Přiblížil se ke svému sedmdesátému narozeninovému jubileu, měl tři děti a za sebou už dlouho, třicet let, zůstala po manželce. Už se již nevdával hledal, nenacházel, prostě mu to neklaplo. Napišme si, kolik toho můžeme vyjmenovat, ale má to vůbec smysl? V tom okamžiku to nebylo podstatné. Oba kluci, Petr a Karel, byli zlobivé a často se tahali po škole. Šťastně jsem je přemísťoval z jedné školky do druhé, dokud je nepostihl výjimečný učitel fyziky, který si všiml, že v nich dřímá talent. A to už stačilo hádky, rvačky a další problémy okamžitě zmizely.
Dcerka, Věra, měla taky svá úskalí nesnášela komunikaci s vrstevníky a školní psycholožka ji už chtěla poslat k psychiatri. Pak však do jejich třídy nastoupil nový učitel literatury, který založil kroužek pro začínající spisovatele. Věra od rána do večera psala, a brzy se její povídky objevily nejprve ve školním časopise, pak v městských čtenářských kroužcích.
Takže po škole chlapci dostali stipendium na prestižní českou vysokou školu Fakultu fyziky a matematiky Univerzity Karlovy, a Věra nastoupila na Filozofickou fakultu, kde studovala literaturu. A on, stařec Karel Novák, zůstal sám. Najednou si všiml, že kolem něj vládne ticho i když by měl vrčet jako vlk. Věnoval se rybaření, zahradničení a chovu prasat. Měl k tomu dost místa starý rodinný dům s obrovským pozemkem u Vltavy. Vydělával slušně, ale brzy zjistil, že inženýr v místní továrně vydělává méně. To mu pak umožnilo podpořit děti koupit jim levnější, ale slušná auta, přihodit peníze na kapesní výdaje a pořídit jim přijatelné oblečení.
Zatímco se staral o hospodářství a drobný obchod, plynuly další roky a blížilo se další velké jubileum sedmdesáté narozeniny. Plánoval je slavit v samotě. Kluci už měli vlastní rodiny a pracovali na nějakém super tajném projektu pro Ministerstvo obrany, takže na víkend nemohli vyjet. Věra jezdila na literární sympozia po celé republice. Nepřemýšlel o tom, že by je zavalil pozvánkou.
Jednou sám, mumlal si pro sebe. Není co slavit, jsem sám, sám Projdu se po hospodě a večer si dám sklenku whisky, vzpomenu na Martu a řeknu jí, jak jsou naše děti výborné. A tak přišel den. Vstal brzy, aby dopřál svým prasatům speciální krmení, a vyšel ven na ještě hvězdami ozářenou louku před domem. Uprostřed louky ležel pod plachtou něco podivného, prodlouženého a zabaleno v plátěném pytlíku.
Co to sakra je? zakřičel překvapeně, a v tom se rozsvítily světelné reflektory. Rozjasnily scénu a odhalily: před ním stála jeho rodina synové s manželkami a vnoučaty, pár příbuzných, a Věra v doprovodu vysokého muže v tlustých brýlích. Všichni mávali balónky, pískali do trubic a mačkávali tlačítka na křičící airsoftové pistole. Křičeli, mávali rukama a objímali ho:
Všechno nejlepší k narozeninám, tati!
Zapomněl na podivnou věc uprostřed louky. Hledali mu cestu dovnitř, a manželky ho zaskočily, aby se posadily ke stolu. Věra mu podala pásku a řekla:
Počkej, tati, zavážeme ti oči.
Dobře, pojďme na to, přikývl. Přivázala mu kolem hlavy hustý hadr a otáčela se kolem sebe.
Co to máte za dárek? ptal se.
Doufáme, že ne bude moc drahý, přiznal se.
Neboj se, tati, jen malá pozornost, jen takový drobný suvenýr.
Děti ho přivedly k tomu podivnému předmětu a Věra mu svázaný hadr svým rukám vytrhla. Z reproduktorů se rozlehl hlasitý beat, hukot bubnů. Stojí před ním ten samý balvan pokrytý plátnem. Děti se rozběhly ze tří stran a odhalily v jasném světle reflektorů se leskla stará, červená Oldsmobile F88!
Prýštil mu srdce, až se málem zhroutil, ale zachytil ho syn a posadil na židli. Jediné, co mohl říkat, byl:
Pane bože, pane bože
Uklidni se, tati, šplouchala mu Věra vodou do tváře. Celý život jsi chtěl takové auto.
Ale tohle je přeci obrovské drahocenné, zasykal on.
Není dražší než peníze, zasáhl jeden ze synů.
Poďme, Věra, posaď se do interiéru a necháme si udělat pár fotek, doplnila. Když otevřel dveře, uvnitř ležela jen krabice.
Co to je? zeptal se.
Otevři, řekla Věra.
Vytáhl krabici, otevřel ji a ze dna na něj upřímně pohlédly dva oči. Vyklubal malé, huňaté těleso a přitulil ho k sobě:
Skutečný thajský kocourek! Ten, co jsme měli s Martou. Vzpomínáte? Bomka. Když jste byli ještě maličcí, tak jste ho zbožňovali.
Samozřejmě, tati, odpověděli děti.
Nesedl do auta. Šel nahoru, na druhé patro, do své ložnice, kde ukázal koťátko na fotografii Marty. Slzy stékaly po tváři:
Marto, slyšíš? Podařilo se mi. Nic vám neuniklo Slyšíš?
Rodina mu ale dlouho nedala šanci o samotě zůstát. Stůl v jídelně byl už prostřen, začaly se držet přípitky. Věra mu šeptala do ucha, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství a že přišla se svým snoubencem na návštěvu. Zůstaneš tady bydlet, co se týče její nové knihy, může psát kdekoliv, a on poletí za rodiči do Nové Anglie, pak za dva týdny uspořádají svatbu v městské kostele.
Nevadí ti, tati? zeptala se.
To je jako z pohádky, odpověděl on a políbil ji na čelo.
Den uběhl uprostřed povídání, občerstvování a připíjení. Všichni se bavili. Večer se posadil před hrob Marty, dlouho tam seděl a povídal si s ní. Život začínal nabývat nový smysl, zvlášť s tím autíčkem. Hned po tom měl pořídit starý kabát, nastoupit a odjet do Velkého Brna.
Na posteli spalo malé thajské koťátko.
Tomík, řekl muž a zopakoval: Tomík.
Koťátko zamňoukalo a protáhlo se na svůj ještě maličký výšek. Muž se položil, hladil ho po teplém bříšku a usnul.
Ráno ho čekalo brzké vstávání krmení prasat, záhon, rybaření. V pokoji pod ním spala Věra se snoubencem. Ráno chlapci s rodinami odjeli a nastala úplná ticho. Tomík šel po stopách svého pána, upadl do krmítka pro prasata a zamotával se v sítích na loďce. Pak se snažil sežrat návnadu pro ryby. Muž se smál a povídal si s rošťákem:
Jako by se nám vrátila mládí, řekl a pohlazil koťátko po zádech.
Tomík zamňoukl a svými malými drápky zachytí mužovu ruku.
Ach, ty ropucho! zvolal a zasmál se.
Tohle je jen připomínka všem, kdo ještě mohou navštívit své rodiče: nečekejte na zítřek. Vyražte hned teď!
