Václav Novák v práci nebyl ani milován, ani nenáviděn spíše se mu vyhýbali. Pracovitý řidič, zkušený kamionista a spolehlivý zaměstnanec, ale absolutně nesociabilní. Nikdo se nechtěl stát jeho parťákem, a to ho jen těšilo. Jednou mu řidiči zamávali rukou a řekli, že už ho nechtějí zbyl jen on spřezdívkou Zamračený, která mu zůstala v uších i v očích. Jméno zapomínali, přezdívka se šířila dál.
Tento výjezd nic zvláštního nepředpovídal. Trasa byla známá, náklad obyčejný. Jezdi dál a hlídni si silnici pomyslel si. Na kraji silnice však ztrávy vyšplhal něco živého. Chtěl projet, ale něco vsrdci ho popíchlo. Václav sám nepochopil, co ho přimělo zastavit kamion a podívat se, kdo má smůlu.
Obrovský pruhovaný kocour zašuměl, jako by byl připraven sám svůj život prodat. Říká se, že kočky mají devět životů tenhle zřejmě už ztratil několik. Špinavý, krvavý, spodivnou ránou na tlapě.
Co tě sem přivedlo, kočku? zeptal se Václav, naklánějíc se nad zvířetem.
Kocour skryl zuby a chraplavě zamňauval, jako by řekl, že pomoc nepotřebuje a radši by ho nechal jet dál.
Rozumím, pyšná duše, odvětil řidič a připomněl si starý kočičí společník z dětství, se kterým se malý Václav dřív zahříval udědečkového krbu. Tehdy se schovával podvůněm Vasilkova mrhání. Teď už ani kočka, ani babička
Nejsem odborník na kočičí úrazy, ale vidím, že to není nic, co by se dalo zlehčit. V okolí není žádný dům, tak ať tě vezmu do nemocnice, řekl a opatrně kocoura zvedl a uložil do kabiny. Zvíře se zachvělo, pak se utišilo, jako by si řeklo, že horší už nebude.
Změníc kurz, Václav vjel do malého městečka Mikulov a vyhledal veterinární ordinaci. Do čekárny vešel se šedivým mužem, který držel kočku. Obyvatelé, zřídka kdo, ho vpustili bez fronty.
Máš štěstí, kočku, prohlásil starší lékař. Dezinfikujeme, nasadíme sádru a můžeš zase vyjet.
Kam sním? protestoval řidič. Mám další jízdu!
Žádný úkryt pro zvířata vokolí, ať už máš koťátko, nebo zdravého kocoura, není kam ho dát, odpověděl veterinář. Kocour tiše sledoval oba, jeho zelené oči pronikly až do Václavova nitra a vyvolaly v něm nečekaný pocit viny. Měl jej zachránit, nebo ho poškrtnout?
Dobře, zamumlal řidič a šel do koridoru, kde dva staří rodiče vyměňovali drby.
Líza včera sdcérou zas běžela ke mně, aby se schovala před svým manželem, povídala jedna.
Ach, ta smůla! soucítila druhá. On je jako hrom, co ji rozdrtí!
Vidím, že se jí nic nepovedlo ivpráci má modřiny všude, říkala první. A náš Nikola právě dnes má schůzku!
Václav se do toho nechtěl zaplést co má ostatním? Ion měl vminulosti zklamání: láska, která slibovala až do hrobu, skončila dřív, než stihla měsíce dva. Pak se rozvedl a oženil znovu. Berte, podal veterinář kocoura, snad se zahojí jako pes. Za tři týdny se vrátíte, sádru sundáme.
Díky, řekl Václav, přebalil kočka a vydal se kdveřím. Netušil, co stím dárkem dál udělat, ale čas ho tlačil. Musel dodat náklad a pak se uvidí.
Po pár kilometrech zahlédl naokraji dvě postavy ženu, která zoufale mávala rukou, a dcerku, která se kní třásla.
Nemůžu přijímat spolucestující! zamručel Václav. Dodal: Mňau! ozvalo se zezadu.
Co jsi? zeptal se, a kocour zas zamňauval.
Možná potřebuješ pomoc? rozjelo to řidiče. Dobře, že jsi to řekla, jinak bys mi mohla vrátit úsměv vtichu.
Zastavil kamion, vyndal kočku na trávu; ta okamžitě zvedla ocas, potvrzujíc Václavovu domnělku. Náhle se knim vrhli žena a dívka, jakoby se chtěli zachránit.
Prosím, vezměte nás! Je to asi třicet kilometrů! vykríkla zoufalá žena, oči jí tekly jako řeka po dešti.
Já nejsem kočárník, jsem řidič kamionu! snažil se vysvětlit Václav. Jděte do autobusu!
Jedna jízda nás zdržela! Pomozte nám, budeme vám děkovat do konce života!
Kočka, dokončená své práci, kulhá a otřásá se, přistoupí kdívce, přetře se ojejí nohu. Dívka se posadí, pohladí ji a kočka zamňouká.
Mohu vás odvézt a vy si vezmete kočku? nabídl Václav. Podívá se na vás!
Slzy tekly potvářích ženy.
Ráda bych, pracuji ve veterinární klinice, miluji zvířata! Nemáme však kam ji ubytovat, máma žije v Blanském, možná ji tam požádáme, odpověděla.
Co se stalo? zamumlal řidič, zatímco dívka hladila kočku.
Dívka měla světlé kudrnaté vlasy, oči plné slz, ale kočka se nechala mazlit.
Žena si vzpomněla na rozhovor ve veterinární ambulanci. Byla to zřejmě ta sama Eliška, jejíž muž byl výtržník. Nechtěl vstoupit do jejích myšlenek, jen přikývl:
Dobře, odvezu vás.
Jedeme, Verča! zvolala žena.
Václav nabral kočku a karavanu se rozproudila. Dívka se posadila vzadu, žena se sevřela na sousedním sedadle.
Zaplatím, slibuji!
Tak to převezu, zamumlal řidič. Kočka vám padla do srdce, lidí je jasno jsou dobří. Řekněte mu díky!
Děkuji, kočko! vydechla žena. Jak se jmenuje?
Kočka je kočka, pokrčil Václav. Nesetkali jsme se dnes jsem ho pouzel na silnici.
Jste laskavý člověk! řekla žena. Jak se jmenujete, abych vám mohla poslat květiny?
Václav, zamručel.
Já jsem Eliška, dceru mám Verča, odpověděla.
Teta to přijme? zeptal se řidič, v sobě překvapený.
Doufám, povzdychla žena.
Zavolej, zeptej se, řekl Václav přátelsky.
Eliška se červenala: Nemáme telefon manžel nás
Máš číslo? podal jí Václav telefon.
Žena šeptem mluvila s tétou, slova manžel, utíkají, kočka se ozývala v pozadí. Přijmeme ho, kočku ne, promluvila Eliška s omluvou.
Verča vzlykla: Koťátko, přijď knám! Jsi dobrý!
Už jsme se s kočkou domluvili, zasmál se Václav.
Máma je moc laskavá, bránila žena.
Václav se smířil, že kočku nikam neuloží, a odvlekl cizí maminku a dceru naadresu, kde je přivítala těžce rozpláčená teta. Verča nechtěla kočku pustit, objímala ho, líbala jeho vousatou čumák a najednou se přitulila kVáclavovi.
Verčo, to není dovoleno! vykřikla Eliška.
Chybí jí táta, tak se hned přitulí, zamumlal teta.
Václavovo srdce se sevřelo. Vhlubce duše si připomněl, že chtěl mít rodinu, manželku a děti a najednou mu před očima rozkvetla malá holka skudrnatými vlasy.
Už přijedeš k nám? zeptala se Verča, oči veliké jako nebe. Skočkou?
Budu se snažit, Václav nemohl říct ne, když se na něj tak dívala.
Verča, povzdechnutá, uběhla domů. Václav se vrátil do kamionu a pokračoval vcestě. Před očima se mu mihnuly malá dívka a rozpláčená matka.
Kde jsou tihle muži, co na slabé povahy útočí? zeptal se kočky. Ta zamňaukala pohrdavě.
Vysvětlil bych mu, proč nezdvihnout ruku naženu adítě! nemohl Václav zůstat klidný.
Mňau! potvrdila kočka, jako by chtěla přidat zuby a drápky do argumentu.
Kocourho přítomnost mu uklidňovala poprvé na dlouhé silnici měl, ským si povídat.
Vyprávěl kočce o rodičích, armádní službě, politice. Kočka poslouchala, občas zamňaukala na souhlas, sdílela jeho pohled.
Co je tam? uviděl naokraji auto s dvěma muži, jeden vylezl na silnici a máchal rukama. Potřebují pomoc!
Bez ohledu na svou samotářskou povahu, zákon silnice je prostý: pomáhej, a pomožou ti.
Co se stalo? zeptal se Václav přistávajícího muže, otevřel dveře.
Současně se dva muži střídali jeden namířil pistoli na něj, druhý však omylem odpaloval, a střela zasáhla kočku!
Kočka se všemi zdravými tlapami chytla útočníka, řvala a škrápla mu tvář. Když útočník hodil zbraň, Václav skočil, popadl pistoli a namířil na něj:
Ruce nahoru!
Odstraň kočku! křičel nepřítel. Vypíchnu ti oči!
Ať je!, řekl řidič, když uviděl druhého banditu běžet k nim, a srázným úderem ho zasáhl do čelisti, chytil kočku a spistole vruce se vrhl zpět do kamionu:
Jdeme!
Čísla si rychle zapamatoval, na volnou linku policejní hlídky jen pár sekund. Po půl hodině byli oba pachatelé dopadeni, a policisté mu o tom řekli, když míjel kraj.
Známý byl tento chlápek, už to má za sebou, řekl jeden zúředníků. Musíme mít své hrdiny!
Já nejsem hrdina, zamumlal Václav. Kdyby se mi podařilo oba zachytit, byl bych už pryč!
Několik řidičů už se na něm podílelo, je zmrzlý, poznamenal policista. Nemusíš se špinit rukama, je to těžké. A co ten zraněný? ukázal na kočku. To je tvůj parťák?
Václav se podíval na kočku. Kočka se podívala na něj.
Můj, řekl pevně. Jsem řidič dálkových linek. Můj partner.
Máš štěstí s parťákem, usmál se policejní chlap. Rozbil jsi banditu, chráníc tě!
Štěstí, odpověděl vážně Václav.
Příběh řidiče a jeho odvážného kočky se rozšířil pointernetu. Lidé je poznávali, mávali při setkání, děkovali. Václav cítil, že s kočkou se v něm něco mění led se roztál, dýchání se usnadnilo.
Tři týdny jeli posilnicích, a když přišel čas sundat sádru, Václav dorazil do městečka, kde předtím potkal Elišku a Verču. Otevřel dveře veterinární ordinace a na prahu ji spatřil.
Ó, to jste vy, řekla Eliška, nedívat se od něj. Měla jsem sen, že přijdete!
Zdá se, že sen byl pravdivý, odpověděl Václav. Nemáte sVerčou žádné problémy?
Ne, teta nás miluje, a já jsem podala rozvod, tiše promluvila a sklonila hlavu.
Tak to je dobře, odvětil Václav a jen tak vyšel: Pojeďte za mnou?
Eličiny oči se roztřásly, otevřela ústa, zavřela je Kočka Dálkový, vidoucí scénu, zamňaukala hlasitě.
Mám dceru zamumlala Eliška.
Mám kočku! odpověděl Václav a dodal: Leno, neovládám krásná slova, ale vím, že naše setkání není náhoda. Nepřemýšlej hned, ale zvaž to. Budu vás chránit.
Mňau! potvrdila kočka.
Rozmyslím to, slíbila Eliška.
Oměsíc později se provdala, vzala ssebou Václava a přestěhovala se kněmu, kde změnil práci na řidiče sanitky. Kočka Dálkový stále žije s nimi, hlídá Verču a občas si povzdechne, vzpomíná na romantiku dlouhých cest, leží na široké pohovce.
Romantika je romantikou, ale kde by byli bez jeho hlídání! Lidi jsou, ale moudří kočky nás zachraA tak se Václav, Eliška, Verča i kočka Dálkový vrátili na dlouhou silnici, která už nikdy nebudou chodit sami.
