Dveře Jitka neotevřela hned. Stála u nich s klíči v ruce, jako by nepoznala zvonek. Kabát byl mokrý, deštník kapky stříkaly, na sáčku s mlékem roztržená rukojeť. Večer se blížil ke konci, podchod už voněl po večeři sousedů a po kočce, která se tam někde tulila.
Za dveřmi stála Valentýna Grigorová. Šátek ručně pletený, lakované kozačky, kufr na kolečkách, v ruce balíček s něčím horkým. Hlas měla jako herečka ze starých českých filmů veselý, s nádechem dramatu.
Světlo mé jasné! Jsem u vás na tři dny! S koláčem. S třešní. Pavel má rád. už byla v chodbě, zatímco Jitka jen vydechla. No, proč jsi mě nevarovala, že kód změnili? Už jsem měla jet, pak se s kufrem vracela sotva jsem našla vašeho domovníka a zeptala se ho na kód.
Jitka mlčela. Přikývla za rameno, jako by tam někdo byl. Přestože v bytě bylo ticho. Nepříjemně ticho.
A Pavel? Valentýna si přešla boty, podívala se: v předsíni visí jen jeden volný hák. Mužská bunda chybí. Boty chybí. Ani jeho vůně, ani jeho nepořádek. Později přijde, ano? Posedíme na večeři, přinesla jsem pilaf. Petr, Pavelův otec, dorazí. On byl nejprve na zakázce u známého, musel to spěšně vyřídit. A Saša? Ještě v školce, snad?
Jitka se z nějakého důvodu usmála krátce, jako by někdo zatáhl za nit.
Má schůzka se protáhla.
Ah, chápu. Práce, práce, no Valentýna přestal mluvit. Oči běhají. Příliš rychle. všimne si: na polici jen jedna šálek. V koupelně otevřená láhev šamponu, ale jen jedna. Na lednici dětské obrázky, a fotky Pavla zmizely.
V kuchyni položí koláč na stůl, opatrně otevře krabici s pilafem, chytí Jitčinu ruku.
Hlavně se neboj. Všechno se přece stane. Nadechni se. Posedíme, sníme. Tatínek přijde budete se smát. Je to dobrý kluk.
Jitka přikývla. Usedla. Vzala talíř, ale nejedla. Konvice převalila, hlasitě jako křik.
O chvíli později šly spolu pro Sašu. Valentýna nesla rukavice a termosku s kompotem, Jitka šla potichu, držela se za rukáv. V výtahu, na cestě zpět, potkaly sousedku Lenku. Ta se usmála, pak rozjela v typickém rychlém tónu:
Jitko, tvůj bývalý zase se vrací s tou natřenou dívkou z obchodního centra? S kočárkem? A s dítětem se vůbec nevyrovnává, že?
Valentýna sevřela rty jako nit. Nedívala se ani na Jitku, ani na Lenku.
Lenko jen vydechla Jitka.
Co na to? Říkám pravdu. Všichni to stejně vědí.
Večer, když Valentýna vytahuje přikrývku ze skříně a pečlivě skládá postel na pohovce, náhle se zastaví. Dlouze drží polštář v rukou. Pak, ani neotočí se:
Odešel? Kde je můj syn? Co se stalo?
Jitka stojí v kuchyňských dveřích. Záda rovná, ruce na konvici.
Před třemi měsíci. Řekl, že jde na schůzku. A nevrátil se.
K ní?
Jitka neodpovídá. Jen pohlíží stranou.
Valentýna si sedne. Přikrývku položí vedle. Na kolena dá tašku. Vytáhne další koláč. Malý, v plastové formě.
Péct jsem ho pro vás. Říkal, že u vás všechno dobře že čtyři chcete v létě k moři Říkal
Najednou ztratila dech. Jako by dlouho stoupala po schodech. Jitka přistoupí, ale nedotkne. Jen položí vedle čaj.
V místnosti je ticho. Za oknem hučí starý tramvajový řetěz. Jitka stojí u okna. Valentýna sedí, nehybně. Každá má svůj klid.
Dveře se zatřásly charakteristickým cvaknutím Petr vždy tak bouchal, jako by chtěl připomenout svou přítomnost. Vstoupil energicky, v kabátě s kožešinovým límcem, s pytlem mandarinek a novinou pod ramenem.
Dobrý den, krásky! Mám úlovek! Mandarinky z Číny, sladké. Jako v dětství.
Rozbalil se, pověsil kabát, zamířil do kuchyně. Tam ticho a tři pohledy. Jeden unavený, Jitčin. Druhý úzkostlivý, Valentýnin. Třetí radostný, dětský: Saša, slyšíce táta hlas, hodil sušenky a vrhl se k němu, přichytil se ke kalhotám jako ke stromu, zvedl hlavu a oči mu zářily.
Proč jste zmlkl? Petr nechápal. Jsem mimo čas?
Pavel začala Valentýna, ale hlas se přerušil. Pohlédla na Jitku, jako by žádala svolení.
Pavel odešel, řekla Jitka. Klidně, jako by to řekla už stovkukrát. Před třemi měsíci.
Pytel s mandarinkami se tichounce šoupnul na stůl. Noviny za ním. Petr usedl. Mlčel. Dlouze hleděl z okna, jako by tam hledal odpověď.
Co jste tu udělali? najednou zvolal hlasitě. Přece ho dřela, Jitko. Tlačila, jak hřebík do dřeva. Nepoznal jsem ho podle hlasu šel domů jako na trest.
Petře, tiše promluvila Valentýna.
A co? Všechno je zahalené, a teď dobrý den! Jen mávl rukou. Zničila jsi to.
Jitka neodpověděla. Vzala hrnek, přenesla ho k dřezu. Ale nešla dál. Stála zády, jakoby vážila, odejít nebo zůstat.
Valentýna mlčela. Tvář zbledla. Vstala, přiblížila se k Petrovi, sevřela mu rameno. Ten zareagoval až po chvíli.
Říkal mi, že u nich všechno dobře. Saša zdravý, Jitka skvělá, plánují dovolenou. Víš, že lhal? hlas se lámal. Mně. Matce.
Petr zvedl oči. Poprvé nevěděl, co říct.
Já myslel zakopl se. Není to dítě. Rozhoduje sám. Možná má někoho
Už má někoho, řekla Jitka, aniž by se otočila. Žije s ní. S tou z práce. S tou, se kterou si psala ve sprše.
Petr vstoupil na balkón. Zavřel za sebou dveře. V soumraku se rozsvítila cigareta jako maják. Nikdy nekouřil před vnukem, ale teď si zapálil.
Zavolám mu, řekla Jitka. Ať sám vysvětlí.
Valentýna nic neřekla. Zavřela oči.
Na displeji telefonu číslo Pavel. Zvoní. Počká. Pak únavný hlas:
Ano?
Přijď. Hned. Táta s mamou jsou tady. Saša. Musíme mluvit.
Pauza. Dlouhá. Pak Dobře. A cvaknutí.
Jitka pohlédla ven. Za sklem někdo smetl sníh z chodníku. Bílá noc. Zimní. Bezhlasu.
Po dvaceti minutách zase cvaknul zámek. Pavel vešel jako do cizího bytu. Na něm byl ten samý péřák, ze kterého Jitka jednou vytahovala žvýkačky a účtenky. Vlasy lehce rozcuchané, vůně cizích parfémů sotva zachytitelná. Zastavil se ve vstupní bráně.
Ahoj všichni řekl chraplavě.
Saša vběhl, ale zůstal v polostupni. Pavel nepříjemně usedl, přitáhl ho k sobě.
Ahoj, kamaráde. Jak se máš?
Nežijete s námi, řekl Saša. Bez výčitek, jen fakta.
Pavel ho přitáhl, ale oči nezdvihl.
V kuchyni viselo napětí. Petr vyšel z balkónu, za ním se line kouř. Valentýna se na syna dívala, jako by ho viděla poprvé.
Říkal jsi začala. Říkal, že všechno dobře. Že Jitka skvělá. Že Saša šťastný. Lhal jsi mi, Pavle?
Nechtěl jsem vás zklamat.
A ona? Valentýna přikývla k Jitce. Nechtěl jsi ji zklamat? Nebo ti to jen tak zmizelo?
Petr najednou promluvil tiše:
Co jsi, mámo, udělala?
Pavel usedl. Položil ruce na stůl, jako by se kapituloval.
Nejsem nikomu povinen. Vám ani jí. Odešel jsem, protože jsem nechtěl lhát. S Jitkou jsem dál nemohl. A s vámi také.
Odešel, protože bylo slabší zůstat a mluvit jako muž, řekla Valentýna. Zradil jsi nejen ji. Zradil jsi nás. Sám sebe.
Jitka seděla v rohu. Tichá. Jako by už nic dalšího nechtěla vědět. Už všechno věděla.
Valentýna přistoupila k synovi. Dotkla se jeho ramene. Ruka se chvěla.
Byl jsi lepší, Pavle. Pamatuju si tě jinak.
Nic neodpověděl. Zavřel oči.
Saša znovu vyhlédl do kuchyně. Tentokrát neutekl, jen stál ve dveřích a díval se.
Pavel vstával, ustoupil o krok, podíval se na všechny. Tvář se ztvrdla, jako by maska zůstala. Rychle se otočil a vyšel, zatřásl dveřmi ne hlasitě, ale jasně. Jako tečka na konci kapitoly.
Ráno. Za oknem šedavé světlo a čerstvý sníh na parapetu. Petr zase četl noviny, Saša jedl kaši, Valentýna něco překládala na kuchyni, a Jitka stála u okna.
Jitka se narovnala, hlas se jí vyrovnal:
Můžu si vyzvednout techniku, co jste mi darovali. Mikrovlnku, pekáč, konvici. Vezměte, pokud chcete. Přesto chci udělat rekonstrukci. Změny nebudou bránit. Jen mi připadá správné vše odstranit až na kořeny.
Valentýna se prudce otočila.
Zbláznila ses? Ráno právě začíná a už řešíš majetek. Nemáme co rozdělovat. Nejsme žádní šmejdi. Musíme se omluvit, ne sbírat věci.
Saša mezitím hrál s autíčky na koberci. Pak vykřikl:
Babko, přijde táta?
Valentýna se na něj podívala, zhluboka se nadechla a posadila se blízko. Pohlazila ho po hlavě.
Přijde, Sašku. Ale později. Chceš teď kreslit?
Saška přikývl.
Jitka stála v prahu. Žádné slzy, žádná zuřivost. Jen vnitřní hluchota. Jako po dlouhém hluku zvuky odezní a v uších zůstane jen ticho.
Položila konvici. Zařvala, jako podkres hudby jejich mlčení. Přede jen den. Nový, obyčejný. Ale s pocitem, že vše začíná znovu.
Ve vzduchu byl mýdlový pach a suchý chlad. Valentýna stála v koupelně, mýdla dřevěnou dřez, pomalu, jako v meditaci. Jitka vešla chtěla si vzít ručník, ale zůstala stát.
Nech to, řekla Valentýna, aniž by se otočila. Já si to vezmu.
Jitka neodpověděla. Vzala ručník a položila ho vedle. Chvíli stála.
Nezlouvám se na vás, řekla konečně. Jen jsem už unavená vysvětlovat, že nejsem jediná vinínek.
Valentýna se opřela o okraj dřezu, protáhla hlavu.
A já se zloubím. Na sebe. Co jsem neviděla. Co jsem nechtěla vidět. Myslela jsem, že máte vše. Lásku, rodinu, štěstí. Vyprávěla jsem o tom všem.
Jitka přikývla. Stály v úzké koupelně dvě ženy, spojené synem, domem, minulostí.
Omlouvám se, řekla Valentýna. Za vše. Opravdu jsem si myslela, že jsi jenom že jsi nemohla nic udělat. Teď tě vidím a chápu, že jsi držela nás všechny. I když se to nechtělo.
Jitka se posadila na okraj vany. Tiše:
Budu se držet sama. Jen sebe. Už nikoho jiného.
Z kuchyně se ozval hlas Sašy: Mami, kde jsou ponožky s žraloky? a něco se rozlejelo.
AJitka se usmála a podívala se na novou kapitolu, která se rozprostírala před ní.
