Bělo! Kde jsi?! No tak, dej se sem! Nemusíš se vůbec vracet domů! Slyšíš mě?! Nenechám tě!
Malá holčička, asi pět let, se zatoulala do křoví řebříčku za plotem starého venkovského domku. Seděla na sluncem prohřáté zemi, zakrývala si uši dlaněmi a tiše si něco mrčela pod nos.
Zavolej!
Běla neslyší!
Kdyby mohla i zavřít oči a nevidět těhotnou krásnou ženu, která stála na prahu babiččina domu! Ale ne, nemůže kdyby tak udělala, žena by ji rychle našla. Už se to stalo. Tehdy se Běla schovala za kurník Šárka a tak tiše, že dokonce usnula. Probudila ji ale silný facka, pak ji zatáhli za ucho a Běla se bála se pak k tomu vůbec dotýkat. To bolí!
Ta krásná žena není Bělinou matkou. Je to teta Natálka mamina sestra. Natálka ji nemá ráda, protože je bezotcová. Co to znamená, Běla zatím neví, ale hádá. Ptala se na to svého souseda Petra. Petr už je starší, má jedenáct let a ví o tom víc než ona. Petr řekl, že to znamená, že Běla nikomu není potřebná. Nemá ani otce, ani matku jen tetu a starou babičku. Když babička zemře, Bělu si vezme teta, ale ona to vůbec nechce. Má dost svých vlastních dětí. Tak to řekla.
Proč jsem dostala takový trest?! Maminko! Proč mlčíš! To jsi ty! Rozmazlovala Natálku, dokud se neobjevila v nouzi, a teď co? Můj byt není nafukovací! Tlačíme se tam jako sleďové v sudu! Já, manžel, dva děti a tchyně a to všechno ve dvou pokojích! Kam ji, co?
Nesmíš takhle, Natálko! Je přece tvá rodina!
Je mi jedno! Nepřála jsem si, aby se narodila! A Natálce jsem řekla, že s tím jejím miláčkem nic nebude! Práva jsem měla, že? Samozřejmě! Natálka už není, a ten chlap zmizel jako čert před úsvitem!
Co má dítě proti tobě?
Nic! Jen břemeno Nemůžu, ty víš, maminko? Nemám sílu! Všichni se šmejdují Nemůžeš se na ně spoléhat! Bojím se, snažím se vydělat i jen jeden haléř, ale vše je marné! Jedna škola rozbije sklo, druhá chce nové džíny Kde ty peníze vezmu?! Našli milionáře! Táta ani nešlape! Dostane výplatu a chodí jako blázen! Já jsem v rodině až po poslední korunu! A že tam jsou jen drobné, které ani nevidíš to ho neštve! Pracuju na dvou místech, on pak na jednom, už je unavený, biedák! A práce není bít ležícího! Sednou se do kroužku a šmejdují půl dne, dokud šéf nedá ruku! Pak se poškrábou a jsou spokojení! Jak žít, maminko?
Promiň, děťátko, že ti nemůžu pomoct Jako dát dítě do dětského domova při žijící rodině je hřích!
Ten hřích, maminko, není můj!
Kdo by se s tím hádal!
Nezvládnu ji milovat, rozumíš mi nebo ne?!
No už ne! Hlavně, aby v rodině byla! To je hanba Ach, Natálko Neříkala jsi, že by bylo snadnější žít, kdyby tě milovali? A ona taky potřebuje lásku Živá duše
Duše Duše, maminko, pohádkami o lásce nevyživíš, když je živá! Požádá si o všechno. A kde peníze? Nepovíš? A o lásku taky moc nevíš! Už jsou časy, kdy jsem tě potřebovala! Dost! Už vyrostla holka Zralejší
Běla z toho rozhovoru, který poslouchala skrývajíc se pod babiččinou postelí, skoro nic nepochopila, ale zapamatovala si skoro vše. V mateřské škole ji vždy chválili. Říkali, že má dobrou paměť. Tak se Běla snaží. Poslouchá pozorně a dokáže všechno slovo od slova přepovědět!
Bělo! Kolik můžeš být volána?! Když se neukážeš, půjdeš hladová spát! teta Natálka znovu vyšla na verandu, ale jen na chvilku.
Babičce zase bylo špatně a její sténání Běla slyšela i ze svého úkrytu, i když plot a řebříček byly daleko od domu.
Tak ať je hladová! Přinejmenším není bitá! Běla ví, proč je teta potřebuje. Ráno Natálka přikázala Běle umýt půlku podlahy a schody na verandě. Běla zapomněla. Zahrála se. Petr jí daroval starou červenou autíčko, ale bez jedné kola. Běla i tak byla šťastná! Má málo hraček. Starou panenku Marušku, kterou babička ušila z nosníčkové šátky, a už teprve nezačala plakat. A šedého zajíčka s jedním okem. Ten má Běla nejraději ze všech. A ještě maminy korálky. Krásné! Modré! Táta mu je daroval, jak babička říkala. Říkala, že na trhu mají cenu jako špalíček. Běle ale nevadí, kolik stojí. Rozkládá je na schodech verandy a předstírá, že je to moře, hory i drak, jako v té knížce, kterou nesmíš sebrat z police. Babička říká, že nesmí! Tvrdí, že Běla může knihu roztrhnout.
To je nespravedlivé! Běla nikdy knihy netrhala! Líbily se jí! I ty bez obrázků. Písmena ještě moc nezná, ale tři už umí. Když je uvidí na řádku, radost jí rozpukne. Když pozná jedno, další pozná, až se naučí! Stačí se trošku snažit.
Večer zahaluje dvůr lehkou tmavou peřinou. Nad uchem bzučí komáři a Běla povzdechne. Čas jít. Jídlo už nejspíš nedostane, ale teta Natálka už několikrát běžela po dvoře, starala se o hospodu, a je unavená. Na Bělu už nezbývá síly. Trochu zakřičí a pošle to dál.
Běla vyleze ze svého úkrytu a šlape k verandě. Tam už sedí na schodech zamyšlená teta Natálka.
Přišla? Moje neštěstí Kde jsi šplhala?! Celá špinavá Vrať se dovnitř!
Běla vydechne. Dnes už nebude moc křičet. I dospělí se unaví křikem. Může jít k babičce, přitisknout se na její suchou horkou ruku a chvíli počkat. Bolest ustoupí, babička na chvíli povolí, a Běla si pomyslí, že ji babička polepší. To je hlavní celého dne lehký dotek, tichý šept a slova
Miluju tě, moje maličká! Miluju
Nikdo Běle taková slova neřekl. Mamka neustihla, a teta Natálka zřejmě ani ne. Běla jednou zaslechla, jak teta babičce kritizuje, že malá říká drobné věci, ale své dceři nikdy nic neřekla.
Běla jí neuvěřila. Nemůže to být pravda. Dospělí jsou prostě divní. Špatné si pamatují, dobré zapomínají. Jednou se Běla zeptala tety Natálky, proč to dělá. Řekla, že je to jako drbat ránu. Otrhneš kůži a bolí znovu. A tak dokola, dokud se nezahojí Když se ale pořád drtí, zůstane jizva. Ptá se proč to? Protože ruce škrábe! Tak babička říká a kárá Bělu, když to dělá. Zajímá, co bolí, když se nemilují? Duše? Babička říkala, že tak to je. A co pak škrábe v duši, že se dospělí pořád zraňují? Divné
Kdyby se Běla zeptala dospělých, řekla by, co udělat, aby všichni byli šťastní. Babičce říct teti Natálce: Miluju tě! a soucítit s ní, protože Běla soucit cítí večer. Je to tak jednoduché! Vzít a soucítit! A teti Natálce dovolit babičce to udělat Teta Natálka je silná! A chytrá! Přesto Běle něco mrzí Podle tety Natálky nikdo nemá ráda Nikdo ji nikdy neměl. Lže, že vůbec nikdo. Kdyby ji milovali, neplakala by v noci do polštáře. Běla to ví, protože sama pláče Ví, že když babička odejde, už jí nikdo nebude chtít
Babička pohladila Bělu po hlavě, řekla svá slova a pustila ji.
Jdi, miláčku! Čas spát!
Běla si zvykla poslouchat. Otočí se a odejde, ani si neuvědomí, jak babička v zadní části hlavy něco šeptá.
Moc žízeň a Běla tiše proklouzne do kuchyně, aby zjistila, jestli tam není teta Natálka.
Co ty? řekla teta.
Vodu odpověděla Běla.
Moc ti bude z té vody bručela teta a nalila sklenku mléka, položila před Bělu talíř s bramborami a velkým kusem chleba. Jez! Vodu jsem ohřála. Mamku osprchuju, pak tě. zakřičela, špinavá jako čertí holka!
Když teta Natálka procházela kolem Běly, automaticky ji pohlédla po hlavě a Běla najednou udělala, co dlouho chtěla. Sklouzla ze stoličky a objala tety nohy. Nedokázala dosáhnout výš.
Co to máš? teta Natálka, vyděšená, se snažila Bělu od sebe odtáhnout. Co?
Budu tě milovat, i když nikdo nechce Můžu?
Otázka zůstala nezodpovězena. Teta Natálka nečekaně zaplakala a vyběhla z místnosti, odtlačila Bělu. Běla však věděla, že to není nic není to hrozné Nyní může klidně jíst a vypít své mléko. Teta Natálka bude brečet a utiší se. Už nebude tak moc bolet Nebude to úplně lepší, ale i trochu úlevy stačí! Běle stačí ta malá chvíle večer u babičky, aby přemýšlela o dobrém, ne o špatném Třeba i teta Natálka nakonec najde klid. Když člověk myslí na dobré, je mu vždy lehčeji. I když ho někdo ubližuje
Teta Natálka se vrací do kuchyně, nalévá teplou vodu do mísy a myje Bělu. Tiše myje. Neříká nic. Houpe houbičkou podivně lehce, ne jako obvykle.
Jdi! Lež. Je čas!
Krátký rozkaz a Běla vydechne. Může jít do malé místnosti, kde stojí její postel, schovat se pod lehký přikrývku, přitulit se k ní a tiše si popovídat s mamkou. Každý večer s ní mluví. Trošku o všem. Babička jednou řekla, že je to dobře. Správně. A mamka ji slyší. Běla s ní dnes řekne třeba o teti Natálce, a taky o tom, že zítra ráno vstanou dřív a umyjí schody na verandě, jak teta Natálka chtěla. Běla miluje uklízet. Jen někdy zapomene, že to má udělat.
Ráno ale Bělu nic nestihne, protože ji brzybrzy probudí teta Natálka, políčí a podivně ji vyhodí ven, kde už na ni čeká sousedka babičky.
Ať tam zůstane, dokud nepřijde. Nemá tady co dělat
Může se rozloučit?
A proč? Dokud nevidí bude si pamatovat živou. Je ještě malá
To je pravda. Dobře, nakrmu ji a přijdu pomoct.
Díky.
Po pár dnech Běla jede autobusem s teti Natálkou do města. Už se nevrátí do babiččina domu. Ten během roku prodají a teta Natálka řekne Běle, že je teď její dcera. Oficiálně. Slovo Běle nezná, ale zní to dobře.
A taky se jí líbí, že teta Natálka dovolila vzít s sebou do města starého zajíčka, kter jí babička kdysi před dlouhou dobou darovala. Už si už vůbec nepamatuje, že byl nový. Zdá se, že byl vždy jednojazý, potrhaný a s odtrženým uchem. Teď už ucho není odtržené teta Natálka ho přišila. Snažila se i oko přišít, ale nenalezla správné knoflíky. Řekla, že to udělá později. Běle to nevadí, může počkat.
Hlavní však není to. Hlavní je, že každý večer Běla přichází k teti Natálce a ta dělá to, co kdysi dělala babička. Hladí Bělu po líci a říká slova, která chce slyšet a poslouchat Celý den!
Miluji tě
Když teta Natálka poprvé takhle řekla, Běla po smrti babičky tomuA tak si Běla v srdci uchovala naději, že láska jednou překoná všechny temné stíny minulosti.
