Viktor Novák, právě když si složil svůj skromný večerní úlovek do proutěného košíku a mířil úzkou stezkou k svému starému vagónku, ztuhl na místě, jako by ho zasáhl blesk. Nezdálo se mi, že by to byl jen tak. Z husté, neprůhledné mlhy řeky se znovu ozval ten stejný zvuk ne křik, ale umírající vzlyk, tak děsivý, že po zádech mi poskočil husí chlup. Křičela žena. Vůr větru v korunách starých jedlí burácel a roztrhával její hlas, ale slova ještě šla rozeznat. Nevolala jen o pomoc, prosila, vkládajíc do toho výkřik poslední sílu své duše. A s ní byl ještě někdo, jehož roztržité, panické šplouchání vody se ozývalo až k břehu.
Bez váhání jsem hodil košík, a několik stříbrných rybek vyskočilo na vlhké písky. Přitom jsem svlékával těžkou prošívanou bundu a vybledlé pracovní kalhoty, zůstával jen v potrhaných spodních, a vrhl jsem se do černé, mrazivé vody. Vítr, jako rozzuřený pes, zvedal vlny a šplouchal po tváři pěnou a stříkající vodou.
Plavání bylo nesnesitelně těžké. Proud, obvykle líný, byl dnes zákeřný a silný, chytal nohy chladnými prstyproudy. Téměř uprostřed řeky, kde bylo voda nejtemnější a nejhlubší, zoufale se topila dívka. Její černé vlasy, jako řasy, se občas vynořily na vrchol vlny, jindy se bezmocně ztrácely v černé propasti, pohlcující ji po hlavě. Mladý muž, kterého zřejmě zoufale prosila o pomoc, už dosáhl opačného břehu. Neotáčel se, jeho pohyby byly rychlé a vyděšené. Vytáhl nafukovací loďku, a s očima divoké, jako zvířecí, zakopínal podél lesní hrany, spěchajíc se schovat do zachraňujícího houští.
Dívka už nevolala. Neobjevila se na hladině. Když jsem, Viktor Novák, s posledními silami doplaval k osudovému místu, na vodě se jen líně rozšiřovaly zlověstné kruhy. Srdce mi padalo pod paty. Po silném nádechu jsem se ponořil do ledové mlhy. Rukama jsem našel kluzkou látku bundy, sevřel jsem beztvaré tělo pod paži a druhou rukou, jako lopatkou, šikanuji nohama, usilujíc vrátit se zpět na břeh. Každý záběr byl jako ohnivá bolest v šlachách, každé nadechnutí znělo jako sténání. Přesto jsem plaval, sevřený o život i o tu, kterou jsem měl v rukou.
Když jsem dívku vylil na břeh, neztrácel jsem čas. Ruce, zvyklé na těžkou práci, působily rychle a přesně otáčení, tlak, umělé dýchání. Z plic vyběhla kalná řeková voda, a její tělo zachvělo se suchým kašlem. Nádech byl slabý, ale rovnoměrný. Musel jsem ji zahřát. Posbíral jsem uhařelé uhlíky starého ohně a na kamenitém podkladu vytvořil improvizovanou podestýlku z plochých balvínů, přikrývám ji silnou vrstvou jehličnaté lososiny. Opatrně jsem ji položil na tento improvizovaný pelíšek, zakryl svou jedinou, zapáchající potem podšívkou. Sám jsem posbíral roztrhané věci, těžko zatáhl mokré oblečení na ztuhlé tělo a usedl u nově rozdělaného ohně, natahujíc k němu třesoucí se, zhnědlé ruce.
Teplo se šířilo pomalu, jako by nechtělo proniknout do zmrzlé kůže. Dívka ležela nehybně, jen slabý obláček dechu svědčil o životě. Chladná voda a šok udělaly své, ale věděl jsem čas plyne, a ona se probudí. Věděl jsem to, jako každé zakřivení řeky.
Vysoko nad hlavou se táhly těžké, nízké mraky. Světlo hvězd ani měsíc nepřekročily tu olověnou clonu. Bylo prázdno a bezútěšné.
Podíval jsem se na plameny, a ty mě vrátily do minulosti, do toho chladného, šedého večera, který mi všechno vzal.
S Lenkou a malým Tomáškem jsme jezdili na ryby skoro každé léto. Po rozluce s manželkou a synkem, kteří balili věci v stanu, jsem odplul na staré, ale spolehlivé loďce.
Užijte si čaj, brzy budu s kořistí, a půjdeme si pochutnat na nejlepší rybí polévce v kraji! pobaveně jsem mrknul na Lenku, a radostný úsměv mi vyrazil na tvář.
Buď opatrný, Víto, počasí se zhoršuje, varovala mě žena, zírajíc na hrozící temné mraky.
Každej kámen znám! Neboj, užijeme si to, křičel jsem z vody, a vesla rozřezala klidnou hladinu.
Když jsem dorazil na oblíbené místo, hodil jsem pruty a ponořil se do rituálního čekání. Náhle se obloha zatáhla černou, jako by nastoupila noc. Vichřice zvedla stromy až k zemi a z nebe spadla zeď vody. Loďka se otřásla, odklonila se a najednou zaslechl hlasité, suché prasknutí dno se zachytilo o skrytou pod vodou kmene, vyčnívající jako dýka. Vzduch se brzy plnil nepříjemným šelestem a loď se během chvíle rozpadla na kusy pryže.
Snažil jsem se plavat, ale zmrzlá voda zpálila nohu křečí. Boj s rozzuřenou přírodou byl nerovný. Proud mě unášel, bouchl do něčeho tvrdého a temnota pohltila vědomí. Probudil jsem se až třetí den, ležel jsem na tvrdém dřevěném lůžku v cizím, kouřem a bylinkami vonícím chaloupce. Pokus vstát přinesl závratě a nevolnost. V tom okamžiku vešel k dveřím starý muž s tváří posetou vráskami, jako mapou života.
Probudil ses, zamumlal beze slova, postaví se na stoličku, předkládá misku s kouřící polévkou. Vypij to, je to bylinka, co zastaví krvácení. A knedlík, jinak ti duch nezůstane.
Kde jsem? zakřičel jsem a když slyšel jméno vzdálené, neznámé oblasti, s hrůzou jsem pochopil, že jsem byl odveden stovky kilometrů od domova.
Pošlapal tě drsný les, chlapče, po chvilce mlčení starý muž pokračoval. Sotva tě doposud zachránili lovci. Mysleli, že už není naděje.
Znovu jsem se pokusil vylézt, ale stařec vrátil prstem: Lehni, nebuď hrdina. Krvavina ti hoří. Teď jen bloudíš, jinak zemřeš. Odpočívej.
A co rodina? Manželka, syn Nevědí, že žiju! v mé hlase zněla zoufalá nota. Představil jsem si Lenku v slzách, srdce mi sevřelo železné svázání.
Zprávy? To tady není pošta. Les, vlci vytí, medvědi řvou. Všude jen tajga, odpověděl stařec. Jak tu žijeme? Byliny, houby, ořechy, bobule. Zimou zásoby ukládáme. Lovci občas přijedou, přinesou něco. Už dvacet let tady žiju.
Pak se zvedl, zakřičel a šel do rohu, kde spal. Po krátkém spánku jsem zůstal sedět a dívat se na slabý plamen svíčky. Stín se po zdech mihotal a v něm mi vzkazovaly tváře mé ženy a syna. Smutek byl tak ostrý, že jsem svíral zuby, abych nevyčetl výkřik. Za zdí řvala sníh, všechno vylévalo cesty i naděje.
Dny se táhly, jeden za druhým jako uzly na provázku. Každý malý pohyb otočit se, posadit, držet lžíci byl vítězstvím, které mi dávalo kousek radosti.
Když jsem se poprvé postavil na nohy s holemi, svět venku byl bílý, neporušený sněhem.
Jak se odsud dostanu? zeptal jsem se starce s obavami v hlase.
Žádná cesta. Chodit ještě neumíš, a k silnici denní cesta, možná i víc. Všude je pod sněmem. Musíš počkat na jaro. Když se uzdravíš, provedu tě.
A lovci? Mohou pomoci?
Lovci v zimě jsou v jiných lesích. Na jaře a na podzim sem přijíždějí. Možná někdo přijde, pokud se štěstí usměje Ale tady už není únik. Stařec pokrčil rameny a s bolestí přidal další poleno do krbu.
Vytáhl jsem se ze vzpomínek, srdce mi znovu stálo v hrudi. Přilil jsem na oheň suché proutí a přistoupil k dívce. Její dech se prohloubil a zklidnil, ale vědomí ještě nevrátilo. Opravoval jsem jí bundu a vrátil se ke světlu, nechal minulost odplout v neúprosném víru.
Starý muž byl tichem. Když jsem byl dost silný, aby se po chaloupce pohyboval, pomáhal mi: čistil sníh u dveří, šel na dřevěné uhlíčky, řezal dřevo, topil kamny. Kaše z temných kořenů a bylin už mi nevadila hlad a instinkt přežití převážily. Čaj z letních bylinek mi připomínal Lenku, která do čaje vždy přidávala mátu a majoránku. Tyto vzpomínky byly jak sladké, tak hořké, jako rána, co se stále hýbe.
Zima se táhla jako věčnost, čas se zdál být uvězněn v ledu. Když konečně přišlo jaro, sníh váhavě ustupoval, kráčel po zemi centimetr po centimetru. Dva měsíce ještě bojovaly zimní a jarní síly, a když jsem v nohách znovu pocítil sílu, starý muž ležel.
Nemohu tě doprovodit, jak jsme si řekli, zamumlal, ležící na svém loži. Já už padám sám. Vzpomněl jsem se na tebe, teď musím se zotavit.
Jak přežijete sami? Pojďte se mnou! V městě jsou lékaři, nemocnice!
Lékaři? Nikdo tě tak neopraví. Zde jen řezají. My jsme se s těmi bylinkami a obvazy zachránili. Jdi. Neztrácej čas. Starý muž mi popsal cestu a já mu ze srdce poděkoval, pak jsem se vydal na cestu. Co se zdaleka jevilo jako přímá trasa, po několika hodinách se změnila v chaotické bloudění. Šel jsem až do soumraku, ale žádné stopy po stezce nenalezl. Noc jsem strávil pod jehličí stromů. Probudil jsem se od tichého šramotu za zády, otočil se a v polotmě spatřil několik zelených bodů vlky. Bez váhání jsem, jak se mladíkovi nevybledly dovednosti, vyšplhal na nejvyšší jedli. Seděl jsem tam až do úsvitu, drápy zapíchnuté do kůry, zatímco smečka, pochybuje o smyslu, odešla do noci. Sestup dolů jsem považoval za smrtelný osud.
Ráno jsem plakal a šel dál, bez naděje. Uplynulo pár dní. Setkání s divokým kanibalem, rysou na větvi, se stala každodenní rutinou. Noci ve stromech krutá nutnost. Jedl jsem, co jsem našel pod nohama minulé bobule, kořeny, pil z lesních potoků, spal po částech, naslouchal každému šelestu. Nevzdával jsem se. Musel jsem se dostat k těm, co čekají, naživu.
Dva týdny jsem bloudil bez konce, ztrácel pojem o dnech i nocích.
A pak jednou, mezi stromy, jsem spatřil temný pravoúhlý objekt. Chatka. Připlížil jsem se k ní, mírně omdlévajíc od vyčerpání, a radost, která na mě připlavla, byla téměř bolestivá. Byl to zimní lovecký tábor, ale podle rezavých zámků na dveřích, kam jsem těžko vtlačil, zde už dlouho nikdo nebyl. Vnitřek voněl prachem, suchým jehličím a myšími stopami. Pod jediným zaprášeným oknem stál široký lůžkový rám s tenkým matrací, na zemi byl srolovaný kožený přikrývka. Na stole větravá sůl v látkové sáčku, krabička zápalek, půl pytle obilí a plechová konvice.
Vyšel jsem ven, nasbíral poleno a na nedaleké mýtince rozdělal oheň. V konzervě zahřál vodu z potoka a uvařil čaj z nalezených sušených listů černého rybízu a máty. První doušek horkého, aromatického nápoje mě téměř rozplakal štěstím. Vrátit se do chatky, zamkl jsem dveře, zatarasil je prutem a zakryl se v tuhé, ale suché koži.
Spal jsem jako zabitý, poprvé po měsících. Probudil mě řev medvěda kousek odtud. Byl to děs, ale vědomí, že jsem chráněn těmito pevnými smíšenými dřevy, mi dodalo sílu.
Co dál? Nevěděl jsem. Bloudit po neznámém lese bylo sebevraždou. Zde byl přístřešek, jídlo a alespoňA tak jsem se v tichu lesa rozhodl, že i když už nikdy nenajdu svou rodinu, budu žít a pamatovat si, že jsem jednou zachránil život, a to mě bude hřát po zbytek dnů.
