Tak pojď do kuchyně!slyšela jsem z hloubi postele, jak ozvalo hlášení muže, a už nemohla vydržet.
Věra hleděla do obrazovky telefonu. Ondřej napsal poprvé za půlhodinu: Líbezno, zvedni sluchátko.
Seděla za volantem učebního auta instruktor jí šel ukazovat, jak zaparkovat paralelně. Telefon znovu vibroval.
Mohu odpovědět?otálel manžel.
Jasně.
Ondřeji, jsem za volantem
Co nebereš?volám!
Nesmím mluvit během
Aha, rozumím. Právo mít řidičák je důležitější než manžel. Kdy budeš doma?
Za hodinu.
Kdo připraví večeři?já?
Instruktor se otočil, předstíraje, že nic neslyší.
Za chvíli přijdu, něco uvařím.
Dobře, myslel jsem, že manželka se mnou už promění v podnikatelku.
Doma ležel Ondřej na gauči, ztracený v telefonu. Už tři měsíce byl bez práce, tvrdil jen dočasně, ale hledání se táhlo.
Jak to jde s autoškolou?zníla v jeho hlase známá úsměvná melodie.
Fajn. Dnes jsme cvičili paralelní parkování.
Vážně?to je celá věda, že?
Věra zamířila do kuchyně. V dřezu ležely neumyté talíře jeho snídaně.
Ondřeji, mohli bychom konečně rozbalit krabice?už je únor, a my jako včera přistáli.
On zvedl hlavu od obrazovky.
Co rozbalovat?sama to zvládneš.
Můžeme to udělat spolu. A úklid najednou
Ondřej vstoupil blíže, v jeho pohledu zableskla chladná jiskra.
Tak pojď do kuchyně!šeptal tiše, ale pronikavě. Nezvolal, jen řekl a ta ticho byla děsivější než jakýkoli křik.
Věra ztuhla.
Co jsi řekl?
Co slyšela!jdi připravit večeři!
Mluvili jsme o krabicích
O čem jste mluvili?mluvila jsi. Říkal jsem, že to zvládneš sama.
Uvnitř Věry se něco roztrhlo ne z hněvu, ale z pochopení. Vzpomněla si na novoroční večírek u přátel, kde byl on duší party.
Zamiloval se do všech žen, žertoval, pomáhal hostitelce. A pak v autě prohlásil:
Proč jsi celý večer mlčela?Bylo ti nepříjemně?
Nejdu do kuchyně!
Ondřej zvedl obočí překvapeně.
Co?
Nejdu!
Věro, nevyhýbej se. Mluvili jsme normálně.
Normálně?Kdy jsi naposledy normálně mluvil se mnou?
Ondřej odložil telefon.
Jaké stížnosti?jen si dělám legraci.
Legraci?Líbezno, zvedni sluchátkoto taky legrace?
Můžeš psát manželce, ale ne líbezno.
Co už záleží!víš, že to není z nenávisti.
Rozumím. Proto jsem celý čas mlčela.
Věra usedla na okraj postele.
Víš, co mi instruktor řekl dneska?Máte jisté ruce.Představ si!Jisté. Doma se bojím požádat o pomoc s krabicemi.
Bojíš se?
Ondřej se zasmál.
Tak ať ti to jde!
Bojím se, protože vím, že najdeš způsob, jak ukázat, jak jsem nicotná.
Nič takového!to si jen vymýšlíš.
Vymýšlím?Pamatuješ, jak jsi u hostů říkal, že se užívám v autoškole?
Bylo to legrační!
To se ti líbilo, ale mně to bylo trapné.
Ondřej si sedl vedle ní na pohovku.
Poslouchej, jestli se ti nelíbí, jak mluvím
Tak co?
Dveře jsou tam, kde byly.
Ticho. Věra zírala na muže. Neomlouval se, ne vysvětloval, jen ukazoval na dveře.
Dobře.
Vstala, vytáhla z šatníku cestovní tašku a začala balit věci.
Co děláš?
To, co jsi řekl.
Kam jdeš?
K Milence.
Budeš se jen na chvíli zastavit a pak se vrátíš. Jako vždy.
Jako vždy?
Ženy milují dramata. Šlápnout na dveře, rozplakat se s kamarádkami.
Věra vložila do tašky dokumenty, makeup, nabíječku.
A pak se vrátit po krabicích!
Přistoupila k krabici s svatebními fotkami. Vyklopila snímek stáli v matrice, šťastní.
Mluvil bys se mnou takhle?
Ondřej se podíval na fotku.
Na nich byli lidé.
A tady kdo?
Tady je rodina. Můžeme si oddechnout.
Věra opatrně položila foto zpět a zavřela tašku.
Oddechnoutrozumím.
Počkej. Proberme to.
Co probírat?už jsi mi ukázal, co pro tebe doma znamenám.
V předsíni si oblékla bundu. Ondřej stál bosý v domácích šortkách.
Odhoď to!Všichni manželé se hádají.
Nehádali jsme se.
Věra se chytla za klik dveří:
Rozhodl ses, že teď už můžeš.
Dveře zakřičely. Za zády se ozvalo:
Daleko neutečeš!
O dva týdny přišla zpráva: Přijdu zítra, až zapadá slunce.
Kamarádka Milena zavrčela hlavou:
Proč se s ním setkáváš?
Chci si být jistá, že mám pravdu.
Kavárna u nádraží. Ondřej přišel o půl hodiny pozdě.
Jak to jde?
Posadil se, neomlouvaje se za zpoždění.
Dobře.
Kde bydlíš?
U Mileny, zatím.
Slovo zatím vyletělo jako stará zvyklost změkčovat situaci.
Doma je bordel. Nádobí špinavé, prádlo nevyprané. Dobře, sousedka přinesla potraviny.
Přišla servírka sympatická brunetka kolem dvaceti pěti.
Co si dáte?
Dvě kávy,odpověděl Ondřej s úsměvem.
A co máte sladkého?
Mám výborné zákusky
Pak všechno nejlepší.
Vyklopil prsten a položil ho na stůl.
Teď, když doma není kdo uklízí, můžeme si dopřát dezerty.
Servírka se smála.
Umíte vařit sami?
Samozřejmě!Muž uvaří i kaši. Hlavní je, že nikdo nešlape po ponožkách na podlaze.
Věra zírala na prsten.
A nikdo nevyžaduje pomoc s úklidem bytu.
Pokračoval dál. V tu chvíli si uvědomila, že převádí jejich příběh na anekdotu pro cizí ženu.
Takže,obracel se k manželce,dokončíme ten předstíraný divák?Doma bez tebe je nudné.
Ne.
Co ne?
Nevracím se.
Ondřej poprvé v celém rozhovoru upřímně hleděl na ni.
Vážně?
Ano.
Věra vstala, položila peníze za kávu na stůl.
Počkat. Víte, co děláš?
Vím. Poprvé za tři měsíce.
Věro!jsme dospělí lidé!
Proto odcházím.
Venku padal mokrý sníh. V kavárně Ondřej něco vysvětloval servírce pravděpodobně si stěžoval na nepochopitelnou ženu.
O měsíc později Věra pronajala jednopokojový byt. Získala řidičák, našla novou práci.
Jednoho dne potkala Ondřeje v supermarketu byl s mladou dívkou. Smáli se, vybírali potraviny. Věra prošla nepozorována.
Pomyslela si:Kolik času uteče, než řekne zase Tak pojď do kuchyně?Měsíc?Dva?
Večer Věra stála u okna svého bytu s šálkem čaje. Na stole ležel telefon, tichý, klidný. Už jí nikdo nepsal Líbezno, zvedni sluchátko.
Pomyslela na ženy, které zůstávají. Na ty, jež věří, že muž není ze špatných úmyslů, že všichni muži jsou takoví. A pocítila k nim ne odsouzení, ale smutek.
Telefon bliknul zpráva od kolegy o zítřejším setkání. Formální, slušná.
Věra se usmála a odpověděla. Pak si sedla na pohovku ve svém domově, kde může požádat o pomoc, aniž se bála posměchu.
