Libuško, jsi doma? zakřičel manžel Václav, když vešel do bytu.
Jsem v kuchyni, odpověděla Libuše.
Dnes přišla domů dříve a pustila se do vaření večeře.
Václav si svlíkne bundu, umyje si ruce a vešel do kuchyně.
Proč se tak nechlubíš? zeptal se.
A na čemu bych se měla chlubit? zamračila se jeho manželka.
Potkal jsem po cestě domů Jitku z našeho oddělení. Řekla mi, že vám dnes připsali čtvrtletní odměnu. Hezkou.
Připsali, že? A co ti z toho jde?
Co by šlo? Včera jsem ti řekl, že nám volala mamka a prosila Zuzanu o pomoc s hypotékou. Řekla jsi, že peníze nemáme. Teď je máme. Pošleme Zuzaně deset tisíc, navrhl Václav.
Na co? zajímala se Libuše.
Nevymýšlej, víš přece, že Zuzaně je těžké samotné splácet hypotéku. Hned teď zavolám mamince a řeknu, že peníze pošleme, řekl Vašek a popadl telefon.
Staň! Zpomal! A co jsem vůbec řekla, že jsem připravená platit hypotéku za tvou sestru? zastavila ho Libuše.
Proč ne pomoci, když máme peníze? zeptal se.
Začneme tím, že peníze nejsou u nás, ale u mě. To je odměna, kterou jsem si vydělala tím, že jsem tři měsíce makala jako šílená!
Myslíš, že jsem celý den orela jen proto, abych udělala radost tvé sestře? A žádný jiný záměr jsem neměla?
Libuško, ale má děti!
Václave, i já mám dítě. Věra je naše dcera. Pokud si pamatuješ, studuje druhý ročník na univerzitě v Plzni a bydlí v kolejích.
Každý měsíc jí posílám peníze na živobytí. A ty jsi během těch dvou let své dceři dal aspoň korunu?
Vím, že jí posíláš.
Co kdyby jí od otce přišla i tisícová částka na punčochy? zeptala se Libuše. A tvá sestra, než se pustila do hypotéky, měla přemýšlet, jestli to zvládne.
Ale banka ji schválila, připomněl Václav.
Přesně tak. V bance pracují chytré hlavy, které umí počítat. Spočítaly, že Zuzaně stačí peněz. A pokud jim málo, tak je jen špatně utrácí.
Například chodí často do salonů a kaváren, místo aby splácela úvěr. Takže její výlevy neplánuji hradit!
Večer Václav zaslechl, jak Libuše telefonem zprvu mamince řekla, že jí právě převedla osm tisíc.
Zajímavé: pro Zuzanu peníze nemáš, a pro maminku prosím, rozčílil se muž.
Ano, Václave. Mamince se zlomil protéz a jde k zubaři. Důchod není vysoký. Navíc je to moje maminka, Zuzana je pro mě cizí, vysvětlila Libuše.
Vlastně Zuzana je moje vlastní sestra! připomněl manžel.
Správně: tvoje, ne moje. Co po mně chceš?
No, pokud tak, dostanu výplatu příštího dne a peníze Zuzaně pošlu sám, řekl Václav.
Samozřejmě. Jen nejdřív pošli, jak vždycky, deset tisíc na domácí účet, odepsala manželka.
Libuško, chtěl jsem se tě zeptat: deset tisíc není moc? Nemůže to být méně?
Může být méně, ale pak na večeři budou jen těstoviny s kečupem, místo domácích řízků nebo steaků. Nebudeš platit za energie ani kupovat prací prášek, usmála se Libuše.
Není nějaký úsporný způsob, jak zvládnout domácnost, aby stačilo na řezníky i na ostatní výdaje?
Zkus to, pokud se ti podaří, půjčím ti zkušenost, odpověděla žena.
Rozhovor tak skončil. Přesto Václav rozhodl, že Libuše nesplní svou hrozbu, a převedl téměř celý výdělek sestře.
Ale spletl se. Následující den, po návratu z práce, v kuchyni nenašel žádný otisk večeře.
Libuško, co máme dnes k večeři? zeptal se.
Mrkni do lednice, odpověděla.
Václav otevřel dvířka: uvnitř byl prázdný prostor. Na polici ležela osamělá láhev kečupu a v přihrádce dva uschlé jablka.
Libuško, tady nic není.
Opravdu? Co by tam mělo být? Něco sem dal? zeptala se. A nevíš, že aby ses dostal k něčemu v lednici, musíš tam něco nejdřív položit?
No, už mě to nebaví, jsem úplně hladový, přiznal Václav.
Hádej. Přesto jsem tě varovala: kam peníze odešleš, tam se dostane i večeře. A snídaně, mimochodem, taky, prohlásila Libuše a posadila se do křesla s háčkováním.
Musel tedy Václav jet k mamince.
Druhé ráno přišla tchyně, Natašě Vondrová, osobně vychovávat snachu.
Po dlouhém výčtu Natašě Libuše odpověděla:
Dělala jste zbytečně mnoho, paní Vondrová. Nic nového jsem neslyšela. Vím, že jsem špatná manželka. Možná byste měla přijít k nám, ať se o to postaráme? Proč bych měla být taková?
Nesmíš si nic představovat! Vydala jsi se za muže, tak žij s ním! odpověděla tchyně.
Všechno je jasné. Jsem špatná! Mám krásný byt, výbornou mzdu a odměnu! Jediný problém: nechci se dělit s vámi ani se Zuzanou!
Takže chcete vyčistit kapsy synovi? Nechte ho přežít celý měsíc sám. Všimněte si: nepije klobásy, ani kuře mu nepřijde k chuti.
Co k večeři řízek s bramborovou kaší a salátem. Můžete i holubáky, ale dejte víc masa. A prádlo mu budete prát sami.
Libuško, šla jsi zbláznit? Přece jsme dřív žili normálně! pobaveně reagovala tchyně.
Žili jsme, občas i dobře, jen když jste se nezapojili do našeho života. Zuzanu s Grubem rozvedli a teď se nás snažíte zachraňovat?
Co to blábolíš? Koho jsem rozvedla? rozčílila se Natašě.
A kdo jiný než vy? Dcery vás štěpou: Grub je šílí! Nezaslouží si úctu, výdělek je malý, vzdělání průměrné, byt skromný!
Dostal jsem se do konce s játry a utekl! A Zuzana zůstala sama se dvěma dětmi a těžkou hypotékou. A teď je vám to po chuti?
Asi ne! Byl vám nudno, tak jste se do toho pustili! Já nejsem Grub, nebudu to dlouho snášet pošlu vám Václava zpátky, postarej se o něj sám, kdo jiný to udělá lépe než matka. Opravdu, Václave?
Cože, Libuško! V žádném případě jsem to nečekal! Nechci se s tebou rozvádět! Jen maminka chtěla Zuzaně pomoct, začal se bránit muž.
Pomoci? Takže do další výplaty budeš bydlet u maminky nebo u Zuzany jak se dohodnou. A já to zvážím.
Václav si uvědomil, že Libuše to nemyslí jen jako vtip. Celý měsíc do další výplaty bydlel u maminky.
Pátého dne přišel domů.
Libuško, poslal jsem ti výplatu a Věře tři tisíce, ozval se z prahu.
Z kuchyně se nesl neodolatelný vůně smažené vepřové v kyselo-sladké omáčce.
Jdi si umýt ruce a posaď se k večeři, usmála se Libuše. Nebo půjdeš za maminkou?
Václav se tvářil vyděšeně, zaváhal a jazyk mu ztuhl od šoku. Libuše pochopila, že slova už jsou zbytečná a stačí akce!
Takové Libušiny kousky, co rozdrtily rozum, si člověk dlouho zapamatuje. A až začne zapomínat, připomene si je s úsměvem!
