Mám krásnou maminku, ale podle otce to je její jediný plus. Mám tě rád až serce zamrzne, říkám si, když ho sleduji očima, které jsou jen mé.
TátaPetr vyučuje politologii na univerzitě. Je bystrý, pochází z kultivované rodiny, která mou matku Martu nikdy nepřijala. Já si až později dovědím, jak se potkali. Petr byl v tehdejším zemědělském družstvu, kde opravovali ohrady pro hospodářská zvířata. Marta měla tehdy17let a pracovala jako dojnice. Školu nedokončila jen osm ročníků a to za těžko. I po letech s Petrem se neumí rychle učit, čte si slova po písmenech a šeptá si slabiky. Přesto je neobyčejně krásná: křehká, bledá jako porcelán, s medovězlatými vlasy sahajícími až k pasu, s modrýma jako hvězda očima a s rysy jako z malby. Na svatební fotografii vypadá jako modelka z časopisu. Petr je vysoký, tmavovlasý, s hustým knírem a mužným vzhledem. V létě se Marta otěhotní, a on se s ní vezme. Třeba ho kdysi milovala, ale rodiče ho tlačili, že ho oklamala, a na univerzitě se kolem něj točí mladé doktorandy, které možná nejsou tak krásné, ale jsou vzdělané a chytré a zvládnou každou debatu. Navíc, když Petr zkouší Martu pozvat na večeři nebo na společenské setkání, ona jí bez ohledu na etiketu, špatně používá příbor a hlučně se směje, což ho dělá trapně. Nebojí se mu to říkat, a ona jen smutně přikývne, aniž by mu mohla něco namítnout.
Nechci být jako máma. Chci, aby na mě táta byl hrdý. Už před školou zvládám abecedu a čtu lépe než ona. celý den trénuji s čísly, abych mohla správně odpovědět na jeho úlohy a získat jeho pochvalu. U stolu pozoruji, jak se Petr chová, a napodobuji ho jím s uzavřenými ústy, nečichám talíř, používám vidličku a nůž. Přesto mi Petrova pozornost zůstává jen okrajová, jen rychlý pohled a lehké pohlazení po hřbetu. Když s ním mluvíme, jsou to pro mě dlouhá úleva a opakují se ve mé hlavě slova, která mi říká.
Ve druhé třídě Petr odchází. Marta mi dlouho nic neřekne, ale nakonec zjistím, že má novou partnerku. Když uslyším slovo rozvod, jediné, co mi přijde na mysl, je: Kdyby táta mohl vzít mě k sobě. Musím ale zůstat s matkou. Musíme opustit byt, který patří babičce a dědečkovi, a ti jsou rádi, že se nás zbaví. Petr nám po celý měsíc posílá malý převod na účet, babička přidává peníze na Vánoce a na narozeniny. Pak se země hroutí, Petr ztratí práci a peníze schladnou. Marta si najde několik brigád jako údržbářka a dělá od rána do večera, aby zaplatila nájem. Výplaty jsou nízké a často se zpožďují, žijeme chudě. Martina krása s věkem bledne, a já už v ní nevidím nic dobrého. Mylně ji vinuji, že nás Petr opustil.
Petr si založí podnik. Jednou mi přivezl novou bundu a pár korun. Ten den si ho pamatuji navždy: je zima, vracím se ze školy v roztrhaném starém kabátě, rukávy jsou příliš krátké. Petr stojí před vchodem, mamka je v práci, nikdo mu neotevírá, ale on neodchází, čeká. Cítím radost táta na mě nezapomněl! Nabízím mu čaj s cukrem a rozmlouvám o školních úspěších, snažím se ukázat, jak jsem chytrá. Poslouchá mě spíše povrchně, ale nedává se pryč, dojde čaj do konce, rozbalí novou bundu, položí na stůl peníze a říká:
Dej to mamince. Budeš mít něco i v tom měsíci.
Přijdeš na moje narozeniny? ptám se tiše.
Petr se na mě podívá, jako by zapomněl, že už za měsíc slavím. Pak odpoví:
Samozřejmě! Co si přeješ?
Panenku! řeknu, i když už jsem starší, slova mi vyletí spontánně. Proč právě ten symbol dětství, které chci mít od otce? Obvykle mi k narozeninám kupuje knihy.
Dobře, bude ti panenka, přikývne.
Když se mamka vrátí, hrdě jí vyprávím o otcově návštěvě a o tom, že přinese panenku na moje narozeniny.
Na své narozeniny běžím domů jako šílená, bojím se, že táta nedorazí. Čekám na něj u vstupu, ale není. Před nocí mamka upeče dort a ráno mi dám nový svetr s motivem, který jsem dlouho chtěla. Dort neotevřu čekám na otce. Když večer přijde mamka, spolu dort sníme, ale nálada mi chybí, nakonec se rozpláču. Mamka to pochopí, ale nic neřekne o otci.
Druhý den mamka přinese krabici:
Tady, říká, pošta měla zpoždění, včera to mělo být. Je to od otce.
Otevřu ji uvnitř je nová panenka v růžovém balení. Vřele zakřičím:
Proč nepřišel sám?
Asi ho poslali na služební cestu, říká mamka a odvrací oči.
Panenka se stane mým nejoblíbenějším hračkou. Nosím ji i do školy, nebojím se posměšků spolužáků. Táta už se neukazuje. Babka neposílá další peníze. Postupně si zvykám, že v mém životě už není nikdo kromě mamky. Každý den však toužím po otci a všechno dělám ve snaze, že se jednou vrátí, uvidí, jaká jsem, a bude na mě pyšný.
Po jedenácté ročníku vstupuju na lékařskou fakultu. Chci to oznámit otci, takže se rozhodnu ho najít. Pamatuji si zhruba adresu jeho bytu, kde jsem bydlela osm let, a dům babičky a dědečka, kam jsem jezdila jen na svátky. Bez slova mamky vyrážím.
U otcovy bytu mě otevře cizí žena a říká, že žádného Petra zde není, že tu bydlí už sedm let. Pokusím se ji vyptat na předchozí nájemníky, ale zavře mi dveře.
U babičky a dědečka není nikdo. Chystám se odejít, když otevře sousední dveře suchá stařena v tlustých brýlích a zeptá se:
Koho hledáte?
Jsem u Sergia, jsem jejich vnučka.
Stařena mě přimhouří a odpoví:
Když jsi vnučka, měla bys vědět, že už jsou v hrobech.
Zčervenčím.
Nevím Moji rodiče se rozvedli a já
Jo, jo. Rozvedli se Tak ty jsi Maruška?
Ano.
Chtěla jsi se s nimi vidět?
Chtěla. A taky s otcem, vydechnu.
Stařena se na mě podívá tak, že hned něco pochopím.
Všichni jsou mrtví. Zabili je kvůli dluhům. Jednoho dne, všechno kvůli tvému otci
Pravda mě zasáhne tak silně, že se mi zadrhne dech.
Nezabíjej se, křičí stařena. Jsi mladá, život před tebou leží. Mamka ještě žije?
Mřknu hlavou.
Tak poslouchej. Dám ti adresy hrobů, mám je v zápisníku. Jeď, podívej se, snad ti to pomůže.
Po dlouhém hrabání v krabicích najde zápisník, vyčte mi čísla hrobů a jméno hřbitova. Poděkuji a vyrážím, než mě strach úplně nepohltil.
Hroby jsou zarostlé plevelem, neudržované. Snažím se je vyklíčit, abych přečetla nápisy. Leží řadou za jedním plotem. Když přečtu datum úmrtí, uvědomím si, že to bylo dva dny po mé poslední schůzce s otcem.
Cestou domů, třesouc se ve starém tramvajovém kočáru, mi připadne na mysl, že otec nemohl poslat tu panenku k narozeninám. Panenku jsem si uchovávala do dnes, chránila ji mezi všemi ostatními dárky od mamky. Možná mi ji ale poslala mamka. Zčervenala jsem, slova se mi zasekly v krku. Stydím se. Otec byl jen zloděj, který zničil své rodiče. Dobře, že jsme s mamkou nebyly spolu, jinak bychom ležely vedle sebe v tom hřbitově.
Nikdy mamce neřeknu o své cestě. Lžu, že jsem byla s kamarádkami. Později ji obejmu, řeknu, jak ji moc miluji, a znovu lžu:
Děkuju ti za všechno.
Mamka se podívá do mých očí, které jsou už trochu matné, ale stále jasně modré jako levandule.
Vždycky jsem věděla, že jsem ti tu panenku dala, řekne tiše. Proto jsem si ji tak hýčkala.
Z jejích očí tečou velké slzy. Už se nestydím za své lži. Stydím se jen za roky, kdy jsem v ní neviděla nic kromě rychle pomíjivé krásy.
