Valérie Králová stojí u okna a dívá se, jak mráz maluje na skle kytky. Slibují minus třicet. Možná i víc.
Naslouchá.
Zespodu hlasy. Pak křik:
– Do večera! Slyšíte?! Do večera ať je kocour pryč!
Petr Novák. Správce domu.
Valérie odchází od okna, přehodí si šátek a vyjde na podestu. Sejde do prvního patra. Tam už stojí sousedi – někdo v pantoflích, někdo v rozepnuté bundě. Všichni mlčky hledí na Petra Nováka, a on stojí uprostřed chodby, rudý, rozzuřený, a ukazuje prstem do kouta.
Tam na radiátoru leží zrzavý kocour.
Hubený. S rozedraným uchem. Třese se.
– Tady! – zařve správce. – Tady je váš zbloudilec! Všude chlupy! Smrad! Odpovídám za pořádek, a vy tady zařídili útulek!
– Petře Nováku, – tiše řekne teta Božena ze třetího patra, – vždyť nikomu nevadí.
– Nevadí?! – Petr Novák se k ní otočí tak prudce, že žena couvne. – Kdo si stěžoval, že jsou chlupy všude?! Kdo říkal, že má blechy?! Copak si tady hraju?!
Teta Božena uhne očima.
Valérie Králová zatne ruce v pěst.
Chce něco říct. Chce. Ale hrdlo se jí stáhne a slova uvíznou někde uvnitř.
– Zkrátka, – utne správce, – do šesti večer – ať tu po něm není ani stopa. Neuklidíte ho sami – vyhodím ho ven. Jasný?
Podívá se na všechny. Nikdo neodpoví.
– Jasný, říkám?!
– Jasný, – zamručí některý z chlapů.
Petr Novák kývne, práskne dveřmi a odejde.
Sousedé se pomalu rozcházejí, vzdychají.
A kocour zůstává ležet na radiátoru – zrzavá kulička, která ani nechápe, že ji chtějí vyhodit do mrazu.
Valérie Králová vystoupá k sobě do čtvrtého patra. Zavře dveře. Sedne si v kuchyni a zírá do zdi.
Večer bude minus třicet.
Zmrzne.
Ví to jistě.
Protože jednou v zimě našla pod vchodem vrabce – malého, zmrzlého, s křidélky přitisknutými k tělu. Donesla ho domů, zahřívala, ale bylo pozdě. Příliš pozdě.
Valérie vstane, přistoupí k oknu.
– Bože, – vydechne tiše, – co dělat.
Znovu si sedne. Ruce se jí třesou.
Bojí se. Bojí se skandálu. Bojí se, že Petr Novák začne řvát. Že se sousedi odvrátí. Že ji nazvou bláznivou.
Ale nejvíc se bojí představit si, jak ta zrzavá kulička leží v závěji – ztuhlá, s otevřenýma očima.
Valérie Králová sejde dolů až k večeru.
Kocour pořád leží na radiátoru. Zvedne hlavu, když přijde. Podívá se – žlutýma, ostražitýma očima.
– Co tu děláš? – zamumlá. – Nemáš kam jít?
Kocour mlčí.
Valérie natáhne ruku – pohladí ho po rozedraném hřbetu. Trhne sebou, ale neuteče. Tiše přede.
Vrátí se nahoru.
V půl šesté jsou na chodbě znovu hlasy. Valérie vyhlédne do předsíně – pootevře dveře, jen trochu.
Petr Novák stojí dole. Vedle něj dva chlapi z vedlejšího vchodu. Jeden drží pytel.
– Tady je, parazit, – řekne správce a kývne na kocoura. – Berte ho.
Chlap s pytlem vykročí vpřed.
A tu – jako naschvál – z bytu vyjde sousedka Božena. Uvidí je, zastaví se.
– Co děláte?
– Copak nevidíš? – odsekne Petr Novák. – Uklízíme, jak bylo domluveno.
– Petře Nováku, nemuselo by to být? – tiše řekne teta Božena. – Třeba si ho někdo vezme?
– Kdo si ho vezme?! – zařve. – Ty?! Nebo ti všichni, co tady bydlí a mlčí?! Ne! Tohle zase budu řešit já!
Teta Božena sklopí oči.
– Přesně tak, – procedí správce.
Valérie stojí nahoře a poslouchá. Srdce jí buší tak, že má pocit, že vyskočí.
Dole chlap hodí pytel na kocoura. Ten zařve – divoce, zoufale. Škrábe se. Ale stejně ho nacpou dovnitř a zavážou.
– A je to, – řekne Petr Novák. – Odneste to ke smeťákům. Sám se dostane ven, když bude chytrej.
Chlapi nesou pytel k východu.
Dveře prásknou.
Valérie pustí kliku. Ruce se jí třesou. Podlamují se jí nohy.
Vrátí se do kuchyně. Sedne si. Zírá do zdi.
Ale za minutu vyskočí.
Popadne kabát. Natáhne si teplé boty. Přehodí šátek.
Vyběhne na schody.
Sejde dolů – tak rychle, že málem upadne v zatáčce.
Rozrazí dveře vchodu.
Valérie běží ke smeťákům.
Pytel leží v závěji u popelnice.
Rozváže ho. Ruce se jí třesou – uzel nepovoluje.
Pytel se otevře.
– Živej, – vydechne Valérie. – Živej, díky Bohu.
Zvedne kocoura – je lehký, skoro bez tíhy. Přitiskne si ho k hrudi, zakryje ho kabátem.
Běží zpátky.
Ve vchodu zase hlasy.
Petr Novák stojí u poštovních schránek. Kouří. Uvidí ji – s kocourem v náručí – a obličej se mu zkřiví.
– Co to děláš?! – zařve.
Valérie se zastaví. Popadne dech.
– Beru si ho k sobě, – řekne. Hlas se jí třese, ale slova znějí zřetelně.
– Kam si ho bereš?! – Petr Novák k ní přikročí. – Řekl jsem – ať po něm není ani stopa!
– Řekl jste – ať není ve vchodu, – Valérie zvedne bradu. – Tak si ho beru. Do bytu. K sobě.
– Zbláznila ses?! – strčí prstem do její hrudi.
Valérie vystoupá do čtvrtého patra.
Večejde do bytu. Zavře dveře.
Sedne si na zem – rovnou v kabátě, v botách.
Kocour leží na jejích kolenou. Otevře jedno oko – podívá se na ni.
– Tak, – zašeptá Valérie. – Tak. Teď jsi doma.
Ruce se jí třesou. Slzy jí tečou po tvářích.
Ale uvnitř – poprvé po mnoha letech – je teplo a klid.
Za týden přijde Petr Novák k Valérii.
Zaklepe na dveře – tiše, skoro nesměle.
Otevře. Podiví se.
– Vy? Co se stalo?
Stojí na prahu – bez bundy, ve starém svetru.
– Můžu? – zeptá se.
Valérie kývne. Pustí ho dovnitř.
Petr Novák vejde do kuchyně. Sedne si. Kocour seskočí z parapetu, očichá mu boty a odejde do pokoje.
– Čaj? – nabídne Valérie.
– Nechci.
Chvíli mlčí. Pak si povzdechne.
– Nepřišel jsem se omlouvat, – Petr Novák si vzdychne. – Jen jsem chtěl říct. Že jste udělala správně.
Vstane. Jde ke dveřím.
– Petře Nováku, – zavolá na něj Valérie.
Otočí se.
– Dáte si přece jen čaj?
Zastaví se. Pak kývne.
– Dám.
Sedí v kuchyni – pijí čaj, mlčí. Kocour vyskočí Valérii na klín. Začne příst.
– Jak jste ho pojmenovala? – zeptá se správce.
– Zrzek, – usměje se Valérie. – Prostě Zrzek.
Petr Novák kývne. Dopije čaj. Vstane.
– Tak já půjdu.
– Petře Nováku, – znovu ho zavolá Valérie. – Kdybyste chtěl, stavte se. Na čaj.
Podívá se na ni. Usměje se.
– Stavím.
Uběhne měsíc. Pak druhý.
Zrzek se vykrmí. Srst se mu leskne. Ucho se zahojí. Spí na parapetu – tam, kde ráno svítí slunce.
Sousedé si zvykli. Teta Božena občas nosí zbytky ryb. Nina dá zakysanou smetanu. Dokonce i chlap z pátého patra jednou přinese škrabadlo.
– Tady, našel jsem to u popelnic, – řekne. – Vypadá celý.
Valérie Králová přijímá dárky – a vždycky se diví.
Za oknem padá sníh. Mráz maluje na skle kytky.
Ale v bytě je teplo.
A v duši také.
