15.května2026
Dnes jsem vyplul na Vltavu s malým rybářským člúnkem, abych si po dlouhém pracovním týdnu odpočinul s přáteli z Prahy. Slunce svítilo jako poštovní známka, mírný vánek hladil hladinu a ryby zuby měly připravené na naše návnady. Všichni nadšeně házeli pruty a těšili se na úlovky.
Vítě, něco se tam hýbe! zvolal najednou jeden z turistů a ukázal do dálky. Přimhouřil jsem oči a zkoumal vodní prostor.
Vypadá to jako pták ale ne, něco podivného, přičítl jsem si pro sebe.
Když se člun přiblížil, všichni se podívali na sebe s údivem. V tichém vodním proužku se neúprosně plazil červený, promáčený kocour, sotva se držel na hladině. Byl mokrý, vyčerpaný a vypadalo to, že už není síly.
To nic neříká! zamrkal jsem a přikročil k síti. Musíme ho zachránit, ať už to stojí, co to stojí.
Vytahovat kocoura nebylo lehké znejistěl, škrábal se a snažil se vyklouznout z boku na bok. Nakonec jsme ho nasunuli do síti a opatrně zvedli na palubu.
Tenhle chudák je úplně vyčerpaný, povzdechl jsem a zabalil chvějícího se zvířete do staré bundy. Jak dlouho už byl ve vodě?
Kočka se svíjela v rohu paluby, oči měl plné strachu, srst se roztroušila všude kolem a vousy se třásly. Jedna ze žen, Jana, se na něj podívala a zamilovaně řekla:
Jaký je pěkný, ještě mladý.
Měli bychom ho ukázat veterináři, řekl jsem, nevím, kolik vody vžil.
Veterinář, který se k nám připojil, prohlédl kočku a uklidnil nás:
Je v pořádku, jen vyčerpaný a dehydratovaný. Potřebuje deset dní odpočinku, pak bude jako nový.
Možná najdeme i jeho majitele? zeptal jsem se.
Můžeme dát výzvu, ale podle vzhledu se zdá být pouliční, odpověděl veterinář.
Vzal jsem kočku domů. Moje manželka Jana ho přivítala s úsměvem:
Ach, jaký útlý! Hned ho nakrmíme!
První dny se kočka schovávala pod pohovkou a ukazovala se jen na jídlo. Postupně si začala prohlížet nový domov a po týdnu už spokojeně předením reagovala, když jsem ji hladil po zádech.
Víš co, Jana, možná si ho necháme? Majitelé se pravděpodobně neobjeví, řekl jsem.
Nemám s tím nic proti, usmála se Jana. Už dlouho si přeji mít koťátko. Jak ho pojmenujeme?
Šťastlivec, odpověděl jsem bez váhání. Není každý, kdo se dokáže zachránit na volném vodě.
Když uslyšel nové jméno, zvedl hlavu a hlasitě zamňaukl, jako by schvaloval volbu.
Měsíc uplynul a Šťastlivec se stal plnohodnotným členem naší rodiny. Přivítal mě u dveří, mazlil se na Janiných kolenách a šikovně žadonil o rybku v kuchyni. Vodu ale stále nechtěl ani ve své misce, raději se k ní přibližoval opatrně.
Má asi psychologickou ránu, řekla Jana sousedkám. Po takové události to není divné.
Možná to byl osud, který nám přístav přistál, poznamenala sousedka Tereza. Přišel přímo k nám.
Jemně jsem Šťastlivci poškrábal za uškem:
Možná to opravdu byl osud. Kéž bychom ten den nevyrazili na ryby, nekončili byste
Červená kočka se přitulila k mé ruce a spokojeně zamňoukala, jako kdyby řekla: Všechno bude v pořádku. Už patřím mezi vás navždy.
A já i Jana jsme souhlasili mlčky.
**Lekce:** Naučil jsem se, že když pomůžeš v pravý okamžik, může tě to odměnit nečekaným štěstím a novou láskou, která se objeví tam, kde ji nejméně hledáš.
