Pod matčiným tlakem
Ve svých pětatřiceti letech je Daniela tichá, nenápadná žena. S muži nikdy nechodila, i když pracuje už dlouho v účtárně jedné pražské firmy nastoupila tam hned po škole a zůstala. O svůj vzhled se moc nestará, nosí volné oblečení, je silnější, má věčně smutné oči a pokleslé koutky úst.
Danielu máma Alžběta porodila v osmnácti a nikdy jí neřekla, kdo byl její otec. Dětství Daniela trávila u babičky na malé vesnici na Vysočině. Školu dokončila tam a teprve když začala chodit na ekonomku v Praze, nastěhovala se zpět k matce.
Zatímco Daniela vyrůstala v klidné vesnici, Alžběta se v Praze bavila, střídala muže, byla krásná, bezstarostná, ráda utrácela. Za dcerou přijížděla jednou za měsíc, někdy i méně, přivezla jí hračku a zase zmizela. Babička byla přísná, takže Daniela nikdy nepocítila lásku ani od ní, ani od matky.
Dodnes Daniela žije s matkou v bytě na sídlišti v Praze. Alžběta, něco málo přes padesát, vypadá skvěle, je štíhlá, upravená, používá drahou kosmetiku, chodí do salonu na manikúru a někdy na rande. Daniela je jejím pravým opakem.
Právě skončila v práci, předala papíry kolegyni, která jí bude zastupovat a opouští kancelář.
– Tak a mám zase jednou dovolenou, – přemítá Daniela, – peníze mám v kabelce. Jenže matka mi je zase vezme. Dovolenou strávím doma jako vždy Kdy už se tomu jednou postavím? Nejsem přece malé dítě a máma mě pořád drží u sebe. Vždycky mi vezme výplatu do poslední koruny, nemůžu si rozhodovat ani o vlastních penězích Nikde nevidím žádné východisko
Otevře dveře do bytu a hned v předsíni ji čeká matka.
– Tak už jdeš konečně! utrousí Alžběta Máš dovolenou, že? Tak sem s penězi.
– Mám je, hned ti je dám, jen se převléknu
– Převlékneš se později
Daniela otevře kabelku a hledá peněženku.
– Proboha, chodíš s takovou ostudnou kabelkou, vypadáš jako stará baba, nemáš ani špetku studu? rýpne si matka.
Daniela zaskočeně ztuhne, v očích ji pálí slzy.
– Jak bych si mohla koupit novou? Stejně mi všechny peníze vždycky vezmeš, – uletí jí nečekaně a sama nevěří, že si to dovolila vyslovit.
Ty máš nejen kabelku hroznou, ale jsi celá neudržovaná a tlustá. Začni hubnout! zlomyslně pokračuje matka. Ať se s tebou nemusím stydět vyjít ven.
– Stydět? vyhrkne Daniela A brát mi moje peníze, to ti není blbé? Stejně s tebou nikam nechodím už skoro křičí a vystřelí z bytu ven.
Slzy jí málem oslepují, běží schody dolů, vyběhne ven a sedne si na lavičku, schová tvář do dlaní. Kolik času tam sedí, netuší. Po chvíli jí někdo osloví.
– Danielo, co tu sedíš? zvedne hlavu, vidí paní Annu Vávrovou z vedlejšího vchodu. Pláčeš? sedne si vedle ní, vezme ji za ruku. Co se ti stalo, je to tak zlé?
Daniela nevydrží a svěří se jí se vším.
– Máma si bere všechny moje peníze, kupuje si drahou kosmetiku a já chodím jenom ve starých hadrech. Jsem už od malička taková měkká, neumím odporovat ani mámě, ani babičce. Máma je drsná a zlá – Anna Vávrová smutně přikyvuje, Danielu přesto zalije stud.
– Ach jo, co to o mámě říkám. Ještě si o mně pomyslíte, že jsem jenom nešťastná drbna
Anna už dobře znala Alžbětu, nikdy ji neměla v lásce, na Danielu se vždycky dívala s lítostí. Chápala, že je pod tvrdou rukou matky.
– Tak, Danielo, přestaň se trápit a brečet, jsi dospělá žena, musíš začít žít sama za sebe.
– Jaká pak žena? Paní Anno Nikdo mě nikdy neměl rád, ani já sebe Nikomu nestojím za nic
– Poslouchej, musíš od mámy odejít, – Daniela se na sousedku vyděšeně dívá.
– A kam mám jít? Za tu moji platbu nemůžu platit nájem. Navíc by máma vyváděla, dovolené peníze jí stejně musím dát Jen jsem nevydržela, jak mi zase nadávala a utekla jsem.
– Takže máš dovolenou a peníze máš ještě u sebe, nezabavila ti je. O mámu se neboj, ona se neztratí. Ty mysli na sebe. Můžu ti nabídnout svůj domek na chalupě u Berouna. Postavil ho můj zesnulý manžel vlastníma rukama, plánoval tam žít, ale už je pryč Využij toho, že máš volno žádné peníze po tobě chtít nebudu.
– Opravdu se nebojíte mě pustit do svého domku? ptá se Daniela.
– Ale prosím tě, znám tě už dlouho. Počkej chvilku, přinesu ti klíče a adresu, napíšu ti i číslo.
Daniela dorazí na Hlavní nádraží, koupí si lístek na vlak a sedne si ke stolečku, sleduje lidi na peróně. Nikdy nikam nejela z Prahy, znala jen domov a práci. Nikdo si jí nevšímá, uklidní se a z okna pozoruje českou krajinu. Vystoupí v cílové stanici, dojede rychle k chalupě, odemkne a vstoupí do domu.
Přikryje ji neobvyklé ticho, usedne do starého křesla.
Bože, jaký klid, jak je tu krásně, konečně sama To je ten svobodný svět ticha, – přemítá.
Matka ji neovládá, nesměje se jí. Vidí na stole ovladač od televize, pustí si pořad. Běžící talk show by doma neviděla máma mění kanály podle svého, o dceřiných přáních nepadne slovo.
– Jsi úplně nemožná a takové pořady sleduješ, – smála se jí Alžběta a nedovolila odpor, hned ji urážela.
Daniela nikdy neodporovala, skláněla hlavu stále níž. Nikdy si netroufla postavit se matce.
Něco málo později projde chalupou, spustí ledničku a vloží do ní balík knedlíků, sýr a jogurt před příjezdem vše koupila v obchodě u nádraží.
Daniela si uvaří knedlíky, v klidu se nají a konečně se cítí klidná.
– Tady je vážně dobře – zaraduje se.
Zazvoní jí mobil, volá matka.
– Tak sis včera utekla, viděla jsem tě s Annou na lavičce před domem. No jen si pobuď sama, ono tě to brzy omrzí. Co se dá dělat, když dáš na cizí lidi. Nikdo ti nepomůže, sama se ničím nevyznáš. Ztratíš se bezemně
Daniela ji odmítne poslouchat, ví, že by ji zaplavila další vlna urážek. Kupodivu se necítí ani zklamaná. Večer volá paní Anna.
– Danielo, máš už všechno v pořádku? Usadila ses?
– Je to v pohodě, děkuji vám.
Zítra přijede můj synovec Štěpán a přiveze ti tvoje věci.
– Jaké věci?
– No, Alžběta přinesla ke mně velký balík a řekla:
– Když už sis ji odvedla, tak si odnes i její věci
– Dobře, ale jak poznám Štěpána?
– Poznáš ho přijede bílým autem, zná moji chalupu, vysoký, brýle má…
– Je to v pořádku?
– Danielo, přestaň se ptát, jsi dospělá, musíš žít samostatně a hlavně začni mít ráda sama sebe. Pořádně se uprav, kup si hezké věci, jinak jsi docela pohledná, jen jsi se zanedbala. Tak zatím
Na trávě se třpytí rosa, z dálky štěká pes, zpívají ptáci.
Daniela přemítá o slovech sousedky, postaví se před zrcadlo.
– Je pravda, zanedbala jsem se… Oči mám hezké, i když smutné, vlasy husté, akorát si je pořád zamotávám do drdolu, jak babka. Musím shodit pár kil, máma má v tom pravdu.
Noc na chalupě prospí jako miminko. Probudí ji paprsky slunce, které pronikají závěsem. Otevře okno, dívá se ven rosa se leskne na trávě, dál štěká pes, zpívají ptáci.
– Jak nádherné ráno – usměje se a protáhne.
Sedne si s kávou na verandu a sleduje televizi. Napadá ji, že by mohla změnit práci, sehnat si malý byt v Praze, odtud se denně dojíždět nedá. Na matku ani nepomyslí, srdce jí tluče radostí z představy nové etapy života.
– Teď začnu žít sama, budu nezávislá – v tom se ozve opatrné klepání.
– Kdo to asi je? – lekne se a jde otevřít.
Na prahu stojí vysoký muž s brýlemi a velkou taškou.
– Dobrý den, – usměje se Štěpán Jsem Štěpán, vy jste Daniela?
– Ano, pojďte dál, – ustoupí a pustí ho dovnitř.
– Teta Anna mě požádala, abych vám dovezl věci a případně pomohl. Pokud budete potřebovat, mám auto před plotem. Nebojte se, Danielo, – vyzve ji, – teta mi o vás povídala, že jste hodně stydlivá a skromná Omlouvám se, vím něco o vaší situaci, z jejího vyprávění.
Tak se Daniela poznala s mužem svého života. Štěpán ji upřímně miloval, sám měl za sebou nepovedené manželství. Daniela pod vlivem jeho lásky se změnila zmizela její sklíčená chůze, smutné oči, začala hubnout, chtěla být krásná pro člověka, který ji má rád. Zašla do salonu, dostala nový účes a novou energii.
– To jsem opravdu já? usmála se na sebe do zrcadla, oči jí zářily.
Štěpán ji vzal k sobě do bytu v Praze.
– Danielko, vždycky jsem si přál ženu jako jsi ty, – laskavou, upřímnou a starostlivou. Nepojďme se zdržovat není nám dvacet, vezmeš si mě?
Daniela souhlasí, moc dobře si uvědomuje, jaké má se Štěpánem štěstí. Svatba je malá a tichá, ale pozvou na ni i Alžbětu. Ta si neodpustí jedovaté poznámky, ale paní Vávrová ji rychle jede konfrontovat. Matka odejde brzy, nikdo si toho ani nevšimne, Daniela necítí lítost.
Štěpánova rodina si Danielu oblíbí. Dívá se na ni zamilovaně a přemýšlí:
– Štěstí vždy nakonec přijde, přišlo teď k nám s Danielkou.
Brzy Daniela čeká děťátko a v její duši se rozlije dvojitá radost. Ať už přišel šťastný život pozdě, přišel. Dávno zapomněla na ta léta pod matčiným tlakem, našla v sobě odvahu život změnit. Zkrásněla nejen navenek, ale i uvnitř hořela nová síla a láska k sobě i Štěpánovi.
Děkuji za přečtení, podporu a vaši přízeň. Hodně štěstí!
