Jana spěchá domů. Na ruce už téměř deset hodin večer a ona netrpělivě touží dorazit do bytu, najíst se a padnout do postele. Den byl vyčerpávající. Muž je už doma, večeře je připravená, syn je nakrmený.
Jana pracuje v malé kadeřnici a dnes má po sobě službu. Po zavření uklízí pracoviště, zapíná alarm, zamyká dveře a tak se zdržuje.
Cesta vede přes malý park. Vždy je tu ticho a bezpečí. Ve dne na lavičkách sedí důchodkyně, večer je prázdno, ale lampy svítí, takže není strašně.
Dnes však na jedné z laviček není prázdno. Přivázáni k sobě, sedí tam dva děti chlapec kolem devíti až deseti let a malá dívka, která vypadá nejméně jako pět. Jana zpomaluje krok a přistoupí.
Co tu děláte sami? Je už pozdě! Pojďme domů!
Chlapec se na ni pozorně podívá, pohladí dívku po hlavě a pevně ji obejme.
Není kam jít. Náš otčím nás vyháněl.
A kde je vaše matka?
S ním. Opilá.
Jana neváhá ani vteřinu.
Vstaňte, pojďte ke mně. Zítra to vyřešíme.
Děti se pomalu zvednou. Jana chytí Vendulu za ručičku, chlapci podá ruku a říká: Antonín.
Tak je vede ke svému domu. Všechno vysvětlí Petrovi a dvanáctiletému Tomášovi. Ti, kdo znají její dobré srdce, se neptají ukážou jí, kde se může osprchovat, a posadí děti ke stolu. Hladoví děti nejistě, ale s chutí sní vše, co jim nabídnou.
Pak Jana navštíví sousedku, jejíž dcera chodí do první třídy, a požádá o oblečení pro Vendulu. Nasbírala se spousta věcí v každé rodině po dětech zůstává něco.
Jana vykoupá dívku, převlékne ji do čistého prádla. Antonín se sám umyje a také najde něco starého z dětského šatníku. Všichni si lehnou na pohovku v obýváku Vendula nesepne ani krok od bratra a on ji neustále drží v náručí.
Nasycení a vyčerpaní děti rychle usnou v čisté posteli. Jana pošle Tomáše do pokoje a ona s Petrem ještě dlouho pobaví v kuchyni, přemýšlí, co dál.
Ráno vstává brzy, odvádí Petra do práce. Sama má jít na druhou směnu. Děti se probudí, Jana je nakrme, sbalí jejich vyprané a usušené oblečení do sáčku a zamíří je domů.
Dostanou se k domu, který stojí hned vedle. Byt ve třetím patře je pootevřený. Děti vstoupí a zastaví se v chodbě
Jana se zastaví poblíž. Touží podívat se ženě do očí a zeptat se, o čem celý noc přemýšlela, když její děti zůstaly samy neznámě kde.
Z místnosti vyjde ještě mladá, ale vyhublá žena s velkým jizvou pod okem. Beztížně se podívá na děti a řekne: A přišly A kdo je to?
To je teta Jana. Přespávali jsme u ní, odpoví chlapec.
A dobře, zamumlá a jako by se nic nestalo, vrátí se do pokoje. Jana zůstane v šoku. Je to jejich matka?
Najednou se žena obrátí k Janě: Pojď do kuchyně, promluvíme si.
Jana za ní jde. Překvapí ji, že i když byt vypadá chudobně, všude panuje čistota. Nádobí je uklizené, podlaha omytá, věci na svých místech. Dokonce i její starý, roztrhaný župan je čistý. posaď se, řekne žena a ukáže na židli.
Jana si sedne. Žena se posadí naproti, podívá se na ni svým zalomeným okem a zeptá se: Máš děti?
Ano, syna, je mu dvanáct, odpoví Jana.
Poslouchej Když se mi něco stane, nenechávej moje děti, dobré? Nejsou vinny.
Chceš je opustit? překvapí se Jana.
Už to nedokážu dál. Už jsem se snažila přestat ale nevyjdou to. A on ukáže směrem do pokoje, odkud slyšet hlasité chrápání. Šla jsem na policii. Sedí pár dní a pak se vrací bije ještě víc. A bez alkoholu nezvládám. Piju každý den. A on děti staví k dveřím. Nejsou mu vlastní.
Kde je otec?
Utopil se, když byla Vendula rok. Od té doby jsem sama.
Nepracuješ?
V obchodě vysává podlahy. Minulý týden mě propustili za časté výpadky.
A ten muž?
Občas podkrcuje. Snažíme se přežít
Po dlouhém mlčení žena znovu zahová: Když se něco stane, prosím, nenechávej je. Jsi dobrá. Když je nemůžeš vzít, dej je do útulku, souhlasíš?
Jana vstane. Její mysl odmítá uvěřit tomu, co právě slyšela. Všechno se jí zdá jako hrozný sen. Děti ji doprovázejí k výstupu. Oba se k ní přiblíží, objímají ji. Jana se rozpláče. Rychle si slzy otře rukou a řekne Antonínovi, že ví, kde ho hledat.
Vyjde ven, na ulici propustí slzy. Stékají jako déšť, přitahují pohledy kolemjdoucích. Ve stejný večer vše řekne Petrovi. Ten se nic neptá jen řekne, že děti nikdy neodstanou. Syn, slyšíce rozhovor rodičů, přiběhne, obejme oba. Tak sedí v kuchyni, tiše, v objetí.
Po třech dnech přijde Antonín. Vyděšený, rozrušený, oznamuje, že matka zmizela a otčima zatkli policisté. Vendula je nyní u sousedky, ale dnes ji mají převzít do útulku. Všechno rychle vypráví a běží zpět k sestře. Ten den děti opravdu odvezou.
Následující den najdou matku dětí v řece. Zemřela násilnou smrtí. Pravděpodobně předvídala svůj osud proto požádala Janu o takovou prosbu.
Jana s Petrem začnou probírat úřady, aby získali opatrovnictví. Příbuzní Antonína a Venduly se nenašli, a po všech prověřeních, a díky Janině vyprávění o té rozhovoru, úřad schválí opatrovnictví.
Jana musí odejít ze zaměstnání. Vendula je velmi vystrašená, důvěřuje jen bratru, stále mu drží krok. I když spadne lžíce ze stolu, dívka se bojí pohledu na Petrovu tvář, jako by čekala trest.
Získat její důvěru vyžaduje mnoho úsilí. Antonín je starší, rychle pochopí, že v této rodině mu nehrozí bolest ani strach.
Postupně se Vendula otevírá. Už sebejistě přichází k Janě, hraje si s jejím synem, usmívá se, mluví, i když stále trochu bojí Petrovu postavu. Strach z dospělých mužů je hluboce zakořeněný.
Petra se k ní chová jemně a opatrně. Vždy si přál mít dceru, ale zdravotní problémy Jany už neumožňují mít další děti. A tak nastal den, kdy ho poprvé objala. Vrátil se po trojdenní službě. Jana s Vendulou ho přivítají. Petro se obejme kolem nich a natáhne ruce k dívce.
Vendula opatrně přistoupí, obejme ho za krk. Petro ji zvedne do náruče a spolu kráčejí do kuchyně. Když vidí Vendulu s úsměvem, přidají se k nim další chlapci, pak Jana. Všichni se obejmou. Stojí tak v tichu, s teplem v srdcích.
V této rodině je teď vše v pořádku.
