Romane, máme dívku, 3500Kč! radostně vykřikla Jana do sluchátka.
Stál jsem pod okny porodnice a mávám manželce, která už v náručí drží miminko.
Máme dceru. Já jsem táta! Jano, co se stalo? Přece nám slíbili chlapa!
Počátky hovoru se zaplnily tichem, pak jsem slyšel, jak Jana tiše zamumlá:
Asi nás někdo zmátl
Otočil jsem se a prošel kolem šťastných otců, co malují srdce na chodník, pouštějí helikoptérové balónky do vzduchu, kolem blyštivých aut a rodin, co se scházejí u vjezdu. Vždy jsem si představoval syna, dědice, pokračovatele rodu. Když Jana byla těhotná, kreslil jsem si obrazy našeho budoucna: jak s ním házíme míč v zahradě, jak rybaříme u Vltavy, jak mu přinášíme mamince bohatý úlovek, a večer všichni společně u stolu vyprávíme, jaký byl den, a on je vedle mě můj hrdina.
Jana dlouho nechtěla otěhotnět, jezdili jsme na vyšetření i k jedné slavné doktorky, pravé hvězdě medicíny, a teprve po pěti letech mi přinesla radostnou zprávu.
Romane, cože?!
Za mými zády jsem zaslechl hlas Otočil jsem se, byl to můj kamarád ze studia, Pavel.
Kolik už let, kolik zim, co děláš?
Přijel jsem k matce, trochu ji bolí, potřebuje pomoc, je tu sama, otce už asi pět let není. A co ty?
Právě z porodnice, žena porodila, dceru.
Gratuluju! Proč nejsi radostnější?
Pavel se usmál.
Jo
Rozhlédl se a když uviděl kavárnu pár kroků od nás, pozval mě dovnitř na kafe.
Čekal jsi kluka? Všichni chceme chlapce, dědice, to je normální. Když jsem byl jako ty, připravoval jsem se na syna, ale manželka přivedla domů dceru.
A co tvoje rodina? Přijeli s tebou?
Pavel sklopil oči a zmlkl, pak se na mě podíval tak, že se v tom pohledu zdála zachytit celá vesmírná tíseň.
Jsem sám, už žádná rodina. Romane, tohle není ten správný moment, máš radost.
Co se stalo?
Havárie radši si to nepamatuju. Jsem sám už rok, přemýšlím, že se nastěhuju k matce, najdu práci a opravím byt.
Seděli jsme dlouho, vzpomínali na studentské roky, společné známé, sdíleli plány na budoucnost. Dal jsem Pavlovi číslo a řekl, že mi může volat kdykoliv, den i noc.
Ráno jsem s obrovským kyticemi Janaňiných oblíbených pivoň a svazkem balónků spěchal k okenům porodnice.
Jano!
Křičel jsem, když jsem uslyšel její hlas v sluchátku.
Promiň, Romane! Jsem moc šťastná z naší dlouho očekávané dcerky! Na koho připomíná?
Na tebe, Romane, jsi takový!
Opravdu? Včera jsem byl tak
Nemusíš nic vysvětlovat, rozumím.
Přerušila mě žena:
Romane, naše holčička je zdravá, klidná, jí a spí, a dokonce při spánku se usmívá. Brzy nás pustí domů, uvidíš to sám.
P.S. Děti jsme už neměli, porod byl těžký a i po něm Jana onemocněla. Dvacet let uplynulo, dcera vyrostla v chytrou a krásnou ženu, milujeme ji a jsme na ni hrdí. Pavel se stal jejím kmotrem. Dodnes mu děkuju za ten rozhovor, který mi otevřel oči a především mě naučil vážit si a milovat všechny, kdo jsou teď se mnou.
