Hej, holky, všimly jste si té ženy na našem oddělení? Už je starší… – Ano, je úplně šedá. Asi má vnoučata, a všechno tam – miminko si přálo, v jejím věku…

Slyšely jste, dámy, tu starou paní v našem oddělení? Už je
Ano, už má šediny. Asi má vnoučata, ale přece jen dítě se v tom věku nevyhýbá.
Moje matka je očividně mladší než ona. Zajímalo by mě, kolik má manžel?
Je tiše, zamyšlená. S nikým si nemluví.
Protože jí to připadá nepříjemné, radši mlčet. My se ji snažíme nazvat dcera, ale ani nevím, jak ji oslovit. Říkají jí možná Aneta.
Možná raději jméno a příjmení

V porodnici v Praze se rozhořela debata, když se jedna z nastávajících maminek na chvilku vytratila z pokoje.

Trápná osud Anety. Když jí bylo čtyři, celá rodina se zachytla tyfu. Matka, otec, roční bráška i dědeček to nezvládli. Od té doby se o Anetu starala babička Marie přísná, vládnoucí žena, která lásku dívce neznala.

V roce čtyřicátý první se Anetě a Vítovi naplnily třináct. Žili v různých vesničkách, ale oba přicestovali do okresního města Mirovice, kde pracovali ve Škodě, protože pracovní síly chyběly. Pracovali i bydleli v továrně a tam se i poprvé potkali. Už od mládí makali po boku dospělých, ani ohlavu se nekrčili.

V patnácti Vít šel na frontu. Tereza, čilá dívka se zrzavými vlasy, chtěla jít s ním, ale nedostali povolení. U nás vzadu je víc užitečných rukou, řekli jim. V osmnácti se Tereza a Vít provdali, ale svatbu nikdo neoslavoval po válce nebylo nálad na hostiny.

Na nevole babičky Marie Tereza odstoupila k manželovi. Jejich vesnice byly od sebe asi třicet kilometrů. O rok později se jim narodil syn, pojmenovaný Václav. Mladí rodiče byli šťastní, v domě vládla idyla. Po tolika útrapách si zasloužili trochu radosti, ale štěstí netrvalo dlouho.

Šest let uplynulo. Tereza s manželem žili spokojeni, a tak i ve vesnici jim záviděli. Vítěk byl pekař, jeho chleby se hned v celé okolí chválily. Vítěk byl povolán opravit pec v sousední obci na druhém břehu řeky. Vzal s sebou malého Václava, protože Tereza šla do práce. Byl mrazivý leden, a tak šli po zamrzlé řece.

Vítěk nesl těžkou krabici s nářadím; nikdy nepoužíval cizí nástroje. Václav si pohození užíval a moc neposlouchal otce, který ho vyzýval, aby šel blízko. Když už zbývalo jen pár metrů k břehu, chlapec zakopl a spadl do ledové řeky, která byla pokryta sněhem. Vítěk se vrhl zachraňovat syna, ale

Aneta si posivěla ještě v pětadvaceti, když ztratila manžela i syna. Žít v domě, kde vše připomínalo ztracené, Tereza neunesla a vrátila se do rodné vesnice, k babičce Marii.

Tereza se stáhla do sebe, život ztratil smysl a o založení nové rodiny ani neřekla. Anetě bylo nedávno třicet tři, a tak se Tereza rozhodla i když věděla, že čekají těžkosti, samotnost ji děsila víc než jakékoli budoucí problémy.

Vesnice, kde Tereza bydlela, byla odlehlá, a dostat se tam nebylo jednoduché. V chladném lednu, obávajíc se, že pomoc přijde příliš pozdě, přijela do nemocnice předem. O zdraví dítěte se velmi trápila, i když věk už byl.

Od rána Tereza bloudila po nemocničních chodbách jako přízrak; před osmnácti lety ztratila milovaného manžela i syna. Čas nezahojil, bolest neustupuje.

Nakonec se stala matkou zdravého chlapečka, pojmenovala ho Daša. Vždy vzpomínala, jak Václav snil o bratru.

Kupte mi bráška, prosím, říkal. Tatínek mi už tolik hraček udělal! Budu si s ním hrát.
Jak mu ho pojmenuješ? ptal táta.
Dašu!
Tak tedy bude Daša! zasmál se Vítěk, dívaje se na Terezu.

Tereza v té chvíli doufala, a Vítěk to věděl. O Václavovi se rozhodli ještě nějaký čas nemluvit. Když přišli o muže i syna, Tereza ztrácela i dítě, které zbylo po tom hrůzostrašném zážitku.

A tak se konečně zrodil Daša, jak Václav vždy chtěl.

Babička Marie s nepříjemností přivítala Terezu s novorozencem.

Co to zase brečí, moje štěstí? zaháněla Terezu, hladce kolébajícího děťátko.
Ach, to je trapné, tvoje štěstí, zamumlal škrábavý hlas Marie. Všichni ve vesnici jistě šuškají o tvé hanbě.

Už týden nesvítím nos ven, vědí, že se začnou ptát. Co jim řeknu? Že moje vnučka už ztratila rozum?

Vesnice samozřejmě láskyplně pokoukávala. Nič se nestalo rychleji než o čtyřicet tři let staré svobodné Tereze a jejím novorozeným synovi. Babička Terezu neustále škrábala, ale po roce Marie, i přes své roky, náhle odešla a už nebyla.

Tereza smutnila, i přesto, že babička ji vychovala

Daša vyrostl v pravého krásavce vysoký, hnědooký, černovlasý chlap, úplně nepodobný své matce, kterou však nesmírně miloval.

V sedmdesáti letech se Tereza stala babičkou. Daša, když se dozvěděl o narození dcery, s matkou vyrazil do nemocnice. Jeho manželka, Světlana, ležela v první patře.

Světlano, Světlano, křičel šťastný otec. Ukaž mi dceru!

Světlana přistoupila k oknu, držela v náručí dítě. Tereza se usmála a slzy si otřela.

Jé! Mami, je zrzavá! Podívej, jak je podobná tobě! řekl syn. Pro Anetu bylo radost vidět svého malého synka šťastného. Takže i on vyrostl a svět už ho už neohrožuje

Pokud se vám příběh líbil, dejte lajk, napište komentář a podpořte autora!

Rate article
DoN
Hej, holky, všimly jste si té ženy na našem oddělení? Už je starší… – Ano, je úplně šedá. Asi má vnoučata, a všechno tam – miminko si přálo, v jejím věku…