táto, nevadí, kdybychom si pár měsíců u vás zatoulali? opatrně se zeptal Jakub otce.
Nevadí, odpověděl stručně Václav Novák.
Rodiče Jakuba se rozešli před asi deseti lety. Matka se po dvou letech znovu provdala, zatímco otec zůstal sám. Měl těžký, až neúnosný charakter ženy v jeho životě se objevily, ale nikdy dlouho nepřetrvaly. Syn ale nikdy nevynechal. Kromě výživného mu kupoval vše potřebné a aktivně se podílel na jeho výchově. Přísně, mužsky, bez přehnané lásky, ale s otcovskou péčí.
Jakub začal být samostatný už v patnácti. Po maturitě odešel z domova, pronajal si pokoj v kolejovém domě a přestal bydlet u matky. O pár let později se oženil s Miluškou, se kterou byl kamarádem už od školky. Plánovali koupit si byt na hypotéku a šetřili na první vklad, když majitel jejich pokoje oznámil, že ho chce prodat. Museli tedy počkat, než se transakce dočká. Jakub se rozhodl požádat otce, jestli by si mohl u něj pár týdnů přepočítat, protože Václav žil sám ve třípokojovém bytě na Žižkově. Otecova odmítnutí Jana zaskočilo, a právě když už chtěl rozhovor ukončit, otec přidal:
Můžete zůstat, jen buďte tiší.
Díky, vydechl úlevou Jakob.
Věděl, že otec je nesociální, miluje klid a málo slov. Proto ho požadavek na ticho nepřekvapoval. Miluška to také věděla a přistoupila k pravidlům klidně. Navíc byla v pátém měsíci těhotenství a sama toužila po klidu. Netušila však, že ticho podle otce znamená, že se klidně bude bouřit jen on.
Václav vstával v pět ráno, duněl po domě ve svých těžkých botách a vykonával své ranní rituály: toaleta, koupelna, kuchyň, zase zpátky do koupelny, pak znovu do kuchyně. V ranní tichosti se ozývalo: štěknutí, štěknutí, štěknutí a najednou buc! (něco spadlo). K čertu! zakřičel a pokračoval ve svém klapání. Co se ve spícím bytě dělo, ho málo zajímalo. Kdo nemá rád hluk, ať odchází, často říkal.
Kromě ranního hluku chtěl otec kontrolovat i Jakuba a Milušku. Po deváté večer nesmí zapínat televizi ruší ho hluk, nesmí smažit jídlo odsává ho vůně, šetřit světlo a vodu není bohatý. Tak to míjelo týden, dokud Miluška neupadla do nemocnice. Na druhý den se k ní přihlédl švagr a přinesl ovoce.
Dítě potřebuje vitamíny, podával jí Václav s přísným výrazem.
Děkuji, pane Nováku, poděkovala Miluška.
Tak, jdu. Poslouchej doktora, odmluvil.
Dobře, na shledanou, usmála se a odešla.
Po propuštění z nemocnice Václav opět vstával v pět, ale snažil se štěbetání trochu ztlumit. Pokoušel se projevit i trochu péče například hlasitě pozval na snídani nebo tiše přebral hadřík a umyl podlahu, protože Miluška potřebovala více odpočinku.
Byt si nakoupili až po třech měsících. Otec trval na rekonstrukci nového bytu, než se nastěhují. Miluška porodila uprostřed rekonstrukce a musela se s miminkem opět vrátit k švagrovi. Rodiče švagra ji navštívili několikrát po propuštění, ale Václav vždy předstíral, že hosty neocení. Na vnoučátko byl však rád jako blecha na slunci. Na jeho tváři se vždy objevil úsměv, když se podíval na malou Věrušku. Byl připraven ji chránit před vším, co považoval za hrozbu pro svou malou dceru.
Každé ráno vyzvedával Věrušku, aby Miluška mohla dopřát spánek po dlouhých nočních hodinách. Dokonce se naučil měnit plenky. Když nastal čas přestěhovat se do svého bytu, Václav, otírajíc si suchou mužskou slzu, řekl s tvrdým výrazem:
Jste ještě mladí na to, abyste žili jen s malým dítětem. Zatím u mě zůstaňte. Ne dlouho. Dokud Věruška nevyjde.
Jakub s Miluškou se na sebe podívali překvapeně. Otec se otočil a dodal:
To je jen stará sentimentalita. Co tu ještě stojíte? Přijďte sem s Věruškou a sbírejte své věci. Stihnete ještě přestěhovat, vy, blázni krále nebes.
Mysleli si, že otec jen čeká, až se odstěhují, ale takové překvapení je přimělo přehodnotit vše. Zůstali, protože mít dědečka je fajn.
Václav s něžným úsměvem mazlil vnoučátko a byl šťastný, že v jeho životě se objevil ten nejdražší a nejmilovanější človíček.
