7.března2026Den, který se mi bude vrytat do paměti jako bolestivá výzbroj reality.
Sotva se rozednívalo, z hlubin temnoty se ozval slabý hlas:
Paní Libuše, tady je záchranář, něco se rozpadlo.
Pocítil jsem, jak mi pod krkem šimrá ruka, a sotva se mi podařilo otevřít oči, přede mnou se mihotal zlatavý přívěsek ve tvaru obdélníku, na něm vyryté astrologické symboly Býk a Panna a pak se objevily oči ženy v bílém plášti.
Do operačního!, křikl hlas těsně vedle mě.
Rodiče se vrátili domů. Matka prchala do kuchyně a mrkla do pokoje, kde jsem seděl nad úkoly. Táta, když vstoupil, okamžitě zaznamenal, že nejsem v dobré náladě.
Tome, co se děje? popískal mě po hlavě.
Nic, zamumlal jsem, čtvrtá třída.
Tak mluv!
Blíží se 8.března. Učitelka nás dneska zdržela a řekla, že musíme dívkám připravit dárky.
A kde je háček? usmál se tatínek.
Máme stejně chlapců i děvčat, a ona rozdělila, komu co má darovat. povzdechl jsem těžce. Mně přišla Libuše Eliášová.
Každá holka chce něco k Mezinárodnímu dni žen, i ty, co nejsou úplně krásné, pokoušel se táta mluvit se mnou jako s dospělým. Jak to rozdělila? Abecedně? Nebo podle znamení?
Podle kompatibility. Libuše je Panna, a Býk jí nejlépe sedí. A já jsem Býk.
To je přece výhodné! Možná se do ní zamiluješ.
Já? Do Libuše Eliášové?
Táta se rozesmál. Do místnosti vtrhla matka:
Co tu máte?
Lenko, pojď do kuchyně, ztvrdl táta. Mám s tebou vážný rozhovor.
Když matka odešla, zeptal jsem se:
Tati, co mám dál dělat?
Připravit dárek.
Jaký?
Zítra v práci ti vyrobím něco pro svou vyvolenou.
Jaký dárek můžeš udělat, když pracuješ v továrně?
Pracuju v galvanickém oddělení, děláme povrchové úpravy kovů.
Tati, nerozumím.
Zítra uvidíš.
***
Druhý den mi táta přinesl na řetízku obdélníkový přívěsek, který se leskl jako pravé zlato. Na jedné straně byly vyryté dva znaky Býk a Panna a na druhé drobně, ale elegantně napsáno:
Mé spolužačce Libuše k Mezinárodnímu dni žen! Tomáš.
Ten přívěsek byl nádherný! Když ho mamka vložila do plastové sáčku, zářil ještě víc.
***
8.března učitelka nezůstala jen u lekce. Nejprve nám žáci poděkovali za dárky, potom vyhlásila, že chlapci mají obdarovat dívky. Všichni se rozběhli ke svým vyvoleným. I já přistoupil k Libuše Eliášové a řekl, jak jsem se učil od táty:
Libuše, přeji ti krásný Mezinárodní den žen! Snad jednou Býk a Panna spojí své hvězdy.
Zazněl jsem připravenou frázi, vrátil se ke svému místu a ani nepoznal, jak mi v srdci zakouzlila tato, podle mého názoru, nevzhledná dívka.
O pár let později se Libuše a její rodina přestěhovali do jiného městského obvodu a ona z pětidruhé třídy přešla na jinou školu.
***
Otevřel jsem oči. Bílý strop nemocničního pokoje. Pokusil jsem se švahat končetinami, ale jen levá ruka reagovala.
Kde jsem? zakřičel jsem nejasně.
Zašuměl nějaký kročej a přistoupila k posteli velká sestra na kolečkách, podívala se na mě a zeptala se:
Jsi při probuzení? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám všechny končetiny v pořádku? zeptal jsem se tiše.
Vypadá to, že ano, ale máš obvázáno vše od hlavy dolů.
To je fajn, pokud všechno zůstane celé.
Pak přišla další sestra a ptala se starostlivě:
Jak se cítíš?
Co se se mnou děje? odpověděl jsem zmateně.
Život ti nehrozí. Ruce i nohy budou fungovat. Zůstane jen pár drobných jizev, řekla a podala mi telefon. Mami tě chtěla kontaktovat, až se probudíš.
Mami, zazněl slzavý hlas mé matky.
Mami, všechno je v pořádku, snažil jsem se mluvit co nejvíc optimisticky. Řekli, že budou jen malé jizvy a brzy mě propíšou.
Nesmíme tě nechat přes noc zůstat samotného. Přijdu hned, řekla.
Mami, nesnaž se tak přetěžovat! položil jsem telefon vedle sebe a úsměvně poděkoval sestře:
Děkuji!
Zatím tě nevyškrtají, usmála se sestra. Zůstaneš ještě tři týdny.
Co se tu stalo? zeptal se soused z vedlejší postele, když sestra odešla.
Jsem záchranář. V té továrně v Plzni explodovaly balóny s kyselinou. Byli jsme povoláni, šli jsme dovnitř, tři lidé byli zraněni. Když jsem vycházel, další balónek praskl a já jsem byl poslední, kdo utekl.
To je tvůj osud, potvrdila hlas sestry.
Vstoupil můj kamarád Karel:
Ahoj, Tome! Jak se máš?
Ruce a nohy celá! odpověděl jsem radostně, i když jen levou rukou mohl pozdravit.
Tak to máš! Co se dál stalo?
Už jsme se snažili vyjít ven, když to prasklo. Vracíme se, taháme tě jsi plný krve, ale lékaři už jsou tu.
Díky!
Kde to, co říkáš, má smysl? zasmál se Karel a najednou na tváři objevil úsměv. Chystají nás nominovat na medaili.
Když mě propíšou, řeknu to, přikývl jsem.
Když Karel odešel, přišel doktor, čtyřicetiletý muž:
Jak se má hrdina?, zeptal se a přistoupil ke mému lůžku.
Dobře.
Když už mluvíš, budeš žít dál. Pojďme tě prohlédnout.
Zkoušeli jste mě přetížit? odpověděl jsem. Ne, paní Libuše, přijde za dva dny.
***
Dva dny plynuly. Pokoušel jsem se vstát, ale bolest v nohách byla silná, pravá ruka roztržená. Po celém těle měl několik menších řezů. Když jsem se podíval do zrcadla, tvář byla stále oteklá.
Dnes mě měl navštívit lékař, který už tři dny po operaci prováděl šití. Přicházela mladá, štíhlá, s brýlemi, které jí vůbec neškodily bílý kabátek jí slušel. Měl jsem už 27 let, jsem ženatý, ale po půl roce se rozvedl, protože moje bývalá manželka nesnášela můj plat z práce záchranáře.
Dobrý den, pozdravila a přistoupila k mému lůžku.
Dobrý den, jste to vy, kdo mě operoval?
Ano, něco se pokazilo?
Všechno je v pořádku! Děkuji vám.
Pojďme se podívat.
Přiklonila se ke mně a uviděla přívěsek se znaky.
Libuše Eliášová! vykřikl jsem.
Promiňte, odpověděla, aniž mě poznala.
Jsem Býk, ukázal jsem na přívěsek.
Tomáš Góncar? její rty se chvěly. Pamatuješ si mě?
No, Libuše, přitom na tváři ženě se mi slzy rozplývaly. Vzal jsem ti na krk ten přívěsek.
Omlouvám se, vytřela si slzu a zabalila si nosní kapesníček. Nikdy jsem si neřekla, že se takhle setkáme.
***
Od té chvíle Libuše už nevstupovala do mého pokoje. Přesto jsem pochopil, že má svůj rozvrh stejně jako já den, noc a dva volné dny. Nechtěl jsem před ní vypadat bezradně. Celý den jsem se opíral o postele, několikrát se opřel o stěnu a vyšel jsem na chodbu.
Večer odešla týmová sestra, rozsvítila světla v pokoji a já ležel neklidně. Už po půlnoci zaslechl jsem kroky v chodbě, pak ticho, a v tom tichu jsem spíše cítil pláč než slyšel. Opatrně jsem vyšel ven.
U výměnné stolu seděla někdo, kdo se mi zdál jako bývalá spolužačka. Plakala, sklopila hlavu na rameno:
Byla jsem chirurg, ale v autonehodě jsem spadla pod auto, šeptala mezi slzami. Dělala jsem vše, co mohu. Teď je v intenzivní péči, ale nemá šanci přežít. Má dva děti, manžel je se mnou.
Uklidni se, Libuše! řekl jsem a položil jí zdravou ruku na rameno.
Jsem tři roky chirurg, ale smrt lidí mě stále šokuje.
Uklidni se! My oba máme teprve 27, před námi je celý život.
Já jsem stále svobodná, žiju s rodiči.
Máš ještě šanci, Libuše, řekl jsem tiše.
Má pulz, ale klesá, zakřičela sestra, která se přiblížila.
Promiň!, vyběhla Libuše zpět do intenzivky.
V noci jsem spal jen těžce. Ráno přišla sestra a přišla mi úlevně.
Ta žena, která byla operována, přežila? zeptal jsem se sám sebe.
Ano, ale stav je těžký.
***
Tři týdny uplynuly, rány se hojily. S Libuší se potkáváme během jejích služeb, a čím dál víc mě k ní táhne. Oddělení urgentní chirurgie ale není místo pro osobní rozhovory.
Při jednom ranním kole doktoři oznámili:
Dnes vás propíšu, usmál se mužský lékař. Do ambulancie, a tam rozhodnou, jak dlouho ještě budete v nemocnici.
Můžu sbalit věci?
Ano, nepřeháněj to.
Když lékař odešel, oholil jsem se. Do zrcadla jsem si všiml, že dva malé jizvy už nepůsobí nic, spíše dodávají tváři mužnost. Ostatní jizvy ignoruji.
Vzal jsem si věci a šel do chodby. Možná se jí podařilo vyčistit! pomyslel jsem.
Sestra mi podala propouštěcí list:
Na shledanou, Antonín! Už se nevracej.
Měl jsem svůj jednopokojový byt, ale vydal jsem se k rodičům, protože mamka čekala a znepokojovala se. Vzala si volno.
Mami! objetí.
Jsem živý, jak vidíš.
Pojď, připravila jsem ti jídlo. Jsi tak hubený.
Chybí mi domácí jídlo!
Zůstaneš u nás, dokud se neuzdravíš a nevdáš se. Tvůj pokoj ještě prázdný. křičela jako dítě. A umyj si ruce!
Do večera jsem šel k holiči, pak domů, mamka mi pomáhala s prádlem.
Večer přišel otec z práce. Sedli jsme jako dřív, povídali až do noci. Šel jsem spát do svého pokoje, kde jsem vyrůstal, ale usnul jsem pozdě:
Zítra musím do ambulance, pak do práce, a večer
A s těmito myšlenkami jsem sklouzl do spánku daleko po půlnoci.
***
Následující den jsem šel ráno do ambulance, odpoledne jsem střídal směny v úseku výroby. Večer jsem se balil.
Kam jdeš? zeptal se otec.
Tati, pamatuješ, když jsem byl ve čtvrté třídě a ty jsiTati, pamatuješ, když jsem byl ve čtvrté třídě a ty jsi mi vyrobil ten přívěsek, co mě dnes vede k rozhodnutí vzít si Libuše?
