Najdeš svůj osud. Není kam spěchat. Všechno má svůj čas.
Barbora měla podivnou, prastarou tradici. Každý rok, den před Silvestrem, chodila k věštkyni. V tom, že žila v Praze, bylo snadné najít vždycky nějakou novou věštkyni jak houby po dešti.
Barča byla sama. Ať se snažila jakkoliv seznámit se s noblesním mladíkem, vždy narazila. Nakonec zjistila, že všichni slušní kluci už byli dávno rozebráni…
Tento rok potkáš svůj osud! slavnostně pronesla tmavooká věštkyně, upřeně hledíc do třpytného ametystu.
A kde? Kde ho potkám? netrpělivě se zeptala Barbora. Každý rok mi říkají to stejné. Roky letí, osud se neobjevuje.
Doporučili mi vás jako nejsilnější věštkyni! Chci přesné místo! Jinak vám udělám špatnou pověst pohrozila.
Věštkyně obrátila oči v sloup. Věděla, že se jí Barbora tak snadno nezbaví, bude tu sedět až do večera a blokovat ostatní dychtivé poznat svůj osud.
Potkáš ho ve vlaku! vyklouzlo jí ze zavřených očí. Jakoby ho vidím vysoký, světlovlasý, pohledný. Jako z pohádky
Páni! zaradovala se Barbora. A v jakém vlaku? Kdy přesně?
Před Silvestrem! rozjížděla se věštkyně. Jeď na Hlavní nádraží. Srdce ti samo řekne, kam vystavit jízdenku…
Děkuji! usmála se šťastná Barbora.
Barbora vyběhla z paneláku věštkyně, stopla taxi, a šup na nádraží. Před přepážkou Českých drah ji entuziasmus postupně přešel. Zírala na tabuli, vůbec nevěděla, kam koupit lístek…
Přejete si? podrážděně sykla paní za okénkem.
Brno… na třicátého prosince. Lůžkový vůz, vykoktala Barbora.
Už se viděla, jak v kupé popíjí horký čaj a najednou se otevřou dveře, vstoupí On, její princ…
Po návratu domů se Barbora pustila do balení nejnutnějších věcí, protože večer už jí jede vlak…
Nad důsledky cesty nepřemýšlela. Co tam bude dělat na Silvestra v cizím městě? Toužila, aby věštba už konečně vyšla.
Být nepotřebná bolelo. V tyto slavnostní dny obzvlášť. Lidé nakupovali s rodinou, pořizovali dárky, vykládali stoly dobrotami. Všichni, kromě ní
Za pár hodin už Barbora seděla v lůžkovém kupé s čajem, tak jak si vysnila. Stačí už jen, aby vešla její pohádková láska.
Pánbůh s námi! pozdravila stará paní, zatímco vláčela rozměrné kufry do kupé. Kde je druhé místo?
Tady… znejistěle zamrkala Barbora a ukázala na poličku naproti. Nespletla jste si vagón?
Ne, děvenko, nespletla, usmála se babička a plácla se na volnou poličku.
Promiňte, mohu projít? koktala Barbora. Konečně jí došlo, jakou hloupost vlastně dělá. Pusťte mě ven! Rozmyslela jsem si to!
Počkej, jen si dám věci nahoru, odpověděla stará paní, nechápajíc Barbory zmatek.
Tak… vlak už vyjel, hluboce si povzdechla Barbora. Co teď?
Proč bys najednou vystupovala? Něco jsi zapomněla? ptala se paní.
Barbora nereagovala, otočila se k oknu a snažila se nevzpírat. Věděla, že za vše si může sama.
Mezitím paní Milada Jindřichová vytáhla z tašky ještě teplé domácí tvarohové koláčky a začala Barborku hostit.
Jedu od dcery z návštěvy, pověděla Barboře. Teď chvátám domů, syn s nevěstou přijedou. Společně to oslavíme.
To máte štěstí… Já asi budu Silvestr ve vestibulu, smutně řekla Barbora.
Slovo dalo slovo, Barbora se svěřila paní Miladě s celým absurdním příběhem.
Ty jsi blázínek! Proč běháš k těm šarlatánkám? kárala ji babička. Najdeš svůj osud. Všechno má svůj čas, není třeba spěchat…
Ráno Barbora vystoupila v městě, co nikdy předtím neviděla. Pomohla paní Miladě z vlaku a zůstala stát na perónu, netušíc, co dál.
Děkuju, Barboro! Krásný nový rok! děkovala Milada.
I vám, usmála se smutně Barbora.
Paní Milada se dívala na dívku, nevěděla, jak ji povzbudit. Silvestrovat někde na nádraží není nejveselejší start roku.
Barboro, pojď ke mně domů! vyhrkla nečekaně. Ozdobíme stromeček, připravíme hody…
Ale to snad… To je trapné… zrozpačitěla Barbora.
Sedět na lavičce je snad lepší? vesele mrkla babička. Už pojď, nelze odmítnout!
Barbora nakonec souhlasila. Milada měla pravdu. Venku zrovna fičela vánice, nemělo cenu se toulat nádražím.
Honza s Kristýnou už čekají, usmála se Milada.
Honza z okna viděl, jak máma vystupuje z taxíku. Hned běžel k výtahu, aby jí pomohl s těžkou taškou.
Ahoj Honzíku, zlato. Nebudu sama, mám hosta. To je dcera mé kamarádky, Barborka, spiklenecky mrkla babička.
Paráda! řekl Honza. Vítejte, Barbora.
Barbora se podívala na vysokého blonďáka a zčervenala. Přesně jeho si ve vlaku vysnila. Osud si s ní zase zahrál podivnou hru…
Kde je Kristýnka? ptala se maminka.
Mami, Kristýna už není a nebude. Neptej se mě, prosím. Dobře? řekl zamračeně Honza.
Dobře…, zaváhala Milada.
Večer seděli u stolu a loučili se se starým rokem.
Barboro, plánujete u nás zůstat déle? usmál se Honza a dostrkal jí bramborový salát na talíř.
Ne… Ráno odjedu, odpověděla Barbora s podivným smutkem.
Nechtělo se jí z toho útulného bytu tak brzy pryč. Moc se jí líbilo, jako by Miladu a Honzu znala odjakživa.
Kam spěcháš? rozčilila se Milada. Barboro, zůstaň ještě pár dnů.
Opravdu, Barboro, buď tu s námi. Město má krásné kluziště, večer tam můžeme zajít. Nespěchej pryč, přidal se Honza.
Přesvědčili jste mě, usmála se Barbora. Ráda zůstanu.
Příští Silvestr už slavili čtyři: Milada Jindřichová, Honza, Barbora a malý Tomáš…
Věříte na novoroční zázraky?
