**Drahý deníčku,**
Proč mě ještě potřebuješ? zakřičel Pavel. Pak vyplivl a odešel.
Já jsem běžela k okenku a dívala se, jak mizí muž, se kterým jsem prožila patnáct let. Myslela jsem si, že jsme si spřízněné duše. Ale on před odchodem jenom řekl, že je mu to pohodlné.
U Kláry (tedy u mě) je byt, vaří se skvěle, hostitelka je úžasná vše byla připravena jen pro něj.
Myslela jsem, že bych měla otevřít okno a zakřičet mu, aby mě nenechal. Byla bych připravená podstoupit i takovou ostudu, že by se se mnou jenom přebývala, i kdyby nebyla vůbec doma pár dní, aby si udržela vztah s tou druhou
Raději než být ve čtyřiceti pěti letech samotná a opuštěná. Otevřela jsem okno. Náhoda však svěřila pohled na portrét otce v uniformě, který s hrdým skloněním brady hledí do objektivu.
A najednou jsem se rozmarovala. Hanbila jsem se za svou slabost.
Znovu jsem zívala, jak můj přitažlivý a elegantní manžel v kabátě nastupuje do pěkného auta s kufrem plným věcí.
Šla jsem do kuchyně. Cestou míjela jsem koridor, kde stála stará komoda dědečkový dar. Zrcadlí v ní tlustá, unavená žena se šedými vlasy a zhasnutýma očima.
Věděla jsem, že nejsem krásná, a zdraví mi špatně slouží. Zuby se mi lámaly, peníze neměly na nové zuby, protože manžel chtěl nové auto. V práci ho pak museli vidět v drahých a elegantních šatech.
Co to je za blábol! křičela moje kolegyně Lýdie. Tvůj Pavel je oblečený jako herec, a ty máš jen roztrhaný svetr, pradávnou sukni a pár bláznivých blůz. Boty jsou rozšlapané, místo botáků máš tenisky, a ten kabát s límcem by ani moje babička nenosila. Menu od tebe vypadá jako z luxusní restaurace steak, karbanátky na páře, palačinky s náplní, maso. Nedostaneš se k tomu, že? Nemůžeš takhle chodit po muži, kamarádko! řekla Lýdie.
Poslouchala jsem, ale dělala jsem po svém. Pak muž řekl, že odchází ke dvacet sedmileté dívce se čtyřmi dětmi.
Je mladá, povzdechla jsem po chvíli.
Kolegyňka a přítelkyně se dozvěděla něco víc. Prohledala sociální sítě, ptala se sousedů a pak vyhrkla:
Nejsou žádné šance! Říkala tě i bezplodnou! A přitom pocházíš z dobré rodiny! Nic si nepracovala. Všechny děti jsou od jiných mužů. V osmé těhotenství vůbec nešvítala. Matka je také nemravná. Omlouvej si mládí! Muži si ale myslí, že máš lehkou povahu a něco dalšího. Rodinu to ale nepostaví. Nevím. Tvůj Pavel tě překvapil. Drž se!
Držela jsem se. Dědovi jsem zdědila skvělý byt ve středu města.
A otec, jakoby cítil, že něco chybí, zařídil vše tak, aby Pavel neměl vůbec prostor na mé měření. Rozhodla jsem se pronajmout jeden pokoj, abych si s penězi trochu odlehčila.
Ve čtvrti se stavělo několik objektů a přijel inženýr s bradkou, přívětivý a inteligentní jmenoval se Vladimír Vyskočil. Pečlivě se na mě díval a najednou prohlásil:
Nechte mě vám zaplatit předem! Jděte, udělejte si zuby. Jste krásná paní, a přesto trpíte!
Zářila jsem. Nejsem krásná, ale chtěla jsem mít zdravé zuby. Dostal mi ještě více peněz, sliboval, že je vrátí později, pokud potřebuji. Pak přišel jeho bratr neviděla jsem takového dřív. Zasmála jsem se.
Měl kanárkový sako, fialové kalhoty a neuvěřitelný účes. Jmenoval se Kryštof, pracoval jako stylist. Navštívil bratra a pod opatrovnickou péčí si mě přivzal. Když jsem hostům podávala koláče, nabídl mi Kryštof změnu image.
A změnil ji. Zářivé vlasy, make-up zvýraznil rysy, zuby upravil. Do práce jsem chodila pěšky, odešel jsem přebytečné kilogramy, začala jsem ráno běhat v parku. Stala jsem se milou ženou s jemným úsměvem a líbky na tvářích jako motýl vyletěl z nenápadné panenky.
Jednoho dne zazvonil telefon. Obyvatel otevřel dveře a křikl:
Kláro, je to pro tebe!
U dveří stojel můj exmanžel. Sotva jsem ho rozpoznala. Pavel zestárl během roku, vypadal bledě, vyhublý, zmatený. Ze starého lesku nezbylo nic. Vedle stály kufry.
Co chceš? zeptala jsem se.
Vzpomínala jsem, jak jsem mu na začátku volala, ale nechtěl se mnou mluvit a nakonec mě dal na černou listinu. A teď přišel.
Jak jsi se změnila! vyhrkl Pavel.
Komplimenty na mě neudělaly dojem. Vzpomněla jsem si na bezesné noci, na touhu vyrovnat se se životem, na nekonečné slzy a paniku.
Ach, Kláro, tolik jsem trpěl. Toto hodiny jen mé peníze požíraly. Děti se na začátku zdály normální, ale pak nevychované, křičí pořád. Nechtějí se učit, jen sedí u telefonu a nesmí vařit. Koupili jsem si ty knedlíky, a jednou jsem dokonce uvařil nudle! Představ si to! Všechno prádlo jsem vypral najednou a vyplnulo se. Já jsem během té doby nic nepořídil, všechno jsem utratil na ně. Cítil jsem se, jako bych byl v šílenství. Kláro já jsem tady s tebou. Vždy na tebe myslím. Začneme znovu, ano? prosil mě.
Ale v uších mi zazněla jeho věta:
Kdo tě ještě potřebuje? Bez zubů, bezplodná, bezdětná Kláro.
Znovu jsem se podívala na něj. Dveře se otevřely a vstoupil znepokojený Vladimír Vyskočil s otázkou:
Kláro! Potřebujete pomoc? Vy, pane, o čem to mluvíte?
Pavel se vzpřel a zakřičel:
A vy kdo jste?
To jsem já, Vladimír, váš manžel. Nechoďte sem už nikdy! zavřela jsem dveře před Pavlem, který byl tak šokován, že mu zůstala otevřená pusa.
Omluvila jsem se obyvateli. Cože, nazýváš ho manželem? povídal se s úsměvem a povzdechl:
Asi přišel čas na vysvětlení! Miluji tě, Kláro! Jak jsem mohl opustit tak úžasnou ženu? Vezmi mě znovu, ano?
Byl jsem na kolenou a já jsem šla ven. Za dva měsíce mi manžel házel růže, koupili jsme chalupu.
Někdy na rohu sleduje náš bývalý manžel, naštvaný a křičí poslední slova, že se poddal pokušení a vyměnil dobrou ženu za prázdnou.
Zůstali jsme v tom nic.
A já s Vladimírem chodíme po ulici ruku v ruce, šťastní a zamilovaní. Čekám na dítě.
**Konec.**Ten večer, když se slunce schoválo za obzorem a město zaplnilo tichým šuměním, jsem vešla do našeho nového domova a ucítila ten zvláštní, neznámý těžký vzduch, který se pomalu měnil v něžnou vůni čerstvého prádla a čerstvě uvařených polévek. V kuchyni stála malá dřevěná košárna, na jejímž okraji ležela dřevěná panenka s roztrhanými vláknami, připomínka mého dřívějšího já. Přistoupila jsem k ní, a když jsem ji dotkla, v ní se rozsvítil slabý plamen symbol mého znovuobnoveného já, které už nevyžadovalo schválení ani souhlas cizích hlasů.
Z venku se ozval první výkřik slabý, ale rozhodně lidský. Vzala jsem si plísku a otevřela dveře, kde mi stál malý chlapec s očima jako dvě kapky rosy. Zvedl se, podíval se na mě a řekl: Mami, jsi tady. V tom okamžiku mi došlo, že jsem se stala nejen matkou, ale i strážkyní svých vlastních snů. Všechny ty staré stíny, co se plížily po chodbách mého duševního domu, se rozplynuly v podzimním světle, které pronikalo skrze okna.
Vladimír stál za mnou, jeho ruka se pevně sevřela kolem mého pasu, a v jeho očích se zrcadlil ten okamžik, kdy jsme oba pochopili, že naše spojení není jen náhoda, ale volba, kterou jsme učinili s čistým srdcem. Společně vytvoříme svět, kde děti nebudou slyšet šepot minulosti, ale jen šum listí a smích, řekl tiše, a já věděla, že to není jen slib, ale závazek, který budeme plnit každý den.
Když jsem se posadila na okraj postele a položila ruku na bříško, pocítila jsem ten jemný pulz života, který se pomalu rozvíjí. V tom okamžiku jsem pochopila, že všechny ty ztracené cesty, všechny ty zlomené zrcadla a prasklé zuby mě dovedly právě sem k okamžiku, kdy jsem mohla znovu začít psát svůj příběh bez strachu z kritiky.
Z okna dopadla první hvězda, a já ji zachytila v srdci. Věděla jsem, že i když se svět bude dál otáčet a lidé přicházet a odcházet, já už nejsem ta, která čeká na záchranu; jsem ta, která ji sama vytvořila. S úsměvem, který patřil pouze mně, jsem se podívala na své dvě ruce, na které se zvedalo světlo nového začátku, a tiše jsem napsala poslední řádek do deníčku:
Děkuji, že jsem si dovolila být celá.
