Co? odpověděl Lukáš chladným hlasem.
Co tím co? Co mám dělat?
Přinejmenším vystup z auta, podívej se, jestli ještě dýchá.
Sklonil jsem se k otevřeným dveřím. Dvořákova zahrada byla prázdná, večerní vzduch voněl spáleným železemjako by se v něm mísila samotná strach. Pomalu jsem otevřel kufr a aniž bych vystoupil, naklonil se pod auto, abych nahlédl dovnitř. A tam to bylmalý šedý balíček, chřestěl, ale oči měl otevřené.
Žije, Lukáši. Žije Co mám dělat?
Cože? Vezmi ho do veterinární kliniky. Ať už tam míříš. Ale pospícháme, rychle!
Opatrně jsem vytáhl kočkuneprotestovala, jen ležela a těžce dýchala. Položil jsem ji na zadní sedadlo, do krabice na boty, která ležela na podlaze, a vyrazil jsem.
Klinika byla asi půl hodiny jízdy, obvykle. Ale ten den byl jiný. Ten den se dlouho nezapomíná a ta půl hodiny se táhla věčností.
Ve střeše kufru už ležel pes. Starý kříženec, ožil po železniční nehodě. Moje sousedky z letního domu mě žádaly, abych ho odvezlnech ho pokojně usnout, ať užívá poslední chvíle, říkaly. Byl to toulavý pes, nikomu moc nepatřil, ale litovali jsme ho. Vjel jsem do auta. Nějak automaticky.
A nyní i kočka.
Rozjížděl jsem se po silnici jako posedlý, hlavou mi běžela jen jedna myšlenka:
Jaký je to den? Jaký je to život?
V klinice na mě, k mému překvapení, nečekala fronta. Vběhl jsem s krabicí v rukou, jako bych vozil těhotnou ženu na porodnicidoktor okamžitě převzal krabici a nesl ji do vyšetřovací místnosti.
Co s ní? Jak se má? tázal jsem se před dveřmi.
Hned uděláme rentgen, přikývla asistentka. Vypadá to, že není nic vážného, ale musíme si být jisti.
Patnáct minut. Věčnost. Hodiny se zdály, jako by se na mě posmívaly a zastavily. Šel jsem dokola, zíral jsem na strop, okna, plakáty s britskými a maine coon kočkami
A uvnitř něco kvílelo. Nešlo jen o úzkostšlo o stud, vinu. Nezpozoroval jsem to. Neměl jsem jet tak rychle. Všechno mohlo dopadnout jinak. Onmalý, bezbranný tvor, právě ve vteřině po zpoždění se ocitl na silnicijá jsem mezitím přemýšlel, kde je výjezda k veterinárnímu ústavu. A to byl jediný okamžik. Kliknutí osudua už jsem tam stál, s krkem zapřaženým, a prosil sám sebe: Jen přežij. Jen to opravím
Nakonec vyšel doktor.
Musíme operovat
A pak mi došlopes je stále v kufru!
Vrátil jsem se. Ticho. Neštěkal. Nehýbal se. Stiskl jsem tlačítkokufr se pomalu otevřel.
Dvě vystrašená oči se na mě podívaly z temnoty. Žil.
Hej, řekl jsem tiše. Promiň hned se podíváme, co bude dál.
Znovu jsem zařval do kliniky. Chytil jsem doktorkubyla to přísná, suchá žena.
V kufru je ještě jeden pes. Po železniční nehodě, zadní nohy
Už nás volali kvůli uspaní Říkali, že nemá šanci.
Zamrzl jsem, slova se mi zachvátila.
Její tvář zůstala nehybná. Pouze tiše vzala kabát, sundala ho přes plášť a vyšla se mnou.
Otevřeli jsme kufr. Podívala se na psa, pak na mě. Oči jí prořízly jako rentgenový paprsek.
Vy jste blázen? Kdo vám řekl, že musí být uspaný? Ano, jeho nohy se neuzdraví. Ale může žít. My už podobné přivezli. Přiveďte ho sem.
Znovu jsem přikývl. Nesouhlasil jsem. Doktorka řekla: Žije. To stačilo.
Večer jsem se vracel domů. Lukáš se překvapeně otočil od sporáku:
Co je s tebou, Jindro?
Beze slova jsem vstoupil do pokoje, vyndal starou knihu, ve které jsem mezi listy schovával peníze. Sen. Motorka. Už to nehrálo roli.
Jindro?! Co se děje?
Budou žít! křičel jsem. Oba!
Kdo? Zbláznil ses?
Vysvětlím později!
Uchovali jsme je. Kočku pojmenovali Míca. Pes se jmenoval Rex. Prošli jsme spolu vše: infuze, bezesné noci, rehabilitaci.
Lukáš jen řekl:
Když jsou tu s námi, najdeme řešení.
A našli jsme. S láskou krmili Mícu, ošetřovali Rexa. Pláčeli, když Míca poprvé vyšla ven. Smáli se, když Rex v kolečkovém vozíku svištěl po dvoře.
Přejde pět let. Už nepatří k domácím zvířatům. Jsou naší rodinou.
Dnes, když jsem přišel domů, uvítala mě vůně čerstvého koláče. Lukáš mě objal zezadu a začal třást.
Co se stalo? zeptal jsem se.
Budeme bohatí zašeptal a položil ruku na břicho.
Zpočátku jsem nechápal. Pak pochopil.
Je mi čtyřicet let. On je třicet a sedm. Dlouho jsme se snažili. Skoro jsme to vzdali. Téměř. Pak přišla podivná žena a řekla:
Budete mít tři děti. Dvě jsou dar přírody. Jedna je Boží. Pro dobrotu, pro trpělivost. Cesta bude těžká, ale jasná.
Míca spala s rozvaleným bílým králíkem na parapetu okna. Rex, už starý, přisedl k nám, přisedl k mým nohám a dlouze vydechl.
Tehdy jsem nevěřil. Teď věřím.
Protože jednou jsme řekli ano životu. A život nám řekl ano.
