Rozhodl jsem se přestat vodit své dcery na rodinné oslavy… po letech, kdy jsem si vůbec neuvědomoval, co se tam vlastně děje. Moje dcery mají 14 a 12 let. Od mala slýchaly „údajně běžné“ komentáře: „Moc jí.“ „To jí nesluší.“ „Je moc velká na takové oblečení.“ „Měla by si už od mala hlídat váhu.“ Ze začátku jsem to bral jako něco malicherného, prostě jako drsnější styl, kterým naše rodina vždycky mluvila. Říkal jsem si: „No jo, prostě takoví jsou…“. Holky, když byly mladší, neuměly se bránit. Mlčely, skláněly hlavy, někdy se ze slušnosti pousmály. Viděl jsem, že je to trápí, ale namlouval jsem si, že to přeháním, že to jsou prostě rodinné sešlosti. Ano, byl plný stůl, smích, fotky, objetí… Ale byly i dlouhé pohledy, srovnávání s sestřenicemi, zbytečné otázky a narážky, které se prý říkají „jen tak ze srandy“. A na konci dne byly mé dcery doma tišší než obvykle. Časem komentáře nepřestaly, jen změnily formu. Už to nebylo jen o jídle, ale o těle, o vzhledu, o vývoji. „Ta už je moc vyspělá.“ „Ta druhá je moc hubená.“ „Taková se nikomu líbit nebude.“ „Jestli bude takhle dál jíst, ať si pak nestěžuje.“ Nikdo se jich neptal, jak se cítí. Nikdo si neuvědomoval, že jsou to holky, které poslouchají… a zapamatují si to. Vše se změnilo, když vstoupily do puberty. Po jedné oslavě mi starší dcera řekla: „Tati… už tam nechci chodit.“ Vysvětlila mi, že jsou pro ni tyto akce hrozné: nutí se, jde tam, sedí, polyká poznámky, úsměvy „ze slušnosti“… a pak přijde domů s pocitem beznaděje. Mladší jen mlčky přikývla. V tu chvíli mi došlo, že obě to cítily už dlouho. Tehdy jsem začal dávat opravdu pozor. Vzpomínal jsem na scény. Na věty. Pohledy. Gesta. Naslouchal jsem i jiným příběhům lidí, kteří vyrůstali v rodinách, kde se „vše říká pro jejich dobro“. A pochopil jsem, jak krutě umí tohle poznamenat sebevědomí. Pak jsme se s manželkou rozhodli: Naše dcery už nebudou chodit tam, kde se necítí v bezpečí. Nebudeme je nutit. Jestli někdy samy budou chtít – mohou. Nechtějí – nic se neděje. Jejich klid je důležitější než rodinná tradice. Někteří příbuzní už si všimli. Začaly otázky. „Co se děje?“ „Proč nechodí?“ „Přeháníte.“ „Takhle to vždycky bylo.“ „Nemůžete se k dětem chovat jako ke křehkému sklu.“ Já nevysvětloval. Nedělal scény. Nehádal se. Prostě jsem je přestal vodit. Někdy i ticho řekne vše. Dnes moje dcery ví, že je jejich táta nikdy nevystaví situaci, ve které musí snášet ponižování maskované jako „názor“. Možná se to někomu nelíbí. Možná si o nás myslí, že jsme problémoví. Ale já raději budu ten táta, který umí stanovit hranici… než ten, co jen lhostejně přihlíží, zatímco se jeho dcery učí nenávidět části sama sebe, jen aby „zapadly“. ❓ Myslíte, že jsem se rozhodl správně? Udělali byste to samé pro své dítě?

Dnes jsem se rozhodl, že už nebudu brát své dcery na rodinné sešlosti Po letech, kdy jsem si neuvědomoval, co se tam doopravdy děje.

Moje holky jsou ve věku 14 a 12 let. A už od mala slýchaly ty běžné komentáře:
Ta toho sní až moc.
Tohle jí nesluší.
Na tenhle styl je už moc velká.
Měla by si už teď hlídat váhu.
Zpočátku nám to připadalo jako drobnosti. Ta naše drsnější rodinná komunikace. Říkal jsem si: Prostě jsme takoví…
Když byly ještě malé, neuměly se bránit. Mlčely. Skláněly hlavu. Občas se z úcty pousmály. Viděl jsem, že jim to není příjemné ale přesvědčoval jsem sám sebe, že to jen zbytečně prožívám. Že prostě takhle rodinná setkání v Čechách bývají.

A ano plný stůl, smích, fotky, objetí
Ale také dlouhé pohledy. Srovnávání s sestřenicemi. Nevhodné otázky. Poznámky, které měly být údajně vtipné.
Večer se holky vracely domů tišší než obvykle.

Časem komentáře neustaly.
Jen se proměnily.
Už nešlo jen o jídlo ale o postavu. O vzhled. O vývoj.
Ta už je hodně vyspělá.
Ta druhá je moc hubená.
Nikdo ji takhle nebude chtít.
Jestli bude dál tolik jíst, ať si potom nestěžuje.
Nikdo se jich neptal, jak se cítí.
Nikdo neřešil, že jsou to dívky, které poslouchají a pamatují si.

Všechno se změnilo, když vstoupily do puberty.
Jednoho dne, po dalším posezení v rodinném domě v Brně, mi starší dcera, Eliška, řekla:
Tati už tam nechci chodit.
Vysvětlila mi, že tyto akce jsou pro ni utrpení: připravit se, obléct se, sedět tam, poslouchat poznámky, tvářit se slušně a pak jít domů a cítit se špatně.
Mladší, Anežka, jen tiše přikývla.

V tom momentu mi došlo, že obě se takto cítí už dlouho.
Začal jsem skutečně vnímat, co se děje.
Vzpomínal jsem na scény. Na věty. Na pohledy a gesta.
Začal jsem poslouchat i příběhy ostatních lidí, co vyrůstali ve starých českých rodinách, kde se prý říká všechno pro jejich dobro. Došlo mi, jak strašně může tahle péče poznamenat sebevědomí.

S manželkou Martinou jsme si řekli:
Naše dcery už nebudou chodit tam, kde se necítí bezpečně.
Nebudeme je nutit.
Pokud někdy budou chtít samy, mohou.
Pokud ne, nestane se nic hrozného.
Jejich klid je víc než tradice.

Příbuzní to už začali řešit.
Objevily se otázky:
Co se děje?
Proč nechodí?
Už to přeháníte.
Tak to tu vždycky bylo.
Nemůžete je chovat jako v bavlnce.
Já neodpovídám.
Nedělám scény.
Nehádám se.
Prostě jsem je tam přestal vodit.
Někdy i ticho řekne všechno.

Dnes ví, že je otec nikdy nevystaví situaci, kde musí snášet ponižování schované za názor.
Možná se to někomu nelíbí.
Možná si o nás myslí své.
Ale radši budu ten táta, co nastaví hranici než ten, co přihlíží, jak se jeho dcera učí nenávidět části sama sebe, jen proto, aby zapadla.

Myslíte, že jsem udělal správně? Udělali byste to pro svoje dítě taky?