Přiblížil se ke svému sedmdesátému narozeninám, už měl tři děti. Manželka zemřela před třiceti lety a já už jsem se znovu nevdával. Nešel mi to, nenalezl jsem tu pravou, štěstí mi nechtělo Mohl bych vyjmenovat spoustu dalších důvodů, ale má to vůbec smysl? V tu chvíli jsem byl příliš zaneprázdněný.
Oba chlapci byli pravými rozbrojáři a hádavými mladíky. Školu po škole je přetahoval, až nakonec narazil na skvělého učitele fyziky, který zpozoroval, že u mých chlapců leží zřejmý talent. A vše se změnilo. Všechny hádky, výtržnosti i problémy najednou skončily.
Dcera, Vendula, měla problémy v komunikaci s vrstevníky. Školní psycholog už jí chtěl doporučit k psychiatrovi. Pak však do naší školy přišel nový učitel české literatury, který založil kroužek pro začínající spisovatele. A najednou psala od rána do večera. Její povídky se nejprve objevily ve školní tiskovně a pak v místních literárních klubech.
Krátce po tom chlapci získali stipendium na jednom z předních českých univerzit na Fakultě fyziky a matematiky a Vendula nastoupila na obor literatury. Zůstal jsem tedy sám. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak ticho kolem mě zavírá. I když zvenčí bylo slyšet, jak vlk vytí.
Začal jsem se věnovat rybaření, zahradničení a chovu prasat. Naštěstí jsme měli dům s velkou zahrádkou u řeky Vltavy. Začal jsem vydělávat slušně, ale pak jsem zjistil, že inženýr v továrně v Ostravě má horší plat. Přemýšlel jsem, že bych mohl svým dětem pořídit levnější, ale pořád slušná auta, pomoci jim s kapesným a koupit jim slušný oděv.
Čas ale ubíhal rychleji než dříve většinu dne jsem strávil údržbou hospody a obchodem, což mi ale dělalo radost. Dalších deset let uplynulo a blížil se jubilea sedmdesátý rok. Chtěl jsem ho slavit o samotě.
Mladí už měli své rodiny, ale pracovali na tajném projektu pro Ministerstvo obrany a o víkendu se nevraceli domů. Vendula cestovala na spisovatelské sympozia. Nepřemýšlel jsem o tom, že bych je vyzval.
Jednou sám, pomyslel jsem. Není co tu slavit. Já sám Projdu se po dvoře a večer si dám sklenku whisky, vzpomenu na manželku a povím jí, jak jsou mi děti velké
A ten den nastal. Vstal jsem brzy, abych dohlédl na prasečí chov výběr speciálního krmení Když jsem vyšel ze domu na osvícenou hvězdami louku před domem, narazil jsem na podivný podlouhlý předmět zabalený v plachtě.
Co je to? zvolal jsem údivem, a najednou se rozsvítily reflektory! Osvetlily louku a lidi, kteří vyběhli ze zákoutí domu byli to moji synové se svými manželkami a vnoučaty, pár příbuzných a Vendula, která přišla s vysokým mužem v brýlích s tlustými čočkami. Všichni drželi balónky a foukali do trubic, někteří drnkali na tlačítka hlasitých sprejů s komprimovaným vzduchem. Všichni najednou křičeli, mávali rukama a chtěli mě objímat:
K narozeninám! Tati!
Zapomněl jsem na ten podivný předmět. Co by nám mohli tahat hulváti? Ale nechtěli mě pustit zpátky do domu, kam už spěchaly manželky, aby položily stůl.
Stůj, tati, stůj, řekla Vendula. Mohu ti zavázat oči?
No jo, souhlasil jsem. Zavázala mi na temeni hustou tkaninu, otočila mě párkrát kolem osy a odnesla mě pryč.
Co jste si tohle vymysleli? ptal jsem se.
Dárek pro tebe, odpověděl jeden ze synů.
Doufám, že není drahý? znepokojil jsem se. Nic nepotřebuji.
Neboj se, tati, řekl jiný. Malý, levný dáreček. Jen takový projev vděčnosti.
Vedli mě k něčemu a Vendula mi svázala oči sundala. Z reproduktorů vyrazila hlasitá hudba, bubny duněly Stál jsem před tím předmětem, stále zakrytým plátnem. Děti se k němu přiblížily ze tří stran a roztrhly plachtu.
V oslnivém světle reflektorů se leskla Škoda Superb!
Skoro jsem ztratil vědomí překvapením a jen se opřel o židli. Opakoval jsem pořád jen jedno slovo:
Ó Bože, Bože, Bože
Tati, uklidni se, stříkala mi Vendula vodu do tváře. Celý život jsi chtěl toauto.
Ale to je přeci neuvěřitelně drahé, sténal jsem.
Není dražší než peníze, řekl jeden ze synů.
Pojďme, pokračovala Vendula. Sedni si do vozu, chceme pořídit fotky.
Otevřel jsem dveře a chtěl jsem usednout, ale uvnitř stála krabice obyčejná kartonová.
Co je to? zeptal jsem se.
Otevři, řekla Vendula.
Vytáhl jsem krabici, otevřel ji. Dva oči na dně se na mě dívaly. Vyklubal jsem malý chlupatý mazlíček a přitiskl ho k sobě:
Skutečný thajský kocourek! Ten, který byl u nás s tvou manželkou. Pamatuješ? Bomba. Když jste byli ještě maličcí, tak ho milovali
Samozřejmě, tati, odpověděli děti.
Nesedl jsem do auta. Šel jsem nahoru na druhé patro, do své pokoje, kde jsem ukázal fotku manželky Marta a malého koťátka. Po tvářích mi tekly slzy:
Vidíš, Marto, vidíš? ptal jsem se fotografie. Podařilo se. Nic na tom nezapomněli Vidíš?
Děti však nedovolily, abych byl dlouho sám. Stůl dole byl už prostřený a začaly se zvedat přípitky. Vendula mi po ušlech šeptala, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství a přijeli k nám s jejím snoubencem na návštěvu. Zůstane tady, protože psaní knihy může dělat kdekoliv, a on jeho snoubenec pojede za rodiči do Nové Anglie, a za pár týdnů uspořádají svatbu v městské katedrále.
Nesnášíš to, tati? zeptala se.
To je jako kouzelný sen, odpověděl jsem a políbil ji na čelo.
Den proběhl ve společném posezení, svačinách, pití a vzpomínkách. Všichni se měli skvěle. Večer jsem šel k hrobu Marty, dlouho tam seděl a vedl rozhovor
Život nabral nový smysl, hlavně s touto Škodou. Musel jsem pořídit oblečení té doby, nasednout a vyrazit do Velké Prahy.
Na posteli spal malý thajský koťátko.
Tomka, řekl muž a zopakoval: Tomka.
Tomka zamňaukal a natáhl se do výšky, jaký ještě byl malý. Muž se uložil, hladil teplé kožíšky a usnul.
Ráno jsem musel vstávat brzy krmit prasata, starat se o zahradu a rybařit, nic se neodkládalo. Ve spodním pokoji spali Vendula se svým snoubencem
Ráno chlapci se svými rodinami odjeli a nastala ticho. Tomka šel po patách svého pána, spadl do krmítka pro prasata a zamotal se do sítí na lodi. Pak se snažil sežrat návnadu pro ryby. Muž se smál a povídal si s tím šprýmařem:
Jako by se vracela mládí, řekl a pohladil koťátko po zádech.
Tomka zamňaukal a špičkovými zoubky se zakousl do mé ruky.
Ty drzý čmuchavče! zvolal muž a rozesmál se.
Tento příběh není o ničem. Je to jen připomínka všem, kdo ještě mohou navštívit své rodiče:
Neváhejte na zítřek.
Jedete hned teď!
