Byl jsem uprostřed obýváku, když Tereza Antonínová, má stará matka, vstoupila do našeho bytového domu s úsměvem rozjasněným radostí. Přicházela s překvapením, které mělo rozzářit celou rodinu malým, milým dárkem pro naši vnoučinu, šibalskou perličku, jakou je stará panenka.
V ruce držela půlmetrovou krabičku svázanou růžovou hedvábnou stuhou, na které se vlnila velká mašle. Nešetřila ani síly, ani času, ani peněz v korunách to vyšlo na několik set korun, ale nic jí neodradilo. Rozjela opravdovou speciální operaci. Vyrazila do Prahy k řemeslníkovi, který se specializoval na restauraci starých panenek. Šijíc si sama modré šaty a čepičku, přidala k panence i vlněný kabátek, kožíšky, šátek s čepicí, křehké krajkové podprsenky, mašličku a dokonce i další šaty s puntíky. Všechno to udělala vlastníma rukama.
Tato panenka byla ta, kterou mi kdysi v šedesátých letech, jako chudé dvanáctileté dívce z rodiny s omezeným majetkem, darovala moje starší sestra. Byla jedinou krásnou hračkou v mé skromné sbírce. Náhledem na ní jsem cítil radost podobnou té, kterou jsem měl, když jsem poprvé dostal kuličku na Václavském náměstí. Rozhodla se tedy panence vdechnout nový život. Moderní panenky jsou často bezduché a s podivnými tvářemi, ale tahle
Jé, to je něco!, vykřikla moje vnučka, když panenku poprvé viděla, Kde jste to takovou starou krásku vykopala?
To je moje první a poslední panenka! odpověděla Tereza Antonínová s úsměvem, aniž by si všimla zmatení švagrové. Speciálně jsem ji vyzvedla od sestry v malé vesnici, kde po letech zůstala ležet v krabici s odtrženou nožičkou. Plakala jsem, když jsem ji našla, a po čase ji opravil řemeslník.
Babičko, dej mi, dej mi! poskakovala Vendula, zatímco dospělí zkoumali panenku.
Líbí se ti?
Krásná Takové šaty! Taky bych chtěla!
Mám ti ušít podobné?
Ach, tati, kdo nosí takové staré sovětské oblečení?, zasáhl můj syn Marek.
Klid, tati! Chci, chci! povídala pětiletá Vendula, očima lesknoucíma se jako dvě modré perly.
Bude to tvá, moje milá perličko, vše bude tvé! ujišťovala ji babička. Jmenuje se Natálka.
Beeee, protestovala Vendula, to je špatný jméno! Řeknou mi já jí říkám Chelsea!
Ale, děťátko!, bránila se babička, takové jméno se dává psovi!
Ne, bude Chelsea, jako z kreslenýho!, rozhodla Vendula a lehce popřela panenčinu tvář. Očima se Chelsea zase rozsvítily modré jiskry. Podívejte se!
Švagrová, na rozdíl od švagrové, projevila upřímné uznání:
Měla jsem skoro stejnou, když jsem byla malá! Měkké tělo, naplněná. Co za krása! Vendulko, podržím ji chvíli.
Vendula neochotně předala panenku druhé babičce a sledovala, jak ji ostatní otáčejí.
Jaká krása! Podívejte se na ten růžový nádech a jasné oči! Jaký otevřený a dojemný pohled! A šaty jsou tak pečlivě ušité, jako bych měla stejný modrý kroj z dětství!
Šila jsem podle sovětských šablon, přiznala se Tereza s lehkým rozpálením.
Cože??? Vy sami?? A i ostatní oblečky? Neskutečná práce! Tyč, Tanečko, máš talent!
Rozkošná věc, souhlasí i můj švagr, který si hladí kníry jako zralé obilí.
Tereza, nezvyklá na takové pozornosti, zvedla ruku a na tvářích se jí objevily rubínové růžky, jasnější než u Chelsea.
Švagrová se znovu rozžhaveně usmála a připravila se na další kousek:
Podívejme se, co ta panenka umí. Natálka, teda Chelsea, Bože, odpusť
Švagrová lehce zatlačila na panenku a ona vydala dětským elektronickým hlasem: Mááá!
Mladší generace, tedy rodiče Venduly, se podívali jeden na druhého s úsměvem a v očích Terezy se objevily slzy nostalgie. Švagrová nedobrovolně zakřičela, ale pak se rozsvítila dětinskou radostí.
Podívej, Vendulo, vrať mi panenku!
Počkej ještě chvíli! vyhýbala se švagrová, položila panenku na zem a zazpívala: Třpá, třpá, maličký krok Chodí! Chodí!
Mami, smál se můj zeť Marek, nemyslím si, že je to pro dnešní děti tak úžasné
Mnoho víš! Když jsem byla malá, byla jsem připravená prodávat duši za takovou panenku. Nebo sníst kilogram pečené řepy řekla babička a podala panenku Vendule. Nejlepší dárek dnes byl od tebe!
Ach, ať vám to bude, zamrškla Tereza a šla k stole. Pohledem zabloudila k Vendule, která zkoumala krýžek pod šaty a hledala zapomenuté knoflíky. Máma, máma! ozývalo se neustále.
Vendulo, sluníčko, nesnaž se rozebírat tlačítko, aby ses nedozvěděla, jak je to uvnitř. I to jsme opravili, vysvětlila Tereza švagrové. Všechno časem zničilo.
Švagrová si tiše pomyslela, že staří lidé vždycky vytahují věci ze skříní a pak se nad nimi houpají jako nad roztrhaným balíčkem.
Vendulo, slyšela jsi babičku? zeptala se Tereza dceru.
Ano. odpověděla Vendula s lehkým úsměvem.
Dospělí se pustili do rozhovoru, zatímco přišla řada na přípitek k narozeninám. Vendula pobíhala k stole a zase se vracela ke svým novým hračkám, přičemž sledovala kreslený film. Panenka, už svlečená, ležela na podlaze, vedle ní se rozvalil kočka Micka, který pečlivě olizoval bílou, upravenou paruku panenky. Tereza seděla u okna a neviděla, co se děje, ostatní o panence zapomněli.
Kde je náš starší vnuk Ondřej? zeptala se Tereza náhle.
Venku s kamarády, odpověděl Marek, mladý má jiné záliby.
A pozdravil jsi narozeninovou oslavu?
Jaký? Zvedl jsem jí uši pětkrát podle počtu let a pak jí dal pastelky a omalovánky.
To není možné, tahat dítě za uši! rozhořkla se švagrová.
Ale nebylo to vážně, odvětila švagrová a vzpomněla na starou hádku, kdy starší sestra tahala mou sestru za copánky a já se nezlobila.
Švagr položil sklenku na stůl, zvedl obočí k stropu a po chichotání položil ruku na záda své manželky.
Nemyslete si, že jsem si nic nevyprala. Přišla mi nová papoušek. řekla Tereza. Včera ráno jsem šla na lodžii a slyšela jsem, jak mu říká: Ahoj, krásko!
Všichni se zasmáli, kromě rozhořčené švagrové. Švagr tipoval, že to patří sousedovi.
Zeptala jsem se všech, kdo by mohl otevřít dveře, ale nikdo neví! Teta Máša, sousedka z podkrovního pokoje, mi darovala starou klec. Pojmenoval jsem ho Petrový červený a žlutý, velký pták.
Náhle se Terezin obličej zkřivil hrůzou. Všichni se podívali tam, kam hleděla.
Co to zase děláš, perličko! zakřičela a vstala, otřásla stolem. Nesmíš takhle! Vrať pastelky!
Vendula vzhlédla očima, držela panenku v jedné ruce a v druhé červený pastelku, kterým doplňovala tvář panenky.
Acho! přepadl ji otec Marek a odebral pastelku. Co jsi tím udělala? Babička bude brečet, i Chelsea bude smutná!
Ach, Vendulo vzdychla švagrová a podívala se na Terezu s pohledem smutku, jako by byla na pohřbu.
Vendula zaplakala, hodila panenku na zem a utílela se k matce. Marek zvedl panenku a jeho výraz byl plný lítosti.
Možná to dáš umýt?
Zkus to v koupelně s mýdlem, ale nepromáčej vlasy, poradila teta. Přitiskla ruku na švagrovou a soucitně řekla:
Dítě, které nezná hodnotu, je jako roztrhaný list. Nezlobte se, Terezo. Jen hračka.
Ne, není to jen zašeptala Tereza. Jdu na chvíli k vodě, pomůžu Marekovi.
Marek se vrátil nejdřív, pak Tereza, která panenku opatrně položila na polštář, oblékla do modrých šatů a uhladila jí vlasy. Na tváři panenky zůstaly stopy pastelky. Usmála se ke své vnučce.
Pojď sem, Vendulo. Mám ti něco říct. Přijď, neboj se, babička tě nevyčítá.
Vendula přišla opatrně, posadila se na Terezin koleno, zatímco panenka seděla na druhém.
Když jsem byla malá, něco málo jsem měla. Všechno půjčovala starší sestry, měl jsem tři starší sestry. Měl jsem staršího bratra Kubu, který pracoval na statečném koleji, ale byl povolán do armády. Žili jsme chudě, máma nás držela sama. Táta zemřel, když mi nebyl ani jeden rok. Na narozeniny nám máma kupovala rohlík za šest haléřů takový byl ten dar. Já, nejmladší, jsem dostával jen zbytky, ale nešířila jsem se. Máma dělala, co mohla, a já od pěti let páslal husy na dvoře.
Jednou, když byl Kuba ve druhém roce služby, přišel do našeho vesnického obchodu nový druh hraček. Byla tam panenka úžasné krásy! Nikdo ji nechtěl koupit, byla moc drahá. Říkali jsme jí Natálka.
Kuba se vrátil na den před mým osmdesátým narozením. Mamka upečela černý květinový koláč i jahodový, zváné přátelé přicházeli. Pak vpadly dívky stádo a křičely:
Natálko, Natálko, bratříček ti přinesl! Jsi tak šťastná! Dáme ti hrát!
Nemohla jsem uvěřit. Nikdy jsem nedostala novou hračku. Panenka! Hlavní sen všech dívek! Byla to moje velká radost. Šila jsem jí oblečka, krmila, učila číst, spal jsem s ní Jednoho dne mi chlapec odtrhl nožičku. Přesto jsem s ní zůstalaA tak se Natálka, nyní znovu oživená, stala milovaným strážcem víků celé naší rodiny.
