**Deník, 12. května**
Tati, už se k nám nevracej. Když odcházíš, mamka vždy začíná plakat a pláče až do rána. Já usnu, probudím se, zase usnu a probudím se, a ona jenom slzí. Ptám se: Mami, proč pláčeš? Kvůli tátovi? Ona však protáhne nos, jako kdyby měl rýmu, a řekne, že to není slzy, ale jen kýchání. Já už jsem velká a vím, že taková rýma nesmí způsobovat slzy v hlase.
Dnes jsem s tátou, Petrem, seděla u stolu v Café Slavia a mírně míchela lžičkou kávu ve skleničce, která už vychladla. K mé zmrzlině jsem se vůbec nedotkla, přestože před ní v misce ležela malá umělecká díla barevné kuličky pod zeleným lístkem a třešní, celé polité čokoládou. Každé šestileté dítě by se před tím nedokázalo ubránit, ale ne já. Už minulý pátek jsem s tátou chtěla mluvit vážně.
Táta dlouho mlčel a pak se zeptal:
Co s tím uděláme, dcerko? Už se nebudeme vídat? Jak budu dál žít?
Jitka si smrkla nosíček (má ho jako mamka trochu jako brambora) a po chvilce odpověděla:
Ne, tati. Bez tebe taky nezvládnu. Uděláme tak: zavolej mamce a řekni jí, že mě každou pátek po školce vyzvedneš. Pak spolu vyrazíme ven, a když budeš chtít kávu nebo zmrzlinu můžeme si sednout v kavárně. Budu ti vyprávět, jak žijeme s mamkou.
Pak se zamyslela a po minutě dodala:
A když budeš chtít vidět mamku, pošlu ti každou sobotu fotku z telefonu.
Táta se jen usmál a přikývl:
Dobře, tak to bude.
Ulevila jsem si a začala jíst zmrzlinu, ale ještě jsem nedokončila rozhovor. Když mi z barevných kuliček pod nosem vytvořily šmouhy, olízla jsem je a najednou jsem se cítila vážná, téměř dospělá. Musím se starat i o svého muže, i když je starší tátovi byl minulý týden osmnáctý (jeho narozeniny). Nakreslila jsem mu v mateřské škole kartičku s velkým číslem 28.
Tvář mi znovu ztvrdla, stažené obočí a řekla jsem:
Myslím, že by ses měl oženit.
A lhářsky přidala:
Nejsi ještě tak starý.
Táta ocenil můj dobrý úmysl a povzdechl:
Řekneš také ne tak starý
S nadšením pokračovala:
Ne tak starý, ne tak! Podívej, strýc Stanislav, co už dvakrát přišel za mamkou, je už skoro holý.
Ukázala jsem na čelo, uhladila si vlnité vlásky, a pak předstírala, že jsem pochopila, když otec přísně pohlédl přímo do mých očí, jako by nechtěně prozradil mamčinu tajnost. Přitiskla jsem si ruce k ústům a rozšířila oči, aby to vypadalo jako úžas a zmatení.
Strýc Stanislav? Ten, co často chodí k vám? zeptal se hlasitě, téměř po celém kavárně.
Já, tati, nevím Možná je šéf mamky? Přináší mi bonbóny a dort. A váhala jsem, jestli mu mám říct, že mamka mu posílá květiny.
Táta, se spojenýma rukama na stole, dlouho sledoval prsty a uvědomil si, že právě teď se rozhoduje o něčem důležitém. Já jsem věděla, že muži jsou často nerozhodní a potřebují ženský impuls, ať už od mě nebo od jedné z nejdražších osob v jeho životě.
Po dlouhém mlčení se otřel a řekl:
Pojďme, dcerko. Už je pozdě, odvezu tě domů a při tom promluvím s mamkou.
Nevěděla jsem, o čem bude mluvit, ale rychle jsem se pustila do zmrzliny. Pak jsem si uvědomila, že jeho rozhodnutí je důležitější než jakákoliv pochoutka, a hodila jsem lžičku na stůl, seskočila ze židle, otřela špinavé rty dlaní a nosíkem kýchla. Přímým pohledem na otce jsem řekla:
Jsem připravená. Jdeme.
Domů jsme nešli, skoro běželi. Táta držel mou ruku, takže jsem se cítila jako praporek pod rukama rytíře, který vede své vojáky do bitvy. Když jsme vtrhli do výtahu, dveře se pomalu zavřely a někdo z vedlejšího bytu se odvážil výš. Táta se podíval zmateně, já pak odspodu nahoru, rozhodně a zeptala se:
Tak co? Čekáme na koho? Jsme už na sedmém patře.
Táta mě zvedl na ramena a štíhl prstem po schodech. Když mamka konečně otevřela dveře, táta okamžitě křičel:
Nemůžeš takhle! Kde je ten Stanislav? Miluji tě, a máme tu Jitku.
Pak, aniž by mě pustil, objal mě i mamku. Já jsem je oba objala za krky, zavřela oči a cítila, jak se dospělí líbají.
Zítra bude jiný den, ale dnes jsem si uvědomila, že i malé slova a rozhodnutí mohou změnit celý život.
