Máma byla neobyčejně krásná, ale, jak často říkal táta, to byla její jediné přednost. Já, zbožňující ho až do šílenství, jsem ho sledovala očima, které mu patřily.
Táta vyučoval politologii na vysoké škole v Brně. Byl chytrý, pocházel z kultivované rodiny, která mou mámu hned po svatbě nepřijala. O našem setkání jsem se dozvěděla až později. V mládí se jako člen nově vzniklého studentského výpravy vydal na jedineczákladní hospodářskou družinu v malé vesnici na Moravě, kde měly být postaveny ohrady pro hospodářská zvířata. Mámě, též jménu Jana, bylo tehdy sedmnáct a pracovala jako dojitelka. Dokončila jen osmiletou základní školu a i po letech manželství s tátou nedokázala rychle číst pořád sledovala řádky prsty a tiše špitala slabé slabiky. Přesto byla neobyčejně okouzlující: křehká, s bledou průsvitnou pleťí, medově zlatými vlasy sahajícími až k pasu, modrýma očima připomínajícími květy modřínů a výrazným profilem. Na svatebním snímku vypadala jako z módního časopisu. Táta byl vysoký, tmavovlasý, s hustými kníry a mužný jako hradní strážník. V létě, kdy se Jana otěhotněla, táta musel uzavřít s ní svazek. Možná ji tehdy opravdu miloval, ale jeho rodiče na něj neustále tlačili, obviňovali ji, že ho podvedla, a na univerzitě se mu obtáčely mladé doktorandy možná méně atraktivní, ale vzdělané a bystré, schopné vést každou debatu. Když se táta pokusil pozvat Janu na nějaký večírek nebo společenské setkání, ona jedla neotesaně, neuměla zacházet s příbory a smála se tak hlasitě, že se mu zrudnulý obličej zakrýval úsměvem. Nebál se jí to říkat, a ona jen smutně přikývla, neodvážila se mu protiříci.
Já jsem se rozhodla, že nebudu jako máma. Chtěla jsem, aby na mě táta byl hrdý. Už před školou jsem se naučila abecedu a čtení zvládala lépe než ona. Celé dny jsem cvičila sčítání, abych mu při každém úkolu mohla podat správnou odpovědět a získat jeho pochvalu. U stolu jsem pozorně sledovala tátův způsob chování a napodobovala ho jedla s ústy zavřenýma, nedělal si z talíře chleba, používala vidličku a nůž. Přesto mi táta věnoval jen střelivé pohledy a občas si pohrával s mými huňatými vlasy roztržitou rukou. Když se nám podařilo chvíli si povídat, stávaly se mými útočišti a já si v duchu opakovala jeho slova.
Když jsem byla ve druhé třídě, táta nás opustil. Máma mi dlouho nic neřekla, ale nakonec jsem se dozvěděla, že má nový vztah. Když jsem zaslechla strašlivé slovo rozvod, myslela jsem jen jedno: Kéž by táta mě vzal k sobě. Přesto jsem zůstala s Janou. Museli jsme opustit byt patřil babičce a dědečkovi, kteří jen chtěli zbavit se nás. Občas nám táta poštou posílal drobné finanční částky, babička přispívala na vánoční dárky a na Nový rok. Když se země dostala do krize, táta přišel o práci a peníze brzy uschly. Jana si našla několik brigád číšnice, úklidová pracovnice a celý den umývala podlahy. Plat byl malý a často zpožděný, takže jsme žili skromně. Její krása s časem bledla a já v ní neviděla nic dobrého. V duchu jsem ji vinit, že nás táta opustil.
Táta se mezitím pustil do podnikání. Jednou se zastavil u nás, přinesl mi novou bundu a trošku peněz. Ten den se mi vryl do paměti: byla zima, právě jsem se vrátila ze školy, chřadla jsem v roztrhaném kabátě s rukávy, které mi už dávno byly příliš krátké. Táta stál u vstupních dveří máma byla v práci, nikdo mu neotevřel, ale on neodešel, jen čekal. Srdce mi poskočilo, že na mě nezapomněl! Nabídla jsem mu čaj s cukrem a bez přestání mu vyprávěla o školních úspěších, snažila se ukázat, jak jsem se stala chytrou dívkou. Poslouchal mě spíše nepozorně, ale zůstal, dopil čaj, rozbalil novou bundu, ze které jsem se rozplývala radostí, položil na stůl peníze a řekl:
Toto dej mámince. Příští měsíc přinesu víc.
Přijdeš i na mé narozeniny? zeptala jsem se nesváhle.
Táta se na mě podíval, jako by zapomněl, že už za měsíc slavím. Pak odpověděl:
Samozřejmě! Co ti koupím?
Panenku! vydechla jsem, i když jsem už byla dost stará na hračky, slova mi vyletěla ven. Proč jsem chtěla právě ten symbol dětství od táty? Obvykle mi na narozeniny kupoval knihy.
Dobře přikývl bude ti panenka.
Když se máma vrátila, hrdě jsem jí vyprávěla o otcově návštěvě a o tom, že mi přinese panenku k narozeninám.
V den svých narozenin jsem běžela domů na všech čtyřech, bojíc se, že táta nedojde. Doufala jsem, že bude stát u vstupu, ale nebyl. Předchozí večer máma upekla dort a ráno mi koupila nový svetr s ornamenty, který byl v módě a o kterém jsem dlouho snila. Dort jsem nedotýkala čekala jsem táta. On však nepřišel. Večer, když se máma vrátila z práce, snědly jsme ho spolu. Neměla jsem vůbec žádnou slavnostní náladu, na konci jsem se rozplakala. Máma mě pochopila, ale nic neřekla o tátovi.
Druhý den mi máma podala krabici.
Tady, řekla, na poště se zdržela, včera měly dorazit to je od táty.
Otevřela jsem krabici uvnitř byla nová panenka v růžovém balení. Proč nepřišel osobně? zeptala jsem se nadšeně.
Asi ho poslali na služební výjezd odpověděla máma a odvrátila oči.
Ta panenka se stala mou nejoblíbenější. Nosila jsem ji i do školy, nebojíc se posměšků spolužáků. Táta se už neukázal. Babička nám už nepřekazila žádný drobný převod. Pomalu jsem si zvykla, že v mém životě už není nikdo kromě mámy. Každý den jsem toužila po otci a všechno, co dělám, dělám v naději, že se jednou vrátí, uvidí, jaká jsem se stala, a bude na mě hrdý.
Po absolvování jedenácté třídy jsem nastoupila na lékařskou fakultu. Toužila jsem o tom říct tátovi, že jsem se rozhodla ho najít. Pamatujíc přibližnou adresu a byt, kde jsem s ním žila osm let, a dům babičky a dědečka, kde jsem bydlela jen při svátcích, jsem bez rozmluvy vyrazila na výpravu.
U tátova bytu mi otevřela neznámá žena a řekla, že tady už nikdo není a že žije už sedm let. Pokusila jsem se ji zeptat na předchozí nájemníky, ale zavřela mi dveře.
U babičky a dědečka už nikdo neodpovídal. Chystala jsem se odejít, když se otevřela sousední vrata a suchá starší paní s velkými brýlemi zeptala:
Hledáte někoho?
Přicházím k Seržovi, jsem jejich vnučka.
Paní se na mě podívala pozorně a řekla:
Když jsi vnučka, měla bys vědět, že už jsou v hrobě.
Zčervenala jsem.
Nevěděla jsem Moji rodiče se rozvedli a já
Jo, jo, rozvedli se Takže ty jsi, Maruška?
Ano.
Chceš se setkat s babičkou a dědečkem?
Chci. A taky s tátou vydechla jsem.
Starší paní se na mě podívala tak, že jsem pochopila vše.
Všichni jsou pryč. Zabili je kvůli dluhům. Jednou za den. Všechno kvůli tvému otci
Pravda na mě udřela tak silně, že jsem sotva dýchala.
Nezabíjej se, řekla paní. Jsi mladá, život tě ještě čeká. Matka ještě žije?
Pokývala jsem.
Počkat, dám ti adresy hrobů. Mám je zaznamenané. Jezdíš, podíváš se, bude ti lehčeji.
Po dlouhém prohledávání šuplíků našla malý zápisník, diktovala mi čísla hrobů a pojmenovala hřbitov. Poděkovala a já vyrazila, dokud mě strach úplně neodradil.
Hroby byly zanedbané, překryté plevelem. S obtíží jsem je odhrnula, abych přečetla nápisy. Stály řadou za jedním plotem. Když jsem přečetla datum úmrtí, uvědomila jsem si, že se to stalo dva dny po mé poslední schůzce s tátou.
Na cestě domů, v chvějícím se tramvajovém voze, mě napadlo, že táta nemohl poslat tu panenku k narozeninám. Tu panenku jsem nosila dodnes, chránila ji jako poklad a oddělovala od ostatních dárků, které mi dříve či později předávala máma. Najednou jsem se zamyslela: Možná ji vlastně darovala máma. Červený nádech se rozléhl po tvářích, v krku se zachytil kus. Bylo mi ostudně. Můj otec se ukázal jako obyčejný podvodník, který zničil své vlastní rodiče. Šťastná, že jsem s mamou nebyla v té hrobové části, kde by nám oba leželi vedle sebe.
Neřekla jsem mámě o své návštěvě. Lhala jsem, že jsem byla s kamarádkami. Pak jsem ji objala, řekla, že ji moc miluji, a znovu lhala:
Děkuji ti za všechno.
Máma se podívala na mě svýma unavenýma, ale stále jasnýma oči, které se zbarvily do modrofialové barvy.
Vždycky jsem věděla, že jsem to já ti tu panenku darovala řekla tiše. Proto jsem ji tak milovala.
Z velkých očí jí stékaly slzy. Už se nestyděla za své lži. Styděla se jen za roky, kdy v ní neviděla nic kromě pomíjivé krásy
Přesto jsem si uvědomila, že pravá síla nespočívá v kráse, bohatství ani v přítomnosti otce. Život učí, že láska, poctivost a schopnost odpustit sobě i jiným jsou tím, co nás skutečně drží nad vodou. A tak jsem se naučila vážit si každého dne s matkou, přijímat svou minulost a jít dál s hlouplou, ale čistou radostí v srdci.
