Řídit auto už třetí hodinu, a silnice byla prázdná a kluzká. V listopadu u nás v kraji se rychle stmívá, a já spěchal, abych stihl do tmy. V kabině hrál rádio, topení sotva zahřívalo, a v hlavě jsem už byl doma, kde mě čekala žena, dcera a samozřejmě tchyně se svým věčným nedostatkem spokojenosti. Tak jsem byl tak ponořený do myšlenek, že jsem si ani nevšiml, jak se na zadním sedadle objevil někdo.
No tak, mamko, dojedla jsem tě?
Zatřásl jsem tak silně, že jsem téměř vyklonil volant do výmolu. Srdce mi skočilo dolů a šlápl jsem na brzdku, zatímco jsem se díval do zpětného zrcátka. Tam, opřená o sedadlo, seděla stará žena. Tvář měla protkánu hlubokými vráskami, hlavu zakrýval tmavý šátek a oči nepřirozeně jasné, téměř černé na mě upíraly klidně a pozorně.
Odkud jste se vzala? můj hlas se zhroutil strachem. Přesně jsem si pamatoval, že jsem nastoupil do auta sám. Klíče od bytu ležely na předním sedadle vedle kabelky, a já nikoho nepřivážel.
Z cesty odpověděla stará a upravila si šátek. Umřu tady mrznutím. Přesuneš mě, nebo co?
Chtěl jsem říct, že nepřijímám spolujezdce, že je to nebezpečné, že mě doma čeká rodina, ale slova mi uvízla v krku. Stará dívala se, jako by věděla o mně vše. Jako by číst moje myšlenky jako otevřenou knihu.
Jdu na Nikolčice tiše jsem řekl, doufaje, že vydá se.
Já taky na Nikolčice a potřebuji usmála se. Neboj se, synečku. Zabít tě nebudu. Jsem už moc stařá na to. Ale pomoci snad umím. Vidím, že máš na duši temnotu. Manžel chodí? Tchyně křičí?
Mlčel jsem. Žili jsme s tchyní už šest let a poslední dva roky byl můj život souvislou mučivostí. Ale mluvit o tom s cizinkou? Stará jako by četla moje myšlenky.
Dobře, mlč protáhla ruku a ukázala mi svým vrásčatým prstem. Už vidím. Jsi dobrý. Příliš dobrý. A dobrých, synečku, v tomto světě sežere první. Pojďme už, jinak se stmívá.
Nastartoval jsem motor a vyjel na dálnici. V hlavě se točila jen jedna myšlenka: proč to dělám? Noha ale poslušně šlápla na pedál. Jel jsme v tichu asi půl hodiny. Stará dívala se z okna, občas si něco mumlala pod nos. Když se před námi objevily první světla Nikolčic, najednou rozkázala:
Zastav tady.
Zastavil jsem před polorozpadlou dřevěnou chýší. Stará otevřela dveře a ještě před tím, než vystoupila, obrátila se.
Děkuju, kosatko. Poslouchej. Za měsíc zaklepu na tvé dveře. Neboj se. Jen věz: když všechno ztratí smysl, přijdu.
Co? ani jsem nevěděl, co odpovědět.
A teď stará vystoupila z auta a opřela se o hůl, kráčela k domu, aniž by se ohlédla. Pamatuj: měsíc. Přesně.
Odešla jsem s třesoucími se rukama pevně svírající volant. Po cestě domů jsem si opakovaně říkal, že to byl sen, halucinace z únavy. Těsně před měsícem…
A o měsíc později se chystáme na rodinnou oslavu desetiletí našeho svatebního dne. Nebo, jak řekla moje tchyně Věra Novotná, deset let utrpení mého syna. Seděla v kuchyni, třásla se nad rýží a samozřejmě křičela.
Petr, máš jako kostra, neumíš správně krmit. Maso zase přesušil. A vůbec, kdo takhle přihazuje? Máme hosty, ne bezdomovce.
Tiše jsem nakládl salát na talíře. Manžel Petr seděl v obýváku, pil pivo a koukal na televizi. Pomoc od něj nečekat. Pracoval na jednu a půl úvazku, tahal na sobě hypotéku byt jsme kupovali s jeho matkou, a ona měla podíl domácnost a výchovu dcery. Šárka, naší dcerce, právě dopřála deset let a často se na mě dívala tak, jako by cítila mou únavu.
Zazvonilo u dveří. Šla jsem je otevírat, otírala si ruce o zástěru. Na prahu stála má švagriná Simona s manželem a dvěma teenagery. Vběhli do bytu, aniž by se vyzuli.
Co všechno není připravené? zeptala se Simona, svlékajíc špinavé boty přímo v chodbě. Petře! Přivítej rodinu!
Vstupte řekla jsem tiše, i když uvnitř všechno vařilo.
Dál to šlo. Přicvakli se bratraní strýcové, nějací rodinní přátelé, které jsem poprvé viděla. Věra Novotná se cítila jako královna. Rozkázala:
Šárko, přines to. Šárko, dej to. Ať to uklidíš. Petře, posaď se, jsi unavený.
Počet hostů překročil veškeré představitelnosti. Běžela jsem s talíři jako číšnice, zatímco Simona hlasitě komentovala:
Hej, mami, co jsi tady připravila? Olivový salát s kuřecím? Měla jsi použít normální klobásu. A pod šubou jsi přisolila sleď.
Možná bys to připravila sama, když jsou takové hosty? nedokázala jsem už dál.
Já? rozšířila oči Simona. Jsem host, ale hosty obsluhuje. Ty u nás vůbec nepracuješ normálně, tak se snaž.
Pracuji, protiskla jsem sičivě.
No, pracuješ, mávl rukou Věra. Tady je výplata myšičí slzy. Kdyby nebyl můj Petr, bydleli byste s dcerou pod mostem. A mimochodem, pošli Šárku do pokoje, ruší.
Podívala jsem se na svou dceru. Seděla v rohu, sevřená koleny, a dívala se na mě vyděšenýma očima. Nikdo ji nezavolal ke stolu. Všichni ji prostě přehlíželi.
Šárko, jdi do pokoje řekla jsem, cítíc, jak se mi svírají zuby.
V tom okamžiku zazvonil další zvonek. Šla jsem otevřít, čekajíc další pozdějšího hosta. Na prahu stála ona. Ta stejná stará žena. Ve stejném šátku, se stejnou holí, ale oči jejím jasně zářily víc než minule.
Dobrý den, kosatko. Říkala jsem měsíc. Přišla jsem.
Kdo to je? ozvalo se Věrovo hlasité jako výstřel.
Stará, neohlížejíc se na ni, přešla přes práh. Klidně sesypala své staré, přivázané pásky na boty a vstoupila do salonu, kde se zastavily hlasy hostů.
Dobrý den, dobrí lidé pokývala. Jsem Evžénie. Prostě Duna. Přišla jsem k Šárce. Navštívit.
Co?! Petr vyskakoval z pohovky, červený od piva. Šárko, jsi šílená? Kdo je to?
Já dívala jsem se zmateně na starou, nevíc nevěděla, co říct. Byl jsem v šoku.
Jsi vůbec v pořádku, Šárko? přidala Simona, hnusně se podívala na hosta. Kdo to do domu táhne? Máme tady kulturní program, a ty sem přinášíš nějakou begu!
Jak se opovažujete? pocítila jsem, jak se ve mně hromadí hněv a ponížení. To je moje byt!
Naše byt! křičela tchyně. A já nedovolím, aby se tu usadil jakýkoli zloděj!
Duna mezitím už usedla na jediný volný židli, který jsem si přinesla pro sebe. Otočila se k stolu, špinavým talířům, nespokojeným tvářím a hlasitě si povzdechla.
Sblázni, říkáš? klidně se zeptala. Jsem já ta sblázni? A kdo pak vy?
Leno! Vyndejte tu věc! zakřičela Věra.
Zůstane, slyšela jsem svůj hlas. Řekla jsem to tak pevně, že jsem sama překvapila.
Co?! hlasaly Simona a Petr.
Slyšeli jste, vstoupila jsem mezi starou a příbuzné. Evžénie je moje hosta. Když se vám nelíbí, dveře jsou tam venku. Chováte se, jako kdybych jsem jen služka.
Ticho zaznělo jako zvon. Simona sevřela manžela za ruku.
Takže zůstaneš se svou babičkou! Jděte odtud! Na tomto cirkusu nehraju!
Hosté začali odcházet, křičeli a házeli na mě špatné pohledy. Tchyně zůstala sedět v kuchyni a dívala se na mě jako na věc, zatímco Petr demonstrativně zapnul televizi. Když poslední host zavřel dveře, Duna ke mně přistoupila.
Skvělá, tiše řekla. První krok udělala. Další bude horší, ale vydrž. A teď mi ukaž, kde budu spát.
Vzal jsem ji do malé místnosti, kterou jsme nazývali zátokou. Stál tam starý pohovka. Duna si lehla, vrzala a zavřela oči, mumlajíc:
Všechno, Šárko. Začíná to být zajímavé. Zítra tvoji příbAž slunce vyjde nad lesy, naše nová rodina najde v tom starém domě nejen útočiště, ale i novou naději na společný život.
