Mám šedesát let a poprvé v životě mám pocit, že už pro nikoho neexistuji pro své děti, vnoučata, bývalého manžela ani pro svět kolem mě.
Fyzicky jsem tady. Jdu po ulici, navštěvuji lékárnu, kupuji chleba, zametám dům pod oknem. Vnitřně však cítím prázdnotu, která každé ráno roste, protože už nemusím spěchat do práce. Už mi nikdo nevolá: Mami, jak se máš?
Bydlím sama. Už to tak dlouho. Moje děti jsou dospělé, mají vlastní rodiny a žijí v jiných městech: syn Pavel v Plzni, dcera Jana v Brně. Vnoučata roste a já je téměř neznám. Nevidím je ve škole, nepléstím jim šály, nevyprávím jim pohádky na dobrou noc. Nikdy jsem nebyla pozvána na návštěvu, ani jednou.
Jednou se zeptám dcery:
Proč nechtějí, abych přijela? Mohla bych jim pomoci s dětmi
A ona odpoví klidně, ale chladně:
Mami, víš můj manžel tě nesnáší. Vždy se vměšuješ a máš své způsoby
To mi udeří do srdce. Cítím se ponížená, naštvaná, zraněná. Nesnažila jsem se vnucovat, chtěla jsem jen být blízko. Zpráva je jasná: Nejsi vítaná. Ani děti, ani vnoučata. Jako bych byla vymazána. Dokonce i bývalý manžel, který bydlí v nedaleké vesnici Kynšperk, už na mě nemá čas. Jednou za rok pošle jen suchý vánoční pozdrav, jako by to byl slušnostní úkon.
Když jsem odešla do důchodu, myslela jsem, že konečně bude čas pro mě. Chystám se pletovat, chodit na ranní procházky, zapisovat se do výtvarného kurzu, o kterém jsem vždy snila. Místo radosti mě však doprovází úzkost.
Nejprve se objevily podivné příznaky: bušení srdce, závratě, hluboký strach zemřít. Navštívila jsem různé lékaře. Dělali testy, EKG, magnetické rezonance vše v normálu. Pak mi jeden doktor řekl:
Paní, je to emocionální původ. Potřebujete mluvit s někým, socializovat se. Jste velmi osamělá.
Bylo to horší než jakákoli diagnóza, protože neexistuje pilulka, která by léčila samotnost.
Někdy jdu do obchodu jen proto, abych zaslechla hlas pokladní. Jindy si sednu na lavičku v parku s knihou, předstíráme čtení a doufám, že ke mně někdo přisedne. Lidé mají vždy spěch. Všichni míří někam. A já jen existuji. Dýchám. Vzpomínám.
Co jsem udělala špatně? Proč se moje rodina vzdálila? Vychovala jsem je sama. Otec odešel brzy. Pracovala jsem na dvou směnách, vařila, žehlila jejich uniformy, starala se o ně, když byli nemocní. Nepila jsem, nechodila ven. Darovala jsem vše, co jsem měla.
A teď jsem jen přebytek.
Byla jsem příliš přísná? Příliš autoritativní? Chtěla jsem jen to nejlepší. Chtěla jsem, aby vyrůstali v dobrých a zodpovědných lidech. Držela jsem je dál od špatných společností. Nakonec jsem zůstala sama.
Nehledám soucit. Chci jen pochopit: byla jsem opravdu špatná matka? Nebo je to jen rytmus moderního života hypotéky, kroužky, nekonečný běh kde už není místo pro starší ženu?
Někdo mi říká:
Najdi si partnera. Přihlas se na seznamku.
Nemohu. Nedůvěřuji snadno. Po letech samoty už nemám sílu otevřít se, zamilovat se, pustit cizího člověka do svého života. Mé zdraví už není jako dřív.
Nemohu už pracovat. Dřív byl skupinový rozhovor, smích. Teď je jen ticho. Ticho tak těžké, že občas zapnu televizi, jen abych slyšela hlasy.
Někdy přemýšlím: kdybych zmizela, všimla by si mě někdo? Ani děti, ani bývalý manžel, ani sousedka ze třetího patra. Ten myšlenka mě děsí.
Pak však hluboce nadechnu, vstanu, připravím si čaj v kuchyni a řeknu si: možná zítra bude lepší. Možná si někdo vzpomene. Možná zavolá. Napsat dopis. Možná ještě něco počítám.
Dokud je naděje, zůstanu naživu.
