Musíte přece předem říct, já jsem nic nepřipravila! Víte vůbec, kolik stojí hostit návštěvu?! – křičela tchyně Jsem snacha: obyčejná, pracující žena bez koruny na hlavě. S manželem bydlíme ve vlastním bytě v Praze, všechno sami zvládáme – hypotéka, účty, práce od rána do večera. Tchyně žije na venkově, stejně jako švagrová. Bylo by to v pořádku, kdyby si nevybraly náš byt jako víkendový resort. Ze začátku to znělo hezky: – My k vám v sobotu na skok. – Nebudeme dlouho. – Vždyť jsme rodina. Jo, “na skok” znamenalo přes noc; “nebudeme dlouho” znamenalo s taškami, prázdnými hrnci a očima čekajícími na hostinu. Každý víkend to stejné: po práci běhám po obchodech, vařím, uklízím, prostírám, usmívám se, pak ještě do noci myju nádobí a uklízím. Paní Valentina sedí a komentuje: – Proč není v salátu kukuřice? – Já mám ráda hustší guláš. – U nás na vsi to tak nedělají. Švagrová dodá: – Jsem tak unavená z cesty. – A dezert není? A nikdy jediné “Děkuju”, “Můžu pomoct?” Jednou mi ruply nervy a říkám manželovi: – Nejsem služka, nechci každý víkend obskakovat tvoji rodinu. – Možná s tím opravdu něco udělat. A tak mě napadlo řešení. Příští víkend volá tchyně: – V sobotu jedeme k vám. – My máme na víkend jiné plány, – odpovím klidně. – Jaké plány? – Prostě naše. A víte co? Fakt jsme jeli, ale ne “za plány” – ale k Valentině na vesnici. V sobotu ráno jsme stáli s manželem na jejím dvorku. Tchyně otevřela dveře – a zamrzla. – Co to má být?! – My vám přišli na návštěvu. Nebudeme dlouho. – Musíte přece předem říct, já jsem nic nepřipravila! Víte vůbec, kolik stojí hostit návštěvu?! Dívám se na ni a v klidu říkám: – Tak vidíte, já tak žiju každý víkend. – Ty mě chceš poučovat? Drzoune! Křik takový, že se sousedi dívali z oken, a my jsme jeli domů. A víte, co je nejzajímavější? Od té doby žádná návštěva bez pozvání. Žádné “my se jen stavíme” ani víkendy v kuchyni. Někdy, aby vás lidé pochopili, stačí jim ukázat, jaké to je být na vašem místě. Udělala jsem správně? Co byste dělali vy v této situaci?