Pondělí v prostorné, sluncem zalité místnosti agrofirmy v Jizerských horách hučel jako rozrušený včelí roj. V sálu probíhala závěrečná schůze, ale většina už myslela na své vlastní záležitosti. Najednou ředitel statný muž kolem padesáti let jménem Jiří Vondráček, vždy bezchybně oblečený v upravené kostkované košili pozvedl ruku a vyzval k tichu.
Jeho pohled sklouzl po řadách a zastavil se na Libuše Štěpánové. Seděla s oči skloněnými, trochu stranou, jako by se snažila splýt szdí. Nebyla zvyklá na pozornost, zvláště takovou.
Libuše Štěpánová, přijďte, prosím, jeho hlas zazněl nečekaně jemně.
Libuše, nízká žena sdobrými, však unavenými očima, pomalu vstala. Po sále se rozešel slabý šum šeptání. Když přišla k prezidiu, nervózně si hrnula okraj své pracovní košile. Ředitel se usmál a podal jí těžký lesklý obálek.
To je pro vás, Libuše Štěpánová, prohlásil nahlas, aby to slyšelo celé publikum. Poté snížil hlas a doplnil: Zasloužíte si to. Ať se ve vašem životě objeví trochu kouzla.
Ruce se jí zatřásly, když obálek otevřela. Vnitřek byl jiný, než očekávala: místo peněžní odměny ležela zářivá, duhová voucher na luxusní jižní hotel. Obrázek smodravým mořem aběle pískem připomínal něco zcizího, nedosažitelného světa.
Jiří Vondráčku já já nemůžu zašeptala, ztracená vesvém pohledu na něj.
Můžete a máte! odpověděl rozhodně, obracející se nyní ke všem zaměstnancům. Za tento rok Libuše Štěpánová udělala pro nás víc než mnozí během celé kariéry. Převrátila naše hospodářství vzhůru nohama a to jen klepšímu!
Po sále se rozlehl souhlasný řev, zamíchaný sdobrodružnými podněty.
Podívejte, láska a holubi, nová verze! pobavil se někdo zúčetního oddělení.
A Karel Horák, místní traktorem a největší obdivovatel Libuše, vykřikl nadšeně:
Ach, čekej na rytíře na bílém koni, Libuško! Za naši Libuši Štěpánovou!
Někdo vedle něj zakřičel:
Jen ať ten kůň nespadne vnoci, jako minule pokorporátním večírku!
Sál se znovu rozesmál. Libuše červenala až do kořene vlasů, ale smála se svšemi. Tenhle hluk ahrubé vtipy se pro ni už dlouho staly domovem znakem, že ji sem přijímají.
Podívala se na šéfa vděčně.
Ato není vše, mrknul jí. Po schůzi zajděte do účetnictví. Čeká vás slušná odměna. Naoblečení!
Libuše pomalu šla zpět na své místo, sevřela vrukou drahocenný obálek. Dívka se dívala naobrázek smořem anedokázala uvěřit, že je to skutečnost. Jeden myšlenkový kroužek se otáčel téměř zapomenutý, téměř nepředstavitelný: Bože, opravdu mi může přistát zázrak?
Večer, když den skončil, Libuše seděla naverandě svého domku, který jí poskytla firma. Lehký vítr nesl vůni čerstvě posekané trávy amléka zečerstvých krav. Kolik všeho se změnilo během posledního roku. Ateprve před nedávnem se zdálo, že život už nic dalšího nedá.
Před deseti lety bylo všechno jiné. Byla čerstvou absolventkou filologické fakulty, plnou nadějí asnění ovelké městské kariéře. Hlučné ulice, univerzitní přednášky, přátelé, knihy, bezeslé noci. Pak přišel Petr šarmantní, chytrý inženýr, se kterým si myslela, že našla své štěstí.
Časem se romance vytratila. Nejdříve byly jemné narážky: Proč potřebuješ práci? Já tě zaopatřím. Pak přišly požadavky, pak výlevy. Jednou ho udeřila kvůlihloupému přelitému polévku. Plakala, on prosil oodpuštění, aona odpouštěla. Tak se spustila strašná spirála.
Všechno skončilo chladnou zimní nocí. Podalším hádce Libuše vjednom županu ažabácích vyběhla naulici. Neviděla nic kolem jen sníh, bolest astrach. Vnemocnici, když se probudila zebolesti, stála vedle ní laskavá žena Gala Andrejová, vdova pozemřelém veteránu. Právě ona jí nabídla odjet doNové Vesnice.
Tak začala nová kapitola. Libuše pracovala nafarmě, učila se, chybovala, ale nevzdávala se. Postupně se stala součástí vesnického kolektivu. Přijali ji, milovali. Adokonce i Karel súšklebkem naakordéonu se stal kamarádem.
Zvlášť těžká byla zima, kdy sněhová bouře odřízla elektřinu avtelátkovém stáji bylo příliš chladno. Libuše učinila rozhodnutí, od kterého záviselo celé hospodářství: zachránit zvířata za každou cenu. Otevřela svůj dům pro novorozená telátka, strávila noc mezi slámou, mlékem ateplem lidských rukou.
Právě potéto události Jiří Vondráček usoudil, že obyčejná odměna nestačí Libuše zaslouží skutečné kouzlo.
Přípravy na dovolenou připomínaly pohádku. Stála před zrcadlem, zkoušela nové šaty, koupené zabonus. Skutečně to byla ona usmívající se, živá žena sezářícím pohledem?
Kamarádky radily jet doměsta taxíkem, ale Libuše, zvyklá šetřit, odmítla.
Nic, autobus nás doveze. Levněji azvykleji.
Uprostřed cesty autobus najednou vyhasl uprostřed lesa. Mobilní signál zmizel. Libuše vystoupila nacestu skufrem vrukou, pociťujíc známý nával paniky. Všechno se znovu rozpadne. Zase, pomyslela si, potlačujíc slzy.
Vtuto chvíli se zazatáčkou objevil podivný procesí dvě černé limuzíny a mezi nimi lesklý terénní vůz. Zastavil se vedle nich. Zvozu vystoupil vysoký muž vkašmírovém kabátě. Jeho hlas byl jemný, ale rozhodný:
Stalo se vám něco? Proč pláčete?
Libuše se na něj podívala súdivou. Netušila, že tento okamžik spustí novou kapitolu.
Skapesníčkem vruce otřela slzy aroztržitě vyprávěla orozbitém autobusu azmařené cestě. Muž, který se představil jako Aleš Vít, pozorně naslouchal, pak nečekaně řekl:
Letím na jih naobchodní záležitost soukromým letadlem. Když se nebojíte, mohu vás vzít.
Libuše zamrzla. Soukromé letadlo? To znělo jako scénář zfilmu. Zmateně zamumlala:
Já ani nevím, jak vám poděkovat
Nasedněte, usmál se, šíříc dveře vozu.
Po hodině už seděla vměkkém křesle útulného interiéru, hledíc zokna nabílobílé mraky pod sebou. Skutečně se to děje? Skutečně může zažít zázrak?
Aleš se ukázal jako neobyčejně prostý avlídný člověk. Objednal jim kávu akonverzace plyne hladce, bezpauz.
Omlouvám se, pokud je to příliš osobní, řekl, upřený nani. Ale zajímá mě: jste chytrá, vzdělaná žena. Proč pracujete jakochtěnice?
Libuše, ani sama neví proč, začala vyprávět. Ofilozofii, osnech ovelké kariéře, oPetrovi, otom, jak se ztratila. Mluvila opatrně, neodhalujíc nejtemnější detaily, ale naznačujíc, že prošla peklem.
Aleš poslouchal soustředěně, neřezal. Vjeho očích nebyla lítost jen upřímný soucit.
Pak mluvil osobě:
Víte, dokonce vám závidím. VNové Vesnici žijí opravdoví lidé. Akolem mě jsou jen masky, falešní přátelé, kteří chtějí mé peníze. Před dvaceti lety jsem ztratil nejlepšího přítele. Spíše jsem ho zradil. Už nikdy jsem neměl sílu požádat oodpuštění. Zmizel, ajá zůstal stouto bolestí.
Zmlkl, hledíce zokna. Libuše ho sledovala acítila, jak se vnitričném srdci svírá soucit. Já jsem měla pravého přítele Gala Andrejová. Teď ijá hledám své místo vživotě, pomyslela si.
Musíme se setkat nadovolené, řekl Aleš, když se letadlo začalo snížit. Apovídat si dál.
První dny naletovisku připomínaly sen. Libuše, opatrná, natřela tělo krémem odhlavy ažkpatě, ale přesto se spálila červená jakorak. Aleš to viděl, zasmál se anavzdory jejím protestům ji vrazil dovody, ujišťujíc, že mořská voda je nejlepší lék.
Večer seděli umalého stolečku vtichém bistru ubřehu. Hořely svíčky, hrála hudba, šumělo moře. Libuše cítila, jak roky napětí astrachu odcházejí ztěla. Konečně se mohla uvolnit.
Vyhýbám se lidem, najednou přiznal Aleš. Protože jednou jsem zradil toho, kdo mi důvěřoval nejvíc.
Vyprávěl ostudentské párty, onáhodné chybě, poníž se přátelství rozpadlo. Nic vážného se nestalo, ale pravda byla jasná zklamal kamaráda. Ten nic neřekl, jen odešel apřerušil všechny vazby.
Máte jeho fotografii? zeptala se tiše Libuše.
Aleš přikývl a vytáhl starou fotku zpeněženky. Naní dva mladí chlapci objímali předstudentským domem. Libuše si prohlédla tvář druhého a zastavila se. Srdce poskočilo. Ten muž připomínal neuvěřitelně mladého Jiřího Vondráčka.
Jmenuje se Jiří? zeptala se pošramotělým hlasem.
Aleš překvapeně zvedl obočí:
Ano Jiří. Odkud to znáte?
Jiří Vondráček, zašeptala. Je to můj ředitel.
Domů se Libuše vrátila proměněná. Když Alešův terénní vůz zastavil před jejím domem, ubrány už čekal Karel sakordeonem aodhodláním vpohledu.
Libuško! Vezmi si mě zamanželku! řekl bezeslova úvodu. Pomůžu ti opravit střechu ipostavit nový plot!
Libuše se rozesmála a jemně mu porameni položila ruku.
Karle, drahý, děkuji. Ale zdá se, že nastal čas vybrat si vlastní cestu. Nezlob se namě.
Zvozu vystoupil Aleš. Karel ho nevlídně prohlédl odhlavy ažkpati, zamumlal něco oměstských šelmách a odjel, smutně drbaje akordeonové řetězy.
Aleš byl před setkáním sJiřím nervózní jako školák. Libuše ho chytla zaruku:
Všechno bude vpořádku. Je dobrý. Odpustí.
Vdomě Jiří Vondráček už pobíhal kolem stolu, vařil čaj, občas se podíval koknu. Věděl, koho mu Libuše přinese. Když Aleš vstoupil, oba muži ztuhli, neschopní odtrhnout oči odsebe. Zazády dvacet let bolesti, křivdy, rozchodu.
Libuše pomohla Alešovi najít první slova omluvy. Pak už slova nebyla potřeba. Aleš udělal krok vpřed a objal se sJiřím. Zpočátku to bylo trapné, jako by zkoušeli chuť minulosti, ale pak pevněPod rozkvetlým podrostem podívaných vrb se všichni společně radovali, protože láska, odpuštění a naděje nakonec spojily jejich rozdělené cesty vjediný, nesmazatelný okamžik štěstí.
