Proč bych měl být opatrovníkem pro starce? Co mi dáš za to? Byt? Auto? řekla mi čtyřicet šestiletá dívka, když jsem ji navrhl sňatek. Svým hlasem nepoužila ani kapku úlevy, dívala se na mě, jako by jsem byl jen prošlapaný zboží na regálech ve velkém obchodě, které zapomněli včas zlevnit. V tu chvíli jsem po dlouhé době poprvé opravdu zamýšlel: neobrácení se světa už nedává smysl, když se ve čtyřicet třetím roce života už označují za starce, přitom přímo do tváře vykládají svá očekávání, bez náznaku, bez flirtu, bez hry.
Mám čtyřicet tři let. Nikdy jsem se nevdával; měl jsem dva vztahy, dvě společné domácnosti každou dva roky slušné, bez dramat, jen se rozejdeme jako dospělí lidé. Vždycky jsem si myslel, že to je výhoda: žádné výživné, žádní bývalí, žádná břemena, žádné věčné srovnání a hádky. V realitě však taková čistota působí podezřele, jako by někdo, kdo nebyl ženatý, měl být nějaký defekt, skrytý sňatek, který neprošel certifikací.
Rozhodl jsem se upřímně: čas. Chci rodinu, chci po boku ženu, krásnou, upravenou, mladou nebudu lhát, chtěl jsem někoho do dvaceti osm let, aby byl i na pohled radostný a aby přátelé, nekrývajíc závist, ptali: Kde jsi takovou našel? V ničem nevidím hanbu, protože jsem muž, vydělávám, mám byt v Praze, auto Škodu Octavii, stabilní příjem, nepiju, nekouřím, vypadám slušně a myslím si, že jsem na trhu dostatečně hodnotný.
Trh však, jak se ukázalo, už dlouho funguje podle jiných zákonů, a já v nich nejsem kupujícím, ale zbožím a to vůbec ne nejžádanějším.
První rande. Dívka, 26 let, potkali jsme se přes seznamku, psali si týden, smála se mým vtipům, psala: jsi zajímavý, s tebou je to lehké. Myslel jsem, že to je obyčejné setkání, bez výčitek, jen lidský kontakt. Jakmile jsme se však setkali, dialog rychle přešel na zcela jinou úroveň.
Podívala se na mě hodnotícím pohledem a po patnácti minutách hned zeptala:
Jaké máš auto?
Odpověděl jsem.
A máš vlastní byt?
Odpověděl jsem.
Kolik vyděláváš?
Tehdy jsem pochopil, že to není rande, ale výběrové řízení, a já nejsem ani kandidát, spíše aktivum, které kontrolují na likviditu. A co je podivnější, neprojevila žádnou nejistotu, ptala se tak klidně, jako by se ptala: Čaj nebo káva?
Když jsem se zeptal:
Co hledáš ve vztahu?
Usmála se a řekla:
Pohodlí. Aby muž mohl uspokojit moje potřeby.
A to všechno, bez zavádění, přímo jako ceník.
Druhé rande bylo ještě zajímavější. Dívka, 24 let, krásná, upravená, ta pravá obrázková postava, pro kterou jak jsem si myslel stojí za to se snažit. Setkali jsme se v restauraci v Brně, zaplatil jsem večeři, vše šlo podle pravidel, a v jednom okamžiku se rozhovor stočil k budoucnosti.
Řekl jsem:
Chci rodinu, děti, normální vztah.
Podívala se na mě a klidně odpověděla:
A co mi můžeš dát?
Nechápal jsem otázku.
Co tím myslíš?
Chceš mladou ženu, že? Pak musíš pochopit, že má na výběr. Proč by si mě měla vybrat ty?
A tak začala ta konverzace, která mi naprosto převrátila hlavu.
Jsi starší musíte to kompenzovat zdroji. Byt, auto, peníze, životní úroveň. Jinak k čemu to je?
Snažil jsem se namítat, že nejde jen o peníze, že jsou tu city, shoda, respekt, ale ona jen povzdechla:
To je vedlejší. Nejprve základ.
A poprvé jsem uslyšel adresované:
Proč bych měl být opatrovníkem pro starce?
Řekla to v klidu, bez hněvu, jen konstatujíc, a dodala:
Když chceš mladou, buď na úrovni.
Z toho rande jsem odešel s pocitem, že jsem byl rozebrán na součástky a ohodnocen podle trhu.
Nejpřekvapivější však není jednorázová situace, ale systém.
Třetí příběh mě úplně vyčerpal. Chatoval jsem s dívkou, 27 let, která sama první napřála kontakt, aktivně se zajímala, ptala se, flirtovala, a já už začínal věřit, že to není tak špatné. Pak mi poslala hlasovou zprávu:
Poslouchej, řekněme to rovnou. Potřebuji muže, který mě bude uživit. Nechci se vyčerpávat prací. Když nejsi připraven neplýtvej ani svým, ani mým časem.
Zeptal jsem se:
Co dáváš na oplátku?
Zasmála se.
Já? Sama sebe.
A tehdy něco uvnitř zazvonilo. Sama sebe jako zboží. Jako služba. Jako balík vše v ceně, jenž je potřeba zaplatit dopředu. A nejabsurdnější je, že to vnímají jako naprosto normální.
Nezdráhají se, ne skrývají, ne hrají hned stanoví podmínky, a když jim nevyhovuješ, prostě tě odhlásí, bez emocí, bez lítosti, jako nevhodnou položku.
A víte, co je nejironicky?
Přemýšlel jsem, že problém jsou ženy. Že jsou zkažené, že mají přehnané nároky, že jsou materialistické, že potřebují jen peníze. Čím více jsem chodil na rande, tím víc jsem slyšel, sledoval a analyzoval, a čím jasněji mi docházelo: nejde jen o ně.
Jde o to, že jsem sám přišel na tento trh s představou vybrat, a skončil jsem v roli, kde mě vybírají.
Chtěl jsem mladou, krásnou, pohodlnou. One chtěly stabilního, zajištěného, výhodného. Hledal jsem vzhled. One zdroje. Já chtěl aby mi oči těšily. One aby splnily potřeby. V té logice je všechno poctivé, jen nepříjemné.
Protože najednou zjistíš, že nejsi jedinečný, výjimečný, ohromný, ale jen jeden z mnoha, které se srovnávají, oceňují, odhazují.
A nejbolestivější není odmítnutí. Je okamžik, kdy pochopíš, že tě nevidí tak, jak sis sebe představoval. Ne jako muže, ale jako nabídku. S podmínkami. S omezeními. S datem vydání. A možná jsem opravdu přišel pozdě.
Možná jsem měl budovat rodinu dříve, když se to nebralo jako obchod.
Možná jsem příliš dlouho žil v iluzi, že čas je na mé straně.
Teď je realita taková, jaká je. A v ní, aby člověk dostal, co chce, musí buď splnit podmínky, nebo změnit své požadavky.
Já zatím nejsem připraven ani na první, ani na druhou možnost.
A to je asi největší zklamání, které jsem za poslední roky zažil.
