Výbuch Hluk podobný hřmění Temnota Temnota
Konečně se temnota rozplývala jako mlha nad Vltavou. Z dálky zazněl hlas:
Paní Věra Vladimírová, máme tu nebezpečí, něco se roztrhlo.
S bolestí ucítil na krku lehké dotkání ruky. Pokusil se pomalu otevřít oči. S úsilím se mu podařilo jen málo rozednit víčka. Před očima se mihnul řetízek v podobě obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu Oči ženy v bílém plášti
Do operačního sálu! křikl hlas poblíž.
Rodiče se vrátili z práce. Matka hned vyběhla do kuchyně, podívala se do pokoje, kde syn dělal domácí úkoly. Karel, když vstoupil, okamžitě zaznamenal, že Tomášova nálada není nejlepší.
Tome, co se děje? otřel ho otcem po hlavě.
Nic, zamumlal chlapec, čtvrtý ročník.
Tak mluv, prosím!
Bude 8. března. Učitelka nás dnes zadržela a řekla, že musíme holkám přinést dárky.
A kde je problém? usmál se otec.
My máme chlapce i holky stejně. A ona rozdělovala, kdo komu dává Tomáš těžce vzdychl. Dostala jsem neděsnou, Blažejku Erofeovou.
Všechny holky chtějí na 8. března dárek, i ty neděsné řekl otec, jako by mluvil s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy? Ne, podle znamení zvěrokruhu?
Jak to? Karel se znovu usmál.
Podle souznění. Blažejka je Panna, a Pannám nejlépe sedí Býk. A já jsem Býk.
To je fajn, když se hodíte! Možná ji ještě zamiluješ.
Já? Blažejku Erofeovou?
Otec se rozesmál. Do místnosti vběhla Lenka:
Co se tady děje?
Lenko, pojď do kuchyně, ztvrdnul Karel. Máme s Tomášem vážnou řeč.
Když Lenka odešla, Tomáš smutným hlasem zeptal:
Tati, co mám dělat?
Dělat dárek!
Jaký?
Zítra v práci ti vyrobím něco pro tvou vyvolenou.
Jaký můžeš dát dárek? Pracuješ v továrně.
Ano, ale v galvanické dílně. Pokrýváme všechny druhy kovových povrchů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš.
***
Následující den přinesl Karel řetízek ve tvaru zlatého obdélníku. Na jedné straně byly vyryty dva symboly: Býk a Panna, na druhé drobně, ale krásně napsáno:
Mé spolužačce Blažejce k 8. březnu! Antonín.
Jak se Lenka snažila řetízek vložit do průhledného sáčku, vypadalo to ještě úžasněji.
***
A tak přišel 8. března. Učitelka nezapomněla na lekci. Nejprve žáci podali dárky učitelce, která se dlouze děkovala. Pak vyhlásila, že chlapci mají obdarovat holky.
Všichni chlapci se rozproudili k svým vyvoleným. Tomáš přistoupil k Blažejce Erofeové a řekl, jak ho naučil táta:
Blažejko, gratuluji ti k svátku! Možná jednou osud spojí Býka a Pannu.
Po odeznění naučené fráze se Tomáš vrátil na místo a neúmyslně zakopl srdcem té neděsné dívky, jak ji sám nazýval.
Později se rodiče Blažejky přestěhovali do jiného městského obvodu a ona samotná ve pátém ročníku přešla do jiné školy.
***
Antonín otevřel oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil se mávat rukama i nohama, ale jen levá ruka reagovala.
Kde jsem? ozval se nejasně k někomu.
Zazněl cvak a ke lůžku přistoupila pacientka na křesle, podívala se na něj a zeptala se:
Probudil ses? Jsi na urgentním oddělení.
Mám celé tělo v pořádku? zeptal se tiše Antonín.
Vypadá to, že všechno je na svém místě, jen jsi omotaný od hlavy až k patě.
To je dobré, když je vše celé.
Sestra přistoupila a zeptala se s pochopením:
Jak se cítíš?
Co se se mnou děje? odpověděl Antonín otázkou na otázku.
Život tě nepohrozí. Ruce a nohy budou fungovat. Malé šrámy se brzy zahojí, podala zapnutý telefon. Mám tě volat, až se probudíš.
Synu, zazněl přes slzy hlas matky.
Mami, všechno je v pořádku, snažil se mluvit co nejradostněji. Řekli, že jen drobné šrámy. Brzy mě propustí.
Nesmím s tebou zůstat přes noc. Přijdu za tebou za chvíli.
Mami, nestresuj se! položil telefon vedle sebe, pokusil se usmát sestře:
Děkuji!
Brzy tě nevypropíš, usmála se sestra. Zostaneš tady tři týdny.
Co se stalo? zeptal se spoluhráč z pokoje, když sestra odešla.
Jsem záchranář. V továrně explodovaly kulové balóny, vzpomínal Antonín. Byli jsme povoláni. Všichni jsme dorazili k velké místnosti, kde už leželi tři zranění. Vnikli jsme dovnitř, balóny byly roztrhané, poškrábané, kdekoliv plál oheň. Pomáhali jsme zraněným Šel jsem poslední. Když jsem byl u dveří, další balón praskl Pak už nic nevidím.
To jsi dostal, řekla sestra. Ke tobě přijde kolega.
Do pokoje vstoupil přítel, zamířil k jeho posteli:
Ahoj, Tomáši! Jak jde?
Ruce i nohy jsou v pořádku! odpověděl Antonín optimisticky. Můžu jen levou rukou pozdravit.
No tak ne! Co se pak stalo?
Už jsme chtěli vyjít, když to prasklo. Vrátili jsme se, vytáhli tě byl jsi pokryt krví, lékaři už byli poblíž.
Díky!
Tomáši, o čem mluvíš? najednou se na tváři kamaráda objevil úsměv. Chceme tě poslat na medaili.
Do té doby mě propustí.
Jdu, máte právě obhlídku. sestra řekla, že to nebude dlouho.
Předtím, než kamarád odešel, přišel lékař, čtyřicetiletý muž:
Jak to jde, hrdino? přistoupil k posteli.
Normálně.
Když už mluvíš, budeš žít. Dám ti prohlídku!
Vyráběli jste mi operaci? zeptal se Antonín. Ne, Věra Vladimírová. O dva dny přijde.
***
Uplynuly dva dny. Antonín se snažil vstát. Bolest v nohách byla stále silná, pravá ruka roztržená, po těle více než deset šarmů. Dva na tváři, když praskl balón, pravou ruku stačil včas vystřelit dopředu. Podíval se do zrcadla tvář byla stále oteklá.
Dnes měl přijít lékař na kontrolu, ten ho před třemi dny pěkně sešitou v operačním sále. Antonín byl mírně nervózní.
A přišla mladá, štíhlá, s brýlemi, které jí vůbec neškodily, a bílá halenka jí perfektně seděla. Antonín už byl v dvaceti sedmi letech vdaný, ale po půl roce se rozvedli charakteristické rozdíly, a bývalá manželka nesnášela jeho platy záchranáře.
Dobrý den, pozdravila a přistoupila k posteli.
Dobrý den, jste mě operovala?
Ano, něco není v pořádku?
Naopak, vše skvělé! Děkuji vám moc!
Pojďme se podívat!
Položila se nad něj a před očima se znovu zjevila přívěsek se znaky zvěrokruhu, obtočený kolem jejího krku:
Blažejka Erofeová!!! zakřičel Antonín.
Podívala se na jeho otoklé tváře.
Omlouvám se! řekla, aniž by ho poznala.
Jsem Býk, ukázal na přívěsek.
Tomáši Gonchar? jeho rty se zachvěly. Pamatuješ si ještě?
No co, Blažejko? viděl slzy v očích ženy a položil lžičku na její ruku.
Promiň! vytáhla ručník a otřela oči. Nikdy jsem nečekala, že se setkáme takhle.
***
Později už Blažejka do jeho pokoje nechodila. Antonín ale pochopil, že její rozvrh je stejný jako jeho: den, noc i dva volné dny. Nechtěl před ní vypadat bezbranně. Celý následující den se opřel o postele, občas se chytil za stěnu, vyšel na chodbu.
Večer. Lékař na denní směně odešel. Přišla nocní směna slyšela se v chodbě. Právě byl obchůz. Náhle se ozvaly výkřiky a spěšné kroky. Přinášeli dalšího zraněného.
Už byl čas na deset hodin. Sestra přišla, zhasla světla. Ale něco ji nespalo. Kolem půlnoci se v chodbě ozvaly kroky, pak ticho. V tom tichu Antonín spíše ucítil než slyšel, že někdo pláče. Vstal a opatrně vyšel ven.
U vyřazeného stolu seděla a sklonila hlavu na ruce jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
Ty, Blažejko!
Zavřela se mu do ramene:
Operovala jsem ženu, která spadla pod auto. Dělala jsem vše možné a nemožné Teď je v resuscitaci, ale přežít nemůže. Má dva děti manžel je se ní v pokoji
Uklidni se, Blažejko!
Jsem tři roky chirurg, a stále nemůžu přijít na to, že lidé umírají.
Uklidni se, uklidni! To je naše profese. Za pět let jsem viděl tolik úmrtí, ale také jsme zachránili mnoho životů, povzdechl Antonín. Moje žena odešla, říká, že jsem doma moc nepřicházím a málo vydělávám. Vždycky mi zůstává čtyřicet život jde dál.
Mám stejné, odpověděla a podívala se mu do očí. Lidi na mě koukají jako na bláznivou. Stále nejsem vdaná, žiju s rodiči jako dítě.
No, jsme jen dvaadvacet let celý život před námi.
Ne, Tomáši, už nám je dvacet sedm.
Blažejko Vladimírová, její puls klesá, křikla zoufalá sestra.
Promiňte! a Blažejka se vrhla do resuscitace.
V noci Antonín nemohl spát. Ráno přišla sestra, jako obvykle mu podala úlevu.
Žena, kterou včera operovali, žije? zeptal se překvapený i na sebe.
Žije, ale stav je kritický.
***
Tři týdny uběhly. Rány se zahojily. S Blažejkou se setkávali během jejích směn, a čím dál víc ho k ní táhlo. Oddělení urgentní chirurgie ale není místem pro osobní výpovědi. Jednoho ráno při obchůzce řekl mužlékař:
Dnes vás propouštím, usmál se a doplnil: Myslím, z nemocnice. Hned půjdete do své praktické ordinace, tam rozhodnou, jak dlouho ještě pobýváte.
Mohu se sbalit!
Ano, nechte si čas. Připravíme vám propouštěcí zprávu.
Když lékař odešel, Antonín si ostříhal vousy. V zrcadle spokojeně poznamenal, že dva poslední šrámy jen přidávají mužnosti. Ostatní šrámy raději ignoroval.
Zabalil se a vyšel na chodbu. Konečně se to vyplatí! proletěla ho radostná myšlenka.
Sestra podala propouštěný list:
Na shledanou, Antoníne! Už se nevracej!
***
Měl malý jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Maminka ho čekala a bála se. Vzala si volno.
Synku! zachvátila ho v náručí.
Všechno je v pořádku, mami. Jsem živý a zdravý.
Pojď, připravila jsem ti jídloPosadil se ke stolu, pochutnal si na známé polévce a najednou pocítil, jak se mu minulost rozplývá v teplých kouzlech přítomnosti.
