku. Rozmyslí si to a uklidí ho do šuplíku. Pak ho zase vyndá a nechá na poličce.
Po ránu ruka ze zvyku sahá po vodítku u dveří. Vodítko visí. Nikam se nemusí jít.
Začne chodit na procházky sám. Stejnou trasou, ve stejnou dobu, jen bez Marse. Sám neumí vysvětlit proč. Prostě jde.
V srpnu zavolá dcera z Brna.
– Tati, přijeď. Pobydíš u nás, odpočineš si.
– Nemůžu.
– Proč?
Odmlčí se. Řekne:
– Co když se vrátí.
Dcera se také odmlčí. Pak řekne „dobře“ hlasem, jaký člověk mívá, když chce říct něco jiného, ale rozhodne se to neříkat.
Mars se vrátí v říjnu.
Viktor uslyší škrábání na dveře v sedm večer. Ze začátku si myslí, že se mu to zdá. Hluk z chodby, průvan, kdo ví. Ale škrábání se opakuje. Naléhavě, s pauzami, jako by někdo věděl, že se dveře otevřou, stačí jen chvíli počkat.
Otevře.
Na rohožce sedí Mars.
Zestárlý. Srst na několika místech ostříhaná, tam, kde byly zřejmě rány. Levý bok trochu propadlý. A na krku má obojek. Cizí, kožený, hnědý, s mosaznou přezkou a malou známkou, na které je jedno slovo „Přítel“.
Viktor dlouho stojí ve dveřích a dívá se na něj. Mars sedí a dívá se na Viktora. Pravé ucho svěšené, rezavá skvrna na čele ve tvaru nepravidelné hvězdy. Stejné oči, jantarové, s tmavým lemem.
– Kde jsi byl? – řekne Viktor.
Mars vstane, překročí práh a vejde do chodby tak, jak chodí ti, kdo znají plán nazpaměť. Doprava, k misce. Miska je tam, kde vždycky. Prázdná, samozřejmě.
Viktor zavře dveře. Vejde do kuchyně. Ruce se mu lehce třesou, když otevírá lednici.
– Dobře, – řekne. – Dobře.
Druhý den ráno jede na veterinární kliniku.
Marse prohlédnou, dají mu potřebná očkování, zkontrolují čip. Viktor se zeptá na obojek. Doktorka si vezme známku a přečte nahlas:
– „Přítel“. To je jiné jméno?
– Někdo mu dal jiné jméno, – řekne Viktor.
– Bydlel u někoho?
– Půl roku někde bydlel. Nevím kde.
Doktorka se podívá na něj, pak na Marse, pak zase na Viktora.
– Stává se, – řekne. – Psi někdy odejdou a pak se vrátí. Zvlášť ti chytří.
Viktor neodpoví. Dívá se, jak Mars sedí na kovovém stole s nezúčastněným výrazem a snáší prohlídku.
Na známce z druhé strany najdou telefonní číslo.
Viktor zavolá z auta, zatímco Mars sedí na zadním sedadle a dívá se z okna.
Zvednou to po třetím zazvonění.
– Haló?
– Dobrý den, – řekne Viktor. – Měli jste psa. Rezavého. Říkali jste mu Přítel.
Dlouhé ticho.
– Ano, – řekne hlas. Ženský, starší. – Měli. Odešel od nás v září. Hledali jsme ho.
– Je u mě. To je můj pes. Jmenuje se Mars. Ztratil se v dubnu.
Zase ticho. Pak žena řekne:
– Bydlel u nás. Krmili jsme ho, léčili. Měl rány.
– Děkuju, – řekne Viktor.
– Je to hodný pes.
– Ano.
Pauza.
– Bydlíte daleko? – zeptá se žena. – Od Březové ulice?
– Jiná čtvrť.
– Proboha. Sám přišel v dubnu. Prostě si lehl k našemu plotu a neodcházel.
Viktor se dívá přes čelní sklo na šedivý dvůr s topoly bez listí.
Rozhovor skončí sám od sebe. Viktor uklidí telefon. Mars funí na zadním sedadle, leží s hlavou na složených tlapách.
Doma Viktor sundá Marse cizí obojek. Položí ho na stůl, dlouho se na něj dívá. Hnědý, kožený, se známkou „Přítel“. Dobře udělaný, ne levný.
Půl roku byl pes někde. A stejně se vrátil.
Viktor pomyslí na ženu z Březové ulice. Jak ho každý den krmila, hladila, přilnula k němu, určitě. A pak v září ráno vyšla ven a on tam nebyl. A hledala ho. Volala třeba na inzeráty.
Vezme telefon.
– To jsem zase já, – řekne, když zvedne sluchátko. – Chtěl jsem říct. Jestli ho chcete navštívit, nic proti tomu nemám.
Ticho.
– Opravdu? – řekne.
– Opravdu.
Přijede v sobotu. Jarmila Svobodová, čtyřiašedesát let, v šedém kabátě a se síťovkou, ve které je jablečný džem a sáček s krmivem pro psy, tím samým, na který si Mars za těch půl roku zvykl.
Mars ji uvidí z chodby a nevyběhne, ne. Prostě k ní přijde a strčí čumák do dlaně. Radostně vrtí ocasem.
Pijí čaj. Jarmila Svobodová vypráví, jak ho v dubnu našla u plotu, jak s ním jela k veterináři, jak se bál první dny, a pak si zvykl. Viktor vypráví o nehodě, o přetrženém vodítku, o rozlepených inzerátech.
Mars leží mezi nimi na zemi a podřimuje. Občas zvedne hlavu, podívá se na jednoho, podívá se na druhého.
– Vybral si nás oba, – řekne Jarmila Svobodová.
Viktor se podívá na psa. Pak na ženu vedle sebe.
– Vypadá to tak.
Cizí obojek Viktor uklidí do šuplíku stolu. Nevyhodí ho.
Mars zase začne zabírat levou polovinu gauče a honit míček po chodbě v jednu ráno. Inzeráty na sloupech promoknou pod listopadovým deštěm a odlepí se samy.
Jarmila Svobodová chodí v sobotu. Nosí džem, občas se zeptá na radu ohledně rybízu, má zahrádku na Březové ulici, a Viktor se v zahrádkách vyzná. Povídají si, zatímco Mars dřímá mezi nimi.
Jednoho večera Viktor vytáhne ze šuplíku kožený obojek se známkou „Přítel“. Podívá se na něj. Známka se leskne pod lampou.
V předsíni visí dvě vodítka. Jedno červené, staré. Jedno modré, nové, které Jarmila Svobodová přinesla v jednu sobotu a pověsila mlčky, aniž by se zeptala na dovolení.
