Včera jsem dala výpověď. Bez žádosti, bez dvoutýdenní lhůty. Jen jsem položila na stůl talíř s dortem, vzala kabelku a odešla z bytu své dcery. Moje „zaměstnavatelka“ byla vlastně moje dcera – Petra. Výplatou byla podle mě všechny ty roky láska. Jenže včera mi došlo: v ekonomice naší rodiny nemá moje láska žádnou hodnotu oproti zbrusu novému tabletu. Jmenuji se Anna, je mi 64 let. Podle papírů jsem důchodkyně, bývalá zdravotní sestra, žiju skromně na okraji Prahy. Ve skutečnosti jsem řidička, kuchařka, uklízečka, domácí učitelka, psycholožka a pohotovost pro dva vnuky: Honzu (9 let) a Vítka (7 let). Jsem to, co se u nás nazývá „vesnická babička“. Pamatujete: „dítě vychovává celá vesnice“? V dnešním světě je tou „vesnicí“ jedna unavená babička, která žije na kávě, kozlíkovi a ibalginu. Petra pracuje v marketingu. Její muž Martin dělá finance. Jsou to dobří lidé – aspoň jsem si to říkala. Pořád ve spěchu, unavení, jesle jsou drahé, škola složitá, kroužky ještě horší. Když se narodil Honza, dívali se na mě jako tonoucí. „Mami, na chůvu nemáme. Cizím nevěříme. Jen tobě.“ Souhlasila jsem. Protože jsem nechtěla být přítěží. Proto jsem se stala oporou. Můj den začíná v 5:45. Jednu ke nim, vařím kaši – ne ledajakou, ale „pořádnou“, protože Vítek nejí instantní. Chystám děti, vozím je do školy. Vrátím se, pucuju podlahu, kterou jsem nezašpinila, a WC, které jsem nepoužila. Pak zase škola, kroužky, angličtina, fotbal, domácí úkoly. Jsem babička v režimu. Babička „ne“. Babička pravidlo. A ještě je tu Lenka. Lenka – Martinova maminka. Bydlí v novostavbě u Berounky. Naparáděná, nová auta, cestování. Vnuky vidí dvakrát ročně. Neví, že Honza má alergii. Neví, jak uklidnit Vítka, když má hysterii z matematiky. Ani jednou neprala zvratky z dětské sedačky. Lenka je babička „ANO“. Včera slavil Honza deváté narozeniny. Chystala jsem se několik týdnů, peněz moc nemám, ale chtěla jsem dát něco opravdového. Tři měsíce jsem mu pletla těžkou deku, protože špatně spí. Vybrala jsem barvy, které miluje. Vložila jsem do ní všechno. Upekla jsem pravý dort – ne z prášku. V 16:15 se ozval zvonek. Lenka vtrhla jako vichřice – parfém, účes, tašky. „Kde jsou moji kluci?!“ Vnuci mě doslova odstrčili, aby ji objali. „Babičko!“ Sedla si na gauč, vytáhla tašku s logem. „Nevěděla jsem, co mají rádi, vzala jsem to nejnovější.“ Dva herní tablety. Nejlepší. „Bez omezení,“ mrkla. „Dneska platí moje pravidla!“ Děti ztratily rozum, dort byl zapomenut, hosté taky. Petra a Martin zářili. „Mami, proč…“ řekl Martin a nalil jí víno. „Hrozně je rozmazluješ.“ Stála jsem s dekou v ruce. „Honzo… mám pro tebe taky dárek… a dort…“ Ani nezvedl oči. „Teď ne, babičko. Procházím level.“ „Vždyť jsem pletla celou zimu…“ Vzdychl: „Babičko, deky nikdo nechce. Lenka přinesla tablety. Proč jsi vždycky tak nudná? Nosíš jen jídlo a oblečení.“ Podívala jsem se na dceru. Čekala jsem, že zasáhne. Petra se rozpačitě usmála: „Mami, nezlob se. Je to dítě. Samozřejmě je tablet zajímavější. Lenka je ‘veselá babička’. A ty… no… jsi každodenní.“ Každodenní babička. Jako každodenní nádobí. Každodenní kolona. Nutná, ale neviditelná. „Chci, aby tu Lenka bydlela, ta nenutí dělat úkoly,“ řekl Vítek. A tehdy ve mně něco prasklo. Složila jsem deku, položila ji na stůl, sundala zástěru. „Petro. Končím.“ „Jak to? Dort?“ „Ne. Všechno.“ Vzala jsem kabelku. „Nejsem spotřebič, který jde vypnout. Jsem tvoje máma.“ „Mami, kam jdeš?!“ vykřikla. „Zítra mám prezentaci! Kdo vyzvedne děti?“ „Nevím,“ řekla jsem. „Možná prodáte tablet. Nebo ať zůstane ‘veselá babička’.“ „Mami, potřebujeme tě!“ Zastavila jsem se. „V tom je ten problém. Potřebujete mě. Ale nevidíte.“ Odešla jsem. Dnes jsem vstala v devět. Uvařila si kávu, seděla na verandě. Poprvé za mnoho let mě nebolela záda. Miluju vnuky. Ale už nebudu žít jako neplacená služka za slovem ‘rodina’. Láska není sebezničení. A babička není zdroj. Pokud chtějí babičku v režimu – ať režim respektují. Zatím… Asi se přihlásím na tanec. Říká se, že to dělají ty ‘veselé babičky’.