Jarmilo, dcerko, schovej se! Za koho se chystáš vdát! křikla máma, upravujíc si krajku na šatech.
Vysvětli mi, alespoň, co ti na Jaroslavovi vadí? zůstala jsem zmatená od jejích slz.
No přece! Jeho matka prodává trhák, štěká na každého. Otec se ztratil někde v dálce a v mládí jen piji a hulákají.
Náš dědeček taky pil a po vesnici honil starou babičku. A co z toho?
Dědeček byl u nás v vesnici ctěnou osobou, všichni ho měli rádi.
Jen babičce to nešlo lehce. Pamatuju, jak se ho bála. A my s Jaroslavem, mámo, to bude v pořádku. Nemůžeš soudit lidi podle jejich rodičů.
Když budou děti, pochopíš to! řekla máma, a já jen povzdechla.
Žít nebude lehce, pokud máma nezmění názor na Jaroslava. Přesto jsme s ním uspořádali veselou svatbu a vytvořili si vlastní rodinu. Naštěstí měl Jaroslav v obci dům, který mu poštědí dětství od dědečka a babičky, zatímco zmizelý otec se jen ztrácel v hospodách.
Jaroslav dům postupně přestavoval a brzy se z našeho domu stal pravý moderní zámek, jak ho já tak rád nazývám. Všechna pohodlí, žij a raduj se. To je ten úžasný manžel, o kterém máma tehdy předháněla?
O rok po svatbě se nám narodil syn Jan, a čtyři roky potom dcera Maruška. Když se jen naše děti občas nakazily nebo něco vymyslely, hned se ozvala máma se svými poznámkami: Malé děti, malé starosti! Vyrostou, přinesou vám další radosti a bohatství!.
Snažil jsem se její námitky ignorovat, i když už jenom tak šeptala. Jednou se dcera vymkla mé vůli a vzala si bez souhlasu otce. Máma takovou věc nepřijala, ale s časem si zvykla a v hloubi duše věděla, že Jaroslav je ze všech stran zlatý.
Ale ústy by to nikdy neřekla bylo by to přiznání, že se někdy mýlila! A o vnoučatech mluvila jen z povzdálí, jako by se bála. Ve skutečnosti je milovala šíleně; kdyby se něco stalo, první by skočila do řeky, a předtím si pošlápla vlasy.
Občas jsem se ale bašil těch velkých neštěstí, jež se šíří z generace na generaci, jak děti dospívají.
A děti dospívaly. Jan už skončil jedenáctou třídu a mířil do dospělého života. Měl nastoupit na prestižní univerzitu v nejbližším městě v Plzni, vzdáleném asi sto čtyřicet tří kilometrech.
Pro maminu srdce to bylo jako vzdálenost mezi Zemí a Marsem. Dálka! První čtyři noci jsem nevyspala, přemýšlela, jak se tam má chlapec má. Co když ho někdo urazí? Co když se mu špatně nají? Co když město ho změní? Jan byl milý chlapec.
Nejprve bydlel v kolejovém pokoji, který nebyl nijak vesnický. Mé srdce to neuneslo a přesvědčila jsem manžela, aby mu koupil byt ve městě. Jan se rozhodl částečně platit nájem sám a začal si přivydělávat na internetu vždyť byl nejchytřejší!
Každý víkend jsem jezdila do města podívat se, pomoci, uklidit nebo uvařit. Přesto v Janově bytě bylo úžasně čisté.
Doma v pokoji syn nikdy neuklízí, raději dává přednost klasickému nepořádku. Jídla jsou vždy bujará buď parní karbanátky, nebo pečené v hrncích. Chytrý hoch! říkám si.
Když jsem takto často jezdila, manžel už měl z toho dost.
Jarmilo! Dostaň toho chlapce z mého sukně! Nenech ho dýchat volně! A měj i pro mě čas! Jinak půjdu k poště Larisce, ona vše pozdraví! žertoval jsem, ale přitom jsem ho trochu vyděsil.
Bez Jaroslava by mě to nezvládlo. Rozuměl jsem, že je čas nechat Jana růst samostatně.
Po nějaké době jsem přestávala chovat se jako slepicekuře a pomalu jsem se naučila přijímat, že syn dospěl. Dala jsem mu svobodu a přestala ho otravovat, ale výsledek byl jiný.
Jednoho dne mi z fakulty volali: Jan chybí ve výuce a hrozí mu vyloučení! Co? To není můj Jan! vykřikla jsem a vzala si několik dnů volna. Vydala jsem se do města, a i Jaroslav mě nezastavil někdy jsem byla jako tank.
Jan při mém příchodu nečekal. Nešel uklízet, ani nic. Důvod jeho vynechávání byl dívka Hana krásná jako anděl.
Všechno by šlo hladce, kdyby se jen Hana a Jan potkali. Ale v bytě byl ještě malý chlapec, asi jeden rok starý.
Rozpoznala jsem situaci: Hana s miminkem chtěla obletnout Jana a provdat ho za sebe. V dnešní době se takové věci stávají častěji, ale Jan ještě nebyl připraven na manželství a výchovu dětí. Hana vypadala na osmnáct let; jak taková nová matka mohla mít dítě?
Rozzuřená bouře uvnitř mě chtěla vybuchnout, ale zůstala jsem klidná. Pozdravila jsem Hanu a šla jsem do kuchyně na vážný rozhovor.
Janíčku, zamiloval ses? zeptala jsem se, úsměv skrytý za úšklebkem.
Ano, mami, Jan se usmál.
Co s tím děláš se školou? opatrně jsem pokračovala jako minér v minovém poli.
Vím, mami, že jsem ztratil rytmus, ale to je jen období. Nic se neděje, všechno napravím.
A co to období? Podělíš se?
To je moje tajemství, maminko. Možná později, až se s Hanu lépe poznáte.
Nevěděla jsem, co dál, abych nevyvolala konflikt. Vytáhla jsem pauzu a vrátila se domů.
To je všechno tvá vina! vrhla jsem se na Jaroslava. Dej synovi svobodu! Co teď budeme dělat?
Co se stalo? zeptal se optimisticky. Přijde ti dítě nepřijatelné? Když Jan ho miluje, není cizí.
Jsi připraven být dědečkem?
Proč ne? Vždyť když děti přijdou, jednou se stanu dědečkem.
Ale není to cizí dítě!
Jarmilo, mám pocit, že s tebou mluvím, ne s mou ženou. Dítě nemůže být cizí! Přemýšlej o tom.
Jaroslav odešel spát do jiné místnosti a já se v noci potulovala prázdnou ložnicí. Prvně jsem se rozčílila na život, na Hanu, na syna i na muže, že se postavil na jejich stranu. Pak jsem se uklidnila a pochopila, že Jaroslav má vždy pravdu.
Dítě není viníkem. Hana je také oběť osudu. Ráno jsem se už zlobila na sebe, vyplakala všechny slzy a přitulila se k manželovi, který spal na pohovce v obýváku.
Jaroslave, odpusť mi! Opravdu jsem pochopila, jak moc vás všechny miluji! zašeptala jsem.
Přijď sem, hloupá ženko! zvedl deku a já se přitulila k němu.
Usnuli jsme s úsměvem na rtech. Teď budu babička, pomyslela jsem. Ten malý chlapeček v Janově bytě byl úžasný! Jmenoval se Michal.
Není to tak jednoduché, jak jsem si představovala. O pár měsíců později Jan oznámil, že přechází na večerní studium a s Hanou se chystá oženit.
Tentokrát jsem nechtěla jednat rychle, nejprve jsem vše vstřebala. Pak jsme s Jaroslavem o víkendu vyrazili do města, aby nám Jaroslav pomohl situaci vyřešit. V předsíni nás přivítala Hana, otřela slzu a pronesla:
Omlouvám se, prosím! Nechci, aby Jan tak jednal, ale je tvrdohlavý. Víte, jak
Tvrdohlavý, ne? odpověděl Jaroslav, sundávaje boty ale náš syn není hloupý. Jestli si to tak určil, tak je to nutné. Uklidni se, Hana, a promluvíme si.
Šli jsme do kuchyně. Jana tam evidentně nebylo.
Jan šel pro mléko, hned přijde, promiňte, řekla Hana.
Proč pořád omlouváš? zeptal se Jaroslav. Ještě jsme nepochopili, kde je tvoje vina. Začneme od začátku. Čaj pro unavené hosty? Právě jsem byl 143 kilometrů za volantem.
Ach, promiňte, zamumlala Hana.
Jaroslav zakroutil očima, Hana se usmála. V tu chvíli jsem pocítila, že Jaroslav souhlasil s Janovým rozhodnutím, a unaveně zavřela oči.
Když v našich šálcích stoupl čaj, a Jaroslav už kousal třetí domácí sušenku (což není časté u mladých hospodyní), vstoupil Jan s těžkým pohledem a položil na stůl potraviny. V očích měl ocelový lesk, něco nového, mužného. Měla jsem pocit, že už mu nebudu moci nic říkat.
Tak tedy, rozhodli jste se oženit? zeptal se Jaroslav, když jsme se posadili.
Ano, nebudeme o tom debatovat, řekl Jan pevně.
Souhlasím. Jen mě zajímá, co vás tolik spěchá? Čekáte další dítě?
Ne, cože! zrudla Hana a zamotala se.
V hlavě mi proběhla bláznivá myšlenka. Vztah mezi Hanou a Janem se možná ještě nedostal do fáze, kdy by mohly vzniknout děti. Bylo to neuvěřitelné, ale
Co vás nutí spěchat s tím sňatkem? ptala se jsem.
Jinak si Míška vezme do dětského domova, sklopila oči Hana.
Proč by ho mohli vzít? zeptal se přísně Jaroslav.
Protože jeho matka zemřela ve vězení, šeptala Hana a rty se jí třásly.
Hana, nemusíš nic vysvětlovat! přerušil Jan. Maminko a tátku, prosím, přijměte jen to, co vám po telefonu řekl. Zbytek je naše záležitost!
Počkej, Janě, zasáhla Hana. Když budeme spolu, tvoji rodiče i má rodina to poznají. Nebudu před nimi skrývat svůj život.
Hana zmlkla a já jsem se podívala Jaroslavovi do očí.
Hana, není Míša tvůj syn? opatrně jsem se zeptala.
Ne, co říkáš! Míša je můj bratr po matce, máme různé otce.
V tu chvíli jsem chtěla roztrhnout všechny na kusy, ale zadržela jsem se. Hana pokračovala:
Máma zemřela ve vězení, protože při hádce s otcem srazila starou paní na přechodu. O tom psaly noviny. Když ji uvěznili, otec mě vzal k sobě a žil jsem s novou manželkou Tětou. Těta je laskavá a máme s ní skvělý vztah. Díky otci jsem měl stabilní domov.
Hana se na chvíli odmluvila, pak řekla: Tři roky tomu se moje máma zamilovala do Denise, byl o deset let mladší. Pak se narodil Míša. V naší rodině nebyly hádky, ale soudci slyšeli hluk a hádky a nakonec
Když jsem to poslouchala, uvědomila jsem si, že nejhorší část jejího příběhu ještě přijde.
Máma se po hádce s Denisem, který byl starší, vyhodila na deku, zakopala se a spadla, hlavou na stůl a po dvou dnech zemřela v nemocnici. Policie ji zatkla.
Hana nadechla a rychle dodala:
Máma zemřela ve vyšetřovací věznici, nikdy nedočkala soud. Její srdce přestalo bít. Prosím, neodsuzujte ji přísně! Byla jako kolibřík, jasná, neklidná a nezávislá, ale já ji moc miluji.
Odpusť nám to, Hano, řekl Jaroslav, když se zmlkla. Děkujeme, že jsi nám to pověděla. Jsme teď jedna rodina a musíme se navzájem podporovat.
Zahanbeně jsem chtěla křičet: Co děláš, synu! Jan, schovej se! Není v naší rodině nic kriminálního! Ale zastavila jsem se, když jsem si představila, jak stojím v svatební róbě, máma brečící u mě a snaží se zabránit svatbě s Jaroslavem.
Rozčileně jsem si pošimrávala tvář: Nemůžeš soudit lidi podle rodičů! Nevíš, co to je!
NáA tak jsme, po všem tom, našli klid v rodinném objetí a věděli, že láska překoná všechny staré křivdy.
