Viktor Novák sleduje Ondřeje tak nenápadně, že ten si toho vůbec nevšimne. Vzhledem k tomu, že Viktor strávil mnoho let na odpovědných postech, je v tom skutečným profesionálem! Zatím se však neobjevily žádné náznaky, Ondřej nikoho nevyzývá ke svému domovu a nijak podezřele se nechová.
Viktor ale ví, že je třeba počkat, až se Ondřej dopustí chyby intuice mu nedovolí, aby ho nechal ublížit.
Je to pro něj nesmírně důležité, protože se to týká jeho rodiny. Když byl malý, když se Eliška narodila, Viktor byl zklamaný, že místo syna má holčičku. Láskou to samozřejmě neprojevuje, ale v duši mu leží ten malý stín holčička!
Máš v úctě člověka, a najednou tě potěší malá princezna místo chlapce. S kým pak budeš, když se těžko bude? Kdo ho naučí, kdo ho udělá z opravdového muže? přemítá.
Pozdě se oženil, práce mu neustále leze pod kůži a ženy jeho napjatý život neocení. Pak potkal Lýdii Lýdie Svobodová. Lýdie už má téměř čtyřicet a sny o synovi se už jen těžko rodí.
Jednoho dne si ani neuvědomí, jak ho jeho malá dcerka přepadne. Když se Eliška poprvé usměje a chytně mu malou rukou nos, Viktor se rozplývá.
A když Eliška spěšně přiběhne k otci, křičí: Tati, tati! Viktor ji chytí do náruče a přitiskne ke svému srdci. V tu chvíli pochopí, že největším štěstím v životě je pohled na úsměv jeho dcery, na její hvězdičku, kterou nikdy nenechá zranit.
Eliška se směje: Víťo, rozmazluješ nás! a Viktor kupuje svým oblíbeným dívkám dárky, přičemž v jejich radostných očích nachází svůj vlastní klid.
Jak tak rychle vyrůstá? Ještě před chvílí ji drží za velkou ruku, když ho vede do mateřské školy. Pak se dívá vzhůru a volá: Tati, jaký jsi velký! Koupíš mi medvědího? Viktor cítí, že je všemocný.
Eliška mezitím dokončí školu, zapíše se do dálkového studia a nastoupí do práce. Odpovídá: Tati, potřebuji být samostatná. V práci získám zkušenosti hned, nemám čas ztrácet. Viktor opět hrdě přikyvuje: jeho Eliška je pravá mudrcovna.
Jednoho odpoledne Lýdie peče koláč a oči se jí rozsvítí, jako by zahlédla poklad. Viktor přemýšlí, jestli dívky chtějí něco koupit, nebo ho chtějí poprosit o pomoc. Však ne! Zjišťuje, že Elišce právě dvacet let.
Tati, usmívá se Eliška, chtěla bych vám představit jednoho známého, ale ne buďte nervózní. Oslavíme to dnes večer, protože Oleg ten dobrý chlap, kterého jsem pozvala na čaj právě volá.
Lýdie otevře dveře: Dobrý večer, pojďte dál, jsem Lýdie Svobodová. A to je tady Váš táta, Viktor Novák. Viktor přikývne, podá Ondřejovi ruku a najednou se mu v krku zadrhne.
Myslí si, že Ondřej přišel odnést jeho dceru. Jiný hlas rozumu mu šeptá: Co chceš? Nepřáníš si štěstí své dceři? Má krásného chlapíka, silnou ruku, a přesto chceš, aby zůstala po celý život s maminkou?
Viktor však hlas rozumu ignoruje. Rozhodne se, že Ondřej není pro Elišku vhodný, a hned mu připraví plán. Otestuje ho, aby svou dceru neublížil.
Několik týdnů později sedí před Ondřejovým domem ve služebním autě. Večer, když Ondřej odvádí Elišku domů, Viktor tiše sleduje, kolikkrát se po schodech vrátí, aby ho zkontroloval.
Mezitím se připravují na svatbu: Eliška šije svatební šaty a s Lýdií plánují, koho pozvat. Nakonec Viktor uvidí, jak před vchodem Ondřejova budovy přichází dívka s malou holčičkou. Vezme ji za ruku, přebere tašku a vstoupí dovnitř.
Viktor si uvědomí, že Ondřej možná není tak špatný, jak si myslel. Vlastně mu připomíná jeho mladé dny otevřeného, prostého člověka. Možná zbytečně podléhal své podezíravosti.
Eliška přivítá otce radostí: Tati, za týden se ožení! Dnes jsme s Ondřejem objednali restauraci, mám tolik štěstí. Viktor se dívá na dceru a cítí trapnost, že sledoval svého zeťáka.
Tati, rodiče Ondřeje přijedou zítra večer, aby se s námi seznámili. A dnes večer přijde sestra s dcerou, Natálka z Brna, protože její manžel je na službě.
Na svatbě Viktor tančí s Lýdií jako mladý, rozhodne se, že už dál nebude nikomu nic podezírati je to zbytečné mísení práce a soukromí.
Rok poté se Elišce narodí vnouče malý Štěpán. Nový dědeček se rozpláče radostí. Sny se plní. Nyní má s kým si popovídat jako muž, a má i skvělého zeťáka Ondřeje, který se ukazuje být výborným člověkem.
Štěpán už roste, už se učí říkat dobře, ale ještě se mu občas zamotá jazyk. Je to radost jeho života! A co se týče Ondřejova prověřování, Viktor už o tom nikomu neřekne svěřit se blízkým je třeba jen s těmi, kteří tomu rozumí.
