„No vidíš! – zvolal Honza. – Přesně tak! Poslední slovo má mít vždycky chlap!“ Ráno k Novákovým přijel z Prahy dospělý vnuk, na jehož svatbě byli nedávno. Přijel Honza pro brambory, protože vždycky rád pomáhal své oblíbené babičce a dědovi při sázení i kopání. „Tak pověz, Honzo, jak se ti žije s tou tvojí Lucinkou?“ zeptala se babička při sporáku. „No, máme to všelijak, babi… všeličejak…“ „Moment, moment,“ zarazil se děda Josef, „co myslíš tím všelijak? Vy se už hádáte, nebo co?“ „Ale zatím nehádáme. Snažíme se přijít na to, kdo u nás doma velí,“ přiznal vnuk. „Ježíši…“ zaznělo se smíchem od sporáku, „to je vůbec co řešit. To je jasné.“ „No jasně,” přidal se taky děda se smíchem. „Hlavní v rodině byla vždycky a bude jenom manželka.“ „Ale ale…“ zaslechlo se od sporáku. „Dědo, ty vážně? To jako myslíš vážně, nebo si děláš srandu?“ „Ani za nic si srandu nedělám,“ odvětil Josef. „Když nevěříš, zeptej se babičky. Tak co, Boženo, kdo má u nás v baráku poslední slovo?“ „Přestaň už plácat hlouposti,“ reagovala babička s úsměvem. „Ne, řekni to,“ trval na svém Josef. „Kdo rozhoduje – ty, nebo já?“ „No, já…“ „Jak to?“ nechápal Honza. „Nikdy jsem si toho nevšiml. Já si myslím, že doma by měl velet chlap.“ „Ale Honzo,“ zasmál se děda znovu. „V pořádné rodině je to jinak, to přijdeš časem na vše sám. Teď ti povím pár historek…“ Příběh „To zase začíná,“ brumlala babička. „Zase přijde s tou historkou o motorce.“ „O jaké motorce?“ divil se vnuk. „O té, co rezne ještě v kůlně,“ potvrdil děda. „Je jí už sto let. A víš, jak mě babička donutila ji koupit?“ „Babička? Donutila?“ „Jo. Sama mi na ni dala peníze. Ze svých úspor. Ale nejdřív to bylo jinak…“ Jednou jsem si vydělal peníze, zrovna tak akorát na motorku s vozíkem. Říkám Boženě – koupím motorku, ať můžeme vozit brambory z pole. Tenkrát nám přidělovali velké záhony brambor. Ale babička nechtěla. Navrhla, že radši koupíme barevnou televizi – tenkrát drahou věc. „Brambory jsi vždycky vozil na kole, tak voz dál.“ Fajn, říkám, tvoje slovo má poslední váhu. Tak jsme koupili televizi. „A motorka?“ nechápal vnuk. „Motorku jsme koupili až později,“ povzdychla si babička. „Děda si tehdy natáhl záda, všechny brambory jsem tahala já. A když jsme na podzim prodali prase, dala jsem mu všechny peníze a řekla – jeď, kup tu motorku.“ „A další rok jsme měli zase peníze navíc,“ navázal děda, „povídám – postavíme novou saunu, stará už sotva drží. Ale babička zase ne, radši nábytek jako ostatní lidi. Dobrá, říkám, poslední slovo máš ty. Koupili jsme nábytek.“ „A na jaře se sauna stejně zřítila – tenkrát bylo hodně sněhu…“ doplnila babička. „Od té doby říkám, jak Pepa řekne, tak to bude.“ „No vidíš!“ zvolal Honza. „Všechno správně! Poslední slovo musí mít chlap.“ „Ale to jsi úplně nepochopil,“ rozesmál se děda. „Já se na všechno stejně chodím zeptat babičky – chceš, abych předělal pec? Když řekne ano, tak ji předělám.“ „Já od těch dob říkám – dělej, jak myslíš ty…“ dodala babička. „Takže, Honzo, opravdu má v rodině poslední slovo manželka,“ uzavřel děda. „Chápeš už?“ Honza se zamyslel a potom se rozesmál. Když došel domů, řekl: „Dobře, Lúco, letos teda podle tebe – jedeme na dovolenou do Chorvatska, tak jak chceš. A auto do servisu zatím nepovezu, holt pojedeme tramvají. Prostě budeme vstávat o hodinu dřív, co se dá dělat…“ Myslím to správně, dědo?“ „Naprostá pravda,“ kývl děda. „Za dva roky se vše urovná a manželka má mít doma hlavní slovo. Tak má muž klid – to vím nejlíp…“ — **Title:** No vidíš! – zvolal Honza. – Přesně tak! Poslední slovo má mít vždycky chlap. Ráno k Novákovým přijel z Prahy dospělý vnuk Honza; přijel pro brambory, protože vždycky rád pomáhal babičce a dědovi se sázením i kopáním; doma se teď s manželkou Lucií dohadují, kdo je pánem v domě, a Honza si myslí, že správně má mít vždy poslední slovo muž.

No podívej se na to! zasmál se Štěpán. Všechno je správně! Poslední slovo má přece vždycky chlap!

Ráno přijel k Novákovým z Prahy jejich dospělý vnuk, na jehož svatbě byli ještě nedávno. Přijel Štěpán pro brambory, protože už léta pomáhá svým milovaným prarodičům s jejich sázením i vykopáváním.

Tak mi řekni, Štěpáne, jaké to je bydlet s tvojí Terezkou? vyzvídala hned babička, když něco míchala u sporáku.

No… je to občas všelijaké, babi odpověděl neochotně vnuk. Každý den je jiný…

Počkej, počkej, zamračil se děda Josef. Jak to myslíš, všelijaké? Už se spolu snad hádáte?

Hádáme… ne úplně. Ale zkoušíme, kdo je doma pánem, přiznal se vnuk.

No jo, usmála se babička pobaveně. To jsou věci k řešení… A přitom je to jasné jak facka.

To teda, přidal se děda se smíchem. Vždyť je jasné, že hlavou v rodině byla, je a bude manželka.

Jen tak dál, ozvalo se z kuchyně.

Dědo, fakt to myslíš vážně? Štěpán vytřeštil oči. To si děláš srandu, ne?

Ale vůbec ne, mávl rukou děda Josef. Neptej se mě, zeptej se babičky. Slyš, Jarmilo, kdo má doma poslední slovo?

A dost už těch hloupostí, ozvala se s úsměvem babička.

Tak řekni, trval na svém děda. Kdo doma rozhoduje, ty nebo já?

No… já…

Fakt? nechápal vnuk. Já si vždycky myslel, že to tady vedl děda. A upřímně, myslím, že doma by měl být hlavou vždycky chlap.

Ale, Štěpáne, zasmál se děda. V dobré rodině je to přece trochu jinak, než si myslíš. Chceš slyšet příběh? Za chvíli budeš vědět svoje.

Příběh

No jo, už to začíná, zabrblala babička. Teď určitě vytáhne historku s tím starým pionýrem.

Jaký pionýr? divil se Štěpán.

No s tím motorkářským veteránem, co už léta rezaví ve stodole, přikývl děda. Ten by letos oslavil snad stovku. A víš, jak mě babička přiměla ho koupit?

Babička? Přiměla?

Přesně tak. Dala mi na něj svoje našetřené, ručně vydřené koruny. Ale všechno mělo svůj začátek.

Jednou jsem si vydělal pěkné peníze. Tak akorát na pionýra s vozíkem. Povídám Jarmile, že bych ho chtěl koupit. S vozíkem, ať mám čím vozit brambory z pole. V té době jsme vždycky obdělávali pole za vesnicí.

Ale tvoje babička se postavila. Říká: radši si koupíme barevnou televizi, ty jsou dneska v kurzu a pekelně drahé. Brambory prý jsem vozil vždycky na kole, tak ať v tom pokračuju.

Jeden pytel na rám, a jedeš. No tak říkám, jak chceš, poslední slovo máš beztak vždycky ty. Tak jsme si koupili televizi.

A co pionýr? nechápal Štěpán.

Pionýra jsme stejně nakonec pořídili… povzdechla si babička. Ale až potom. Nejdřív si děda natáhl záda, až jsem musela všechnu práci s bramborama odtahat já sama. Skoro celou úrodu jsem odvozila na trakaři.

A když jsme na podzim prodali prase na maso, dala jsem mu všechny ty peníze a povídám: Jeď na okres a kup si toho svého pionýra s vozíkem.

A další rok na podzim nám přišly další peníze, pokračoval děda. Povídám, že bych měl za ty peníze postavit novou saunu. Ta stará, co tu zůstala po rodičích, už byla celá shnilá. Ale tvoje babička zase byla proti. Radši chtěla nový nábytek, že prý chceme žít jako lidi. Tak jsem zase řekl: Dobře, poslední slovo máš ty. Koupili jsme nábytek.

A na jaře sauna spadla, dodala babička. Bylo tehdy tolik sněhu, že střecha prostě povolila… A od té doby jsem si řekla, že prostě bude po Josefovi.

No vidíš! zasmál se Štěpán. Tak je to správně! Poslední slovo má mít přece chlap.

Ale houby, Štěpáne, ty jsi to pořád nepochopil, rozchechtal se děda. Já vždycky než něco udělám, přijdu a povím: Chtěl bych třeba zazdít nová kamna, bereš to? A pokračuju tak, jak rozhodne ona.

No já po těch zkušenostech už vždycky říkám udělej, jak myslíš ty.

Takže, Štěpáne, pamatuj, poslední slovo má být u ženy, uzavřel děda vážně. Chápeš?

Štěpán se zamyslel, pak začal hlasitě smát. A po chvilce ticha se mu oči rozjasnily.

No, teď to chápu, dědo. Ještě dneska přijedu domů a povím: Tak dobře, Terez, pojedeme na dovolenou do Chorvatska, jak chceš. To auto tedy zatím do opravy nedám, převodovka sice stávkuje, ale co už.

Když nám auto klekne, svět se nezboří. Prostě budeme zimu jezdit do práce autobusem. Vstávat začnu jen o hodinu dřív. No a co Myslím správně, dědo?

Rozhodně správně, přikývl děda s úsměvem. Za rok za dva se to uvidí, všechno si v rodině sedne jak má.

A hlavní slovo ať klidně má žena, chlap pak aspoň žije v klidu. Vím to moc dobře z vlastní zkušenosti…