Holčičko, koho hledáš? zeptala jsem se.
Hledám maminku, neviděla jste ji? podívala se na mě drobná dívka, která měla asi šest let.
Zamyslela jsem se v tom domě jsem se přistěhovala teprve nedávno a podle mého vědění byl byt, před kterým stála, celý čas prázdný.
Tady ale nikdo nebydlí, odpověděla jsem.
Na to se dívka rozplakala a posadila se na schody.
Tetičko, moc potřebujeme maminku! Jen ona to může změnit, táta už po ní trpí.
Stála jsem zmatená, netušila jsem, jak pomoci tomuto roztomilému tvorovi. Děti jsem neměla, takže jsem nevěděla, odkud začít Obejmout, pozvat na čaj ale neznámá teta jí pravděpodobně ani neotevře dveře. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Požádala jsem dívku, ať neodchází, a vyběhla jsem. Když jsem se vrátila, bylo už poledne a ona už byla zase v rohu.
Celý večer se mi nemohla vytrhnout z hlavy, tak jsem zavolala své sousedce a zeptala se, kdo jsou mí sousedé na schodišti.
Už tam pár let nikdo nebydlí, řekla Libuše, a proč se ptáš?
Dnes přišla holčička a hledala maminku
Libuše zaváhala, jako by si něco vybavovala.
To je asi dcera Kateřiny ta už mezi živými není. Zůstal jen manžel a jedno miminko v náručí. V tom bytě určitě nevyznali, tak odešli. Od té doby se po schodišti potulují
Víš, Irenko, jsou to pořád nedaleko, když se znovu objeví, vezmi ji domů, dalo mi na vědomí a vyčtela mi adresu.
Příběh se postupně ztrácel v každodenní rutině práce, pozdní návraty domů, brzké odjezdy. Jednoho dne, těsně před novoročními svátky, jsem zase zaslechla slabý klepání a podřev. Vyběhla jsem k dveřím a tam stála ta samá šedooká dívka, pláčouce.
Co se ti stalo? Kde je tvůj táta?
Je doma, a já stále hledám maminku, zašeptala.
Vzpomněla jsem si, že někde mám adresu, a rozběhla se po ní, slušila jsem dívku, aby počkala u mě. Šla dovnitř, rozhlédla se, posadila se na pohovku v chodbě.
Když jsem konečně našla ten zapomenutý papír, už se sladce spala, stočená v klubíčko. Opatrně jsem ji přenesla do obýváku na pohovku a znovu vytočila číslo sousedky.
Libuško, omlouvám se za obtěžování, vzpomínáte, že jsem vám říkala o dítěti, které přichází k prázdnému bytu naproti?
To je moje. Chtěla jsem ji vzít domů, ale když jsem hledala adresu, dívka usnula. Bojím se, že otec bude hledat
Víš, Irenko, bydlím nedaleko, hned půjdu, buď v kontaktu.
Dobře, položila jsem sluchátko a nechtěně se do ní zamilovala. Upravila jsem jí neposlušné vlásky, pohlédla na rameno.
Toužila jsem po vlastních dětech, ale mé sny se nevyplnily. S manželem jsme kdysi byli blízcí, pak jsme začali uvažovat o potomstvu. Byla jsem plná naděje, ale po nějaké době jsme ztratili naše miminko. Stres v práci, neustálé kontroly, noční můry
Když jsem zjistila, že čekám další dítě, rezignovala jsem na práci, ale osud měl jiné plány opět jsem ztratila dítě v raném stádiu. A ať jsme se snažili jakkoliv, nikdy jsem se nestala matkou.
Brzy po mě manžel odešel. Vím, že v jeho nové rodině vyrostla dívka, ale už jsem o něm neslyšela, vymazala jsem ho ze života i ze společných přátel.
Žila jsem tak přes sedm let, sama v pronajatých bytech.
Moje úvahy přerušil tichý klep na dveře. Vyběhla jsem otevřít a
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím stojel vchodem můj bývalý manžel.
Jurku? Co tady děláš?
Přišel jsem pro dceru počkat, Sárkova 5, že?
Ano, to je správně. Je to tvoje dcera? Přijď, spí, jdeme do kuchyně, dám čaj. Kdo by čekal takový nečekaný host na prahu svého bytu? Život nám ale občas hází i jiné překvapení.
Nebudeme ti překážet? Můžu probudit Vendulku a vzít ji domů.
Nechte ji spát, co se stalo? Už několikrát přichází na náš dům a klepe do bytu naproti.
Jurko si unaveně zakryl oči a pak začal vyprávět:
Před několika lety jsme žili v tom bytě s Kateřinou. Ten byt dostala po dědečkovi. Po svatbě jsme se nastěhovali. Brzy byla Kateřina šťastná a já byl na sedmém nebi.
Pamatuju si, jak nastal termín, a odvezl jsem manželku do nemocnice. Plakala, byla vystresovaná, asi cítila
Vzala mě za ruce a požádala, ať se postarám o dítě, pokud se jí něco stane. Pak nastaly komplikace, manželku nevyvedli z nemocnice.
Promiň, moc mě to mrzí, pohladila jsem Jurka po rameni, viděla jsem, jak se svírá, ale zradné slzy se mu valily po tváři znovu a znovu, jako by držel celou tu bolest uvnitř, a teď už ho opustila síla a vše vytrysklo ven.
V tom se ozvalo tiché dupání dětských nožek ve vstupní hale.
Tati?
Jurko se vrhl na dceru, objal ji a přitiskl k sobě.
Vendulko, bál jsem se proč jsi odešla bez dovolení?
Chci jen najít svou maminku.
Najdeme ji, ale za chvilku, pojďme domů.
Díky, Ireno, tady je moje číslo, podal mi Jurko vizitku zavolej, když Vendulka zase přijde. Bydlíme nedaleko, už zná cestu.
Odkud se dozvěděla adresu našeho bytu? zeptala jsem se.
Ukázal jsem jí sám, povzdechl Jurko, musel jsem si vyzvednout pár věcí, Vendulka viděla moje fotografie na zdech a od té doby sní o setkání s matkou. Říkal jsem, že Kateřina jen odjela, ale určitě se jednou vrátí.
Odešli a za pár dní mi Jurko zavolal. Znovu jsme se kontaktovali, víkendy trávili trojice v parku, kavárně i v kině. Vendulka se ke mně přivázala a dokonce mě oslovila maminkou.
Ireno, řekl jednou Jurko, přesuň se k nám, už mě nebudou pronajaté koutek obtěžovat, Vendulka tě často hledá a ptá se.
A ty?
Já sklonil oči, vzal mi ruce do svých moc mi chyběl. Omluv se mi za všechno
Od té chvíle jsme spolu. Vychováváme naše malé štěstí Gábinu. Každý den děkuji osudu za ten dar, který nemá cenu být milovanou manželkou a matkou.
A ať už Gábina má i nevlastní dceru, nic mi nebrání dávat jí všechnu svou nevyčerpatelnou matčinu lásku a něhu.
