Viktor Václav, právě když odkládal svůj úzký večeřový úlovek do spletené košíku a mířil po úzké stezce k svému chudému vozíku, zůstal stát, jako by ho zasáhl blesk. Nezdálo se mu to být jen výmysl. Z řeky Vltavy, z husté a neprostupné mlhy, se znovu rozléhal ten samý zvuk ne křik, ale předposmrtný výkřik, plný takového zvířecího hrůzy, že po zádech mu samy od sebe vyšly husí kůže. Křičela žena. Větrný řev v korunách starých smrků rozdrtil a roztrhával tóny jejího hlasu, ale slova se ještě dařila rozluštit. Nevolala jen o pomoc, prosila s veškerou poslední silou své duše. Vedle ní byl ještě někdo, jehož roztržitě panické výkřiky vody se nesly až k břehu.
Bez jediného zamyšlení vrhl košík, a několik drobných rybek se třpytněných stříbrem vyklouzlo na vlhký písek. Vybaluji těžkou, vyšitou bundu a rozšlapané pracovní kalhoty, zůstávám v jen ošoupaném spodním prádle a vrhu se do černé, mrazivé vody. Větry, jako rozzuřený vlk, zvedly vlny a loupaly mi do tváře pěnu a stříkající vodu.
Plavat bylo nesnesitelně těžké. Proud, který býval obvykle líný, byl dnes záludný a silný, sevřel nohy studenými rukamaproudy. Téměř uprostřed řeky, kde byla voda obzvláště temná a hluboká, zoufale bořila dívka. Její tmavé vlasy, jako mořské řasy, se občas vynořily na vrchol vlny, jindy se bezmocně ztrácely v černém hlubině, pohlcující ji celou. Mladý muž, který se zdál být jejím marným prosbám o záchranu, už dorazil na druhý břeh. Neotáčel se, pohyboval se rychle a vystrašeně. Vytáhl nafukovací loďku, rozhlédl se po okolí očima divokého zvířete a po okraji lesa se začal rychle stáčet, aby se skryl v jeho útočištním houští.
Dívka už neřvala. Neobjevila se na hladině. Když jsem, Viktor Václav, plaval posledními silami k osudovému místu, na vodě se rozprostíraly jen pomalé, zlověstné kruhy. Srdce mi spadlo k patě. Vdechl jsem hluboký nádech a potopil se do ledové mlhy. Ruce našly kluzkou látku bundy, sevřel jsem beztvaré tělo za zády a druhou rukou, jako veslo, šťouchal nohama, snažil se vrátit zpět k břehu. Každý záběr úderů zvedal v mých svalech oheň bolesti, každé nadechnutí připomínalo sténání. Ale plaval jsem, držel se za život i za ten, co byl v mých rukou.
Když jsem vytáhl dívku na břeh, ani se nepohrdával únavou a pustil jsem se do činnosti. Ruce, zvyklé na těžkou práci, působily rychle a přesně otáčky, stlačování, umělé dýchání. Z plic se vylila zakalená řeková voda a tělo zachráněné zachvělo se v horkém, přerušovaném kašli. Dech, slabý, ale pravidelný, se vrátil. Teď ji bylo potřeba zahřát. Posunul jsem poslední uhlíky starého přístřešku stranou, na rozžhavené popelné místo rychle postavil ložnici z plochých řekových kamenů, přikryl ji hrubým prknem jedle a opatrně položil dívku na improvizovaný lůžko. Zakryl jsem ji jedinou, kouřem a potem nasáklou bundou. Sám jsem posbíral roztroušené věci, těžko natáhl mokré oblečení na ztuhlé tělo a usedl u nově rozhořelého ohně, natahujíc k němu třesoucí se, bíloučkou od zimy ruce.
Teplo pronikalo pomalu, jako by nechtělo vstoupit do zmrzlé kůže. Dívka ležela nehybně, jen slabý pár z jejího dechu svědčil o životě. Chladná voda a šok udělal své, ale muž věděl čas plyne, a ona se probudí. Věděl jsem to tak dobře, jako bych znal každý záhyb Vltavy.
Zvedl jsem hlavu k nebi, zcela zahalenému těžkými, nízkými mraky. Skrz tu olověnou závěs nebyly hvězdy, ani měsíc se nedokázal jen zlomkem probít. Bylo prázdno a bezútěšně.
Pohlédl jsem na jiskry plamenů a vrátil se mi do minulosti, do toho dalekého, stejného šedivého večera, který mi všechno vzal.
Jeli jsme s Lidkou a malým Matějem na ryby, tak jak to děláme skoro každé léto. Pořádali jsme se v chatě u Vltavy, a já jsem se vydal na starou, ale spolehlivou loďku.
Ohřejte si čaj, já se brzy vrátím s kořistí, a pak si dáme tu nejlepší uzenou rybu na světě! mrknul jsem Lidce a tvář mi rozzářila šťastný, bezstarostný úsměv.
Jen buď opatrný, Víto, počasí se zhoršuje, varovala mě žena, zírající na seblížící se mraky.
Všechno znám, neboj se! zvolal jsem z vody, a pádla rozřízla zrcadlový povrch.
Vystoupil jsem na svou oblíbenou rýžovou dýku, hodil pruty a ponořil se do obvyklého rituálního čekání. Náhle se obloha černěla, jako by nastala noc. Vzdušný vítr zakřičel stromy k zemi a z nebe se rozlil vodní zával. Loď se převrátila, odvážela se k břehu a najednou zazněl hlasitý, suchý prask dno se zachytilo o skrytou pod vodou kmen, vystupující jako dýka. Vzduch se naplnil nepříjemným švištěním a během okamžiku se loď rozpadla na kusy pruhovaného plátna.
Snažil jsem se plavat, ale zmrzlá voda vyvolala prudkou, pálivou křeč v noze. Boj s rozzuřenou přírodou byl nespravedlivý. Proud mě vtáhl, narazil do něčeho tvrdého a temnota pohltila vědomí. Probudil jsem se až třetí den, ležel jsem na tvrdém podestýlku v neznámé chatě, provoněné dýmem a bylinkami. Pokus o vstát vyvolal závrať a nevolnost. V tu chvíli ve dveře vtichl starý muž s tváří posetou vrásky jako mapa životních let.
Probudil ses, zamumlal bez zvláštního nadšení a položil na stoličku misku s kouřící polévkou. Vezmi si tohle byliny, zastaví ti krvácení zevnitř. A kousni si kaši, jinak tě duch nepustí dál.
Kde jsem? zamrzl jsem a když jsem uslyšel jméno vzdálené, neznámé oblasti, s hrůzou jsem pochopil, že mě odnesly desítky, možná stovky kilometrů od domova.
Pej se, chlapče, silně tě to potrápilo, po krátkém mlčení pokračoval starý. Živí tě tady lovci, kteří tě sotva přivedli. Mysleli, že nezůstaneš.
Znovu jsem se snažil vstát, ale starý jen zamával svým vyschlým prstem:
Lehni, nebuď hrdina. Krv si ztratil nic nezbývá. Teď tě čeká jen smrt, pokud nebudeš odpočívat.
A co rodina? Manželka, syn nevědí, že jsem živý! v mém hlase zazněla zoufalá nota. Představil jsem si, jak se Lidka trápí, a srdce se mi sevřelo do těžkého, bolestivého svazku.
Jaké tady zprávy? chmurně odvětil starý. Tohle není město s poštou. Je tu jen les, vlci výr a medvědi řvou. Pouze tajga všude kolem.
Jak tu přežíváte? zeptal jsem se s údivem.
Jak? Byliny, houby, ořechy, bobule. Zimní zásoby v boudě. Lovci sem občas zajdou, přinesou hostinu. Už to tak dvacet let dělám. Starý těžce povzdechl, škrábnul si špičkou nohy, a vstoupil zpět na svůj koutek. Spěte. Síl potřebuje odpočinout.
Brzy se usnul, a já jsem dál sledoval slabý plamen na stole. Stín z něho tančil po stěnách a v těchto pohybech se mi mihly tváře ženy i syna. Touha byla tak ostrá, že jsem svíral zuby, abych nevydechl. Za zdí vrčela sníh, zakrýval všechny cesty a naděje.
Dny se táhly jeden po druhém, jako uzly na provaze. Každý malý pohyb otočit se, posadit, uchopit lžíci byl malým vítězstvím, přinášejícím kousek radosti.
Nakonec, jak starý předpověděl, jsem se na beraně postavil na nohy. Když jsem poprvé, opřený o berle, vyšel za práh, svět byl nespoznatelný vše kolem se topilo v oslnivě bílém, neporušeném sněhu.
Jak se odsud dostanu? zeptal jsem se opatrně hostitele, snažíc se, aby v hlase nezněla zoufalost.
Žádným způsobem, odpověděl stručně starý. Nemůžeš chodit, cesta k silnici je denní cesta, možná i déle. Všude je zasypáno. Zůstaň do jara. Když se uzdravíš, doprovodím tě.
A lovci? Mohou pomoci?
Lovci v zimě loví jinde. Na jaře a na podzim sem někdy přijdou. Možná někdo pomůže, pokud štěstí přeje Ale tady jsou cesty neprochodné. Starý přikývl a zvedl další kus dřeva do krbu.
V tom okamžiku jsem se vynořil z hlubin vzpomínek. Srdce mi znovu sevřelo známou bolest. Přidal jsem k ohni suché větvičky, vstával a přistoupil k dívce. Její dech se prohloubil a ustálil, ale vědomí ještě nevystoupilo. Opravil jsem jí bundu, vrátil se k ohni a opět nechal minulost vtáhnout mě do svého nemilosrdného víru
Starý byl tichý. Když jsem byl natolik silný, že jsem se dokázal pohybovat po chatě, začal mi pomáhat: odklízel sníh u dveří, aby jsem mohl dosáhnout dříví, štípal dříví a topil v krbu. Jídlo, ta nudná kaše z nejasných kořenů a bylin, jsem jedl bez odporu hlad a instinkt přežití byly silnější. Čaj, který starý připravoval z letních bylin, mi připomínal Lidku i ona ráda přidávala do čaje mátu a tymián. Tyto vzpomínky byly i sladké, i hořké najednou, jako rána, která se stále otvírá.
Zima se táhla nekonečně, jako by čas uváznul v ledové pasti. I když přišel dlouho očekávaný jaro, sníh v hlubokém lese jen neochotně ustupoval, centimetr po centimetru odhaloval zem. Další dva měsíce se protahovala těžká bitva zimy a jara, a když jsem konečně pocítil v nohách starou sílu, starý ležel.
Nebudu tě provázet, chlape, zachřiploval ležící na svém koutečku. Sám jsem na dně. Zvedl jsem tě, a teď musím se o sebe postarat.
Jak to, že tu zůstaneš sám? Pojď se mnou! Ve městě jsou lékaři, nemocnice!
Lékaři? mávl slabou rukou. Žádný tvůj doktor tě tak neopraví. Jen řezají. My jsme se s tebou chorobu vyléčili obvazy a bylinami. Jdi. A neboj, vylečím se. Ne hned.
Starý mi ukázal cestu, a já, z celého srdce vděčný za záchranu a krev, jsem se vypravil. Cesta, která se na první pohled jevila přímá, se po několika hodinách změnila v chaotické bloudění. Šel jsem až do soumraku, ale neviděl jsem žádnou stopu. Noc jsem musel strávit pod jehličím jedle. Probudil jsem se od tichého šustění za zády. Otočil jsem se a s ledovým hrůzou v žilách uviděl v polotmě několik zelených světél vlky. Bez váhání jsem, díky mládí, vylézl na nejvyšší smrk. Seděl jsem tam až do úsvitu, drásaje si nehty do kůry, zatímco smečka, pochytilá, odešla ještě v noci. Sestoupit dolů jsem považoval za smrtelnou volbu.
Ráno jsem se znovu vydal, už bezešvě v naději. Tak uplynulo několik dní. Setkání s kanibálemřezníkem, s rysou na větvi, se stala běžnou součástí. Noci na stromech tvrdA tak se Viktor, s těžkým srdcem, ale neochvějnou vůlí, vrátil domů, kde ho už čekala Lídka s otevřenou náručí.
