Světlíčko! Kde jsi? Už se mi ukaž! Nemusíš se vracet domů! Slyšíš mě? Nenechám tě!
Malá dívka, asi pět let, schovává se v křoví řas v koutě starého venkovského dvoříčka. Sedí na sluncem prohřáté zemi, zakrývá si uši dlaněmi a tiše si něco brumlí do nosu.
Zavolej!
Světlana neslyší!
Kdyby jen mohla zavřít oči a nevidět přitaženou krásnou ženu, která stojí na prahu babiččina domu! Ale nemůže! Jinak by ji našla. Už jednou se to stalo. Pak se Světlana schová pod kůlnu, kde leží pejsek Bára, a tiše tiše přitulí, až usne. Probudí ji prudký úder, pak ji tahají za ucho, až má strach se ho vůbec dotknout. Bolí to!
Krásná žena není její matka. Je to teta Aneta mamina sestra. Aneta Světlanu nemiluje, protože je bezotcovská. Co to znamená, Světlana zatím neví, ale tuší. Ptala se na to souseda Pavla. Pavlovi už je jedenáct, už ví mnohem víc než Světlana. Řekl, že to znamená, že Světlana nikomu není potřebná. Nemá ani otce, ani matku. Má jen tetu a starou babičku. Babička brzy zemře a Světlanu si Aneta chtěla vzít, ale ona to nechce. Má dost svých dětí. Tak to řekla.
Proč mám takový trest?! Maminko! Proč mlčíš! To jsi ty! Rozmazlila jsi Natálii, dokud nám nepřinesla poslední kapku, a teď co? Můj byt není nekonečný! Tlačíme se jako šproty v sude! Já, manžel, dva děti a tchyně a to všechno ve dvou pokojích! Kam ji vzít? A k čemu?
Nesmíš tak, Aneto! Je ti přece rodinná!
Není mi nic! Není to moje! Nepřála jsem si, aby se narodila! A Natálii jsem říkala, že s tím jejím miláčkem nic nevyjde! Měla jsem právo? Samozřejmě! Natálie už není, a ten zmizel jako čert před úsvitem!
Co má dítě s tím, co se stalo?
Nic! Přítěž Nemůžu, maminko, rozumíš? Nemám sílu! Svými hrůzostrašnými triky Nemůžeš se s nimi srovnat! Bijím se, abych vydělala i jednu zakomínek, a nic to nepomáhá! Jedna třída rozbije sklo, další žádá nové kalhoty Kde ty peníze vezmu?! Našli jsme boháče! Otec jim ani dech neoddechne! Dostane výplatu a chodí jako hrdina! Já v rodině každou korunu! A co je to jen koruna, kterou ani nevidět to ho nezajímá! Pracuju na dvou krocích, on na jednom zůstává vyčerpaný, biedák! A práce není bít ležícího! Sednou se do kruhu a šoupnou se po půl dni, dokud šéf nedá! Pak si jenom popíchnou a jsou spokojení! Jak žít, maminko?!
Promiň, dcero, že ti nemůžu pomoci Jediný výstup je dát dítě do sirotčince, což je hřích!
Hřích ten není můj, mami!
Kdo by se proti tomu hádal!
Nemohu ji milovat, rozumíš mi, nebo ne?!
A ne, stačí! Hlavní je, aby žila v rodině! Studí se Ach, Aneto Řekla jsi, že by bylo lehčí žít, kdyby tě milovali? A ona potřebuje, aby ji milovali Živá duše
Duše Duši, maminko, pohádkami o lásce nenajíš, když je živá! Vždycky požádá. Kde je sebereme? Neřekneš? A o lásku nemysli moc! Už to bylo, když jsem tě potřebovala! Dost! Děvčátko vyrostlo Zralejší
Světlana z toho rozhovoru, který poslouchá pod babiččinou postelí, nechápe ani polovinu, ale pamatuje si skoro všechno. Všichni pečovatelé v mateřské školce ji chválili. Říkali, že má dobrou paměť. Světlana se snaží. Poslouchá pozorně a pak může vše přeříct slovo od slova!
Světlíčko! Kolik můžeš volat?! Neschováš se půjdeš spát hladová! teta Aneta se znovu objevuje na prahu, ale jen na chvíli.
Babičce je zase špatně, a její sténání Světlana slyší i ve svém úkrytu, přestože plot a řasy jsou daleko od domu.
Ať je hladová! říká Světlana, ale nebitá! Ví, proč je teta potřebuje! Ráno Aneta přikázala Světlaně umýt půlku dvoře a schody na verandě. Světlana zapomněla. Začala se hrát. Pavlovi daroval svou starou autíčko, červené a bez jedné kola. Světlana je moc potěší! Má jen málo hraček: starou panenku Marušku, kterou babička ušila z nosníčků, a šedého zajíčka s jedním okem. Ten má nejraději. A také maminy korálky modré, krásné! Táta mu je daroval, jak babička říká. Říkala, že mají cenu za pouhý den na trhu. Světlana si ale dává na výši nepozor. Rozkládá nit s korálky po schodech verandy a vidí tam moře, hory, draka, jako v té knížce, kterou nesmí sundat z police. Babička nepovolí! Říká, že Světlana může knihu roztrhat.
To je urážlivé! Světlana nikdy knihy nerozbila! Líbily se jí! Dokonce i ty bez obrázků. Písmena ještě nezná všechna, ale tři už zvládla. Když je vidí na řádcích knihy, moc se raduje. Když je pozná, pozná i další, až se všechna naučí. Stačí jen trochu úsilí.
Večer zahaluje dvůr lehkým závojem dusivé tmy. Moskyti zpívají nad ušima a Světlana vzdychne. Je čas jít. Jídlo už možná nedostane, ale teta Aneta už několikrát poběhala po dvoře, spravovala domácnost a je unavená. Na Světlanu už nezbývá síly. Trochu ji nadá a končí.
Světlana vyleze ze svého úkrytu a kráčí k verandě. Tam už sedí na schodech zamračená teta Aneta.
Přišla? Ach, mé smutky Kde jsi šplhala?! Celá špinavá Jdi dovnitř!
Světlana vydechne. Dnes už ji nebudou kárat. Dokonce i dospělí unaví křik. Může jít k babičce, přitisknout se tváří k její suché, horké ruce a chvíli počkat. Bolest ustane, babička na chvíli uvolní, a litovat bude Světlanu. To je hlavní cíl dne. Jemný dotek, tichý šepot a slova
Miluji tě, má malá! Miluji
Nikdo jiný Světlaně taková slova neřekl. Maminka nestihla, a teta Aneta zřejmě neznala. Světlana někdy zaslechla, jak Aneta obviňuje babičku, že malé říká, ale své dceři nikdy neřekla.
Světlana jí nevěří. Nemůže to být pravda. Dospělí jsou podivní. Špatné si pamatují, dobré zapomínají. Světlana jednou požádala tetu Anetu, proč to dělá. Je to jako škrábání rány. Odtrhneš kůrku a bolí znovu. A tolikrát, dokud se nepřilečí Ale i když se zahojí, pokud ránu neustále škrábeš, zůstane jizva. Ptal se proč to? Protože ruce škrábou! Tak babička říká, a kárá Světlanu, když to dělá. Zajímavé, co když se nepřijímají, pak co bolí? Duše? Babička říkala, že tak je. A co se v duši škrábe, že dospělí pořád chtějí znovu ubližovat? Divné
Kdyby se Světlana zeptala, řekla by dospělým, co udělat, aby bylo všem dobře. Babičce říct tetě Anetě: Miluju tě! a litovat ji, protože Světlana litová večer. Je to tak jednoduché! Vzít a litovat! A tetu Anetu Nechat babičku to udělat Teta Aneta je silná! A velmi chytrá! Ale Světlanu její soucit bolí Podle toho, co Aneta říká, nikdo ji nemiluje Nikdo nikdy neměl. Lže, že nikdo nemá. Ale by neplakala v noci do polštáře, kdyby ji milovali! Světlana to ví. Protože sama pláče Ví, že až babička odejde, už ji nikdo nebude milovat
Babička pohladí Světlanu po hlavě, řekne svá slova a pustí ji.
Jdi, maličká! Čas spát!
Světlana je zvyklá poslouchat. Otočí se a odchází, ani si nevšimne, jak babička kříží ji po zádech a něco šeptá.
Vodu chce moc, a Světlana se plíží do kuchyně, doufá, že tam je teta Aneta.
Tam je
Co chceš?
Vodu
Hodně té vody mrká teta a nalévá sklenici mléka, přede Světlaně talíř s bramborami a velkým kouskem chleba. Jež! Ohřála jsem vodu. Maminku umyju, a pak tě. Špinavá jako čertík!
Teta Aneta, když prochází kolem Světlany, automaticky ji hladí po hlavě, a Světlana najednou udělá, co dlouho chtěla. Sklouzne z židle a obejme Anetiny nohy. Nemůže dosáhnout výš.
Co to? Aneta, rozrušená, rychle odtlačí Světlanu. Co?
Budu tě milovat. Když nikdo nechce Mám povolit?
Otázka zůstává bez odpovědi. Teta Aneta najednou brečí a utíká z místnosti, odhodí Světlanu stranou. Světlana však ví není to nic, co by se mělo bát Teď může klidně sníst a vypít své mléko. Aneta pláče a uklidní se. Bolest už nebude tak těžká. Světlana to také cítí. Když se i jen trochu polepší, je to už dobře! Stačí jen chvilka večerního času s babičkou, aby přemýšlela o dobrém, ne špatném Možná i Anetě to pomůže? Když člověk myslí na dobré, je mu lehčeji. I když ho někdo ubližuje
Teta Aneta se vrací do kuchyně, nalévá do kádě teplou vodu a myje Světlanu. Mluví tiše. Neškádlí. Houpe ji houbičkou podivně. Lehce Ne jako obvykle.
Jdi! Lež se. Je čas!
Krátký rozkaz a Světlana vydechne. Může jít do malé místnosti, kde stojí její postel, schovat se pod lehkou přikrývku, zakrýt hlavou a potichu si povídat s maminkou. Každý večer s ní mluví. Po kousku o všem. Babička kdysi řekla, že je to dobré. Správně. A maminka ji slyší. Světlana s ní dnes poví o tetě Anetě. A také o tom, že zítra ráno vstane dříve a umyje schody na verandě, jak ji teta Aneta požádala. Světlana ráda uklízí. Jenom občas zapomene, že to má udělat.
Ráno Světlanu nic nestihne, protože brzy ji probudí teta Aneta, políbí ji co je podivné a vyhodí z domu, kde už na ni čeká sousedka babičky.
Nechte ji chvíli být. Nemá co tady
Může se rozloučit?
Musí? Dokud nevidí bude si pamatovat živou. Ještě malá
To je pravda. Dobře, nakrmím ji a pomohu.
Děkuji
Po několika dnech Světlana jede autobusem s tetou Anetou do města.
Do babiččina domu se už nevrátí. Po roce ho prodají a teta Aneta řekne Světlaně, že je odteď její dcera. Už oficiálně. Slovo je pro Světlanu neznámé, ale jak zní líbí se.
Líbí se jí také, že teta Aneta dovolí vzít s sebou do města starého zajíčka, který babička jednou před lety darovala. Ten už Světlana vůbec nepoznává. Vypadá, jako by byl vždy jednoučký, potrhaný a s odtrženým ušním bolákem. Ve skutečnosti už není odtržený Aneta ho přišila. Pokusila se přišít i oko, ale knoflíky nenašla. Řekla, že to doplní později. Světlana nemá spěch. Může počkat.
Nejvíc ale není to. Nejvíc je, že každý večer Světlana chodí k tetě Anetě a ta dělá to, co kdysi dělala babička. Hladí Světlanu po tváři a říká slova, která chce poslouchat celý den!
Miluji tě
Když teta Aneta poprvé taková slova pronese, Světlana jí první den po babiččině odchodu neuvěří. Pak dlouho nevěřila. Vždy odpovídala:
I já tě miluji!
Teď Světlana věří.
Protože teta Aneta ty slova říká nejen jí. Říká je i svým dětem. A svému manželovi. Ten je slyší jen občas, ale taky. A on jí také nevěřil. Dlouho. Téměř jako Světlana. Teď však věří a odpovídá. Ne slovy, ale činy. Našel další práci. SvA tak Světlana konečně našla svůj klid v objetí lásky, která už nevyprchává.
