Říkám vám příběh staré Marie Novákové, osmdesát čtyřleté babičky, která seděla na autobusové zastávce nedaleko svého domu a netušila, kam dál má jít. Vedle ní na lavičce ležela látková taška a papírový sáček, do nichž se vešly téměř všechny její věci.
Vyhnala jsem Růženu, nikdo se mě nebál, a řekla: jdi pryč, babi, ať nám už neškodíš, vzpomínám si, jak to jednou řekla.
Před třemi lety žili pohromadě pět v třípokojovém bytě: Marie, její dcera Jitka, vnuk Ivo s manželkou Natálií a jejich syn, pravnoučák Artur.
Všechno se začalo rozpadat, když se v Ivoově práci objevila nová účetní Růžena. Přijela z města do našeho vesnického sídla, ačkoliv nikdo nevěděl, proč. Dostala pokoj v koleji, nastoupila do práce a zdálo se, že už nic jiného nepotřebuje. Ale ne. Začala se pootevřeně dívat na muže a vybrala si Iva. Manželka není zeď, řekla si.
Jednou v dubnu Ivo přišel z práce, sbalil si věci a byl vidět jen on. Při rozloučení řekl:
Teprve ve čtyřiceti pěti letech jsem pochopil, co je pravá láska a skutečný život.
Natálie mu nic neodpověděla. Počkávala, až Artur složí školní zkoušky, a pak se také rozhodla:
Jdeme do města, Artur musí nastoupit na univerzitu, a my budeme bydlet v starém domě mých rodičů. Stojí tam už tři roky zamčený, ale nic, dám ho do opravy. Když to sám nebudeme zvládat, pomůže nám bratr. A já si rychle najdu práci ve škole.
Dva dny sbalila vše, bratr přijel, naložil věci do dodávky Gazelle a odjeli. Artur pevně objal babičku na rozloučenou:
Nebuď smutná, babi, budeme tě často navštěvovat.
Navštěvoval ji dvakrát, dokud ještě žila Jitka. Když Jitka zemřela, Ivo s Růženou se nastěhovali do bytu a Artur už se tam neobjevoval.
Život Marie se stal nesnesitelným. Růžena začala nastavovat své pravidla. Zpočátku se jen lehce styděla, povolala Marii ke stolu a krmila ji tím, co připravovala pro sebe a Iva. Pak však přikázala, aby nevycházela z pokoje:
Mám tě úklidovat jednou týdně v pokoji, než tu třikrát denně smetám podlahy.
Od té chvíle Růžena vařila babičce kaši ovesnou, ječnou nebo pohankovou a Marie ji jedla ráno, v poledne i večer, plátky čaje jen prázdně splachovala.
Nedávno Růžena oznámila, že za týden přijde její syn. Rozhlížela se s Ivem, kam by ho po kolonii (po odpuštění trestu) umístili, protože ho nechtějí na žádnou vyšší pozici.
Ráno Ivo odešel do práce a Růžena Marii přikázala:
Tady máš adresu domu důchodců jeď tam a poděkuj, že tě jen ven nevyhodila.
Strčela Marii do ruky papírek s adresou a za sebou zavřela dveře bytu.
Marie dorazila k autobusové zastávce, ale dál neznala cestu špatně viděla a adresu nedokázala přečíst. podívala se a uviděla mladého chlapce. Přistoupila k němu:
Synku, přečti mi adresu, řekni, na který autobus mám jet.
Chlapec ji podíval a odpověděl:
Kam to, babi Masho, jdeš? Artur je tady, tě hledá. Hned mu zavolám.
O pět minut později Artur přiběhl. Ukázalo se, že Natáliina bývalá sousedka včera zavolala a řekla, že Růžena chce babičku poslat do internátu. Souseda dříve zaměstnávala jako pečovatelskou sestřičku v domově seniorů, a tak Růžena požádala o adresu zařízení. Natálie řekla Arturovi, ať spěchá do vesnice a přiveze babičku k nim.
Artur si vzal Mariiny věci a prohlásil:
Teď tě, babi, jako královnu, odvezu taxíkem do města. Mamka už ti připravila pokoj. V zahradě teď kvetou jabloně krása!
Když se Růžena a Ivo dozvěděli, že Artur babičku odvezl do města, byli rádi, ale radost netrvala dlouho. Při vyřizování papírů zjistili, že vlastnicí bytu od počátku byla Marie Nováková. I její manžel měl právo doživotního pobytu. Proto museli Růžena i Ivo opět přestěhovat se do koleje.
Marie byt prodala a peníze předala pravnoučovi, aby si v městě mohl koupit vlastní bydlení. Ceny v regionálním centru byly vyšší, takže Artur si pořízl jen jednopokojový byt, ale v novém a prostorném domě. Plánuje se oženit, a tak má střechu nad hlavou pro mladou rodinu.
