Mami, můžu vejít? Musím si s vámi něco promluvit, Jarmila stála ve dveřích rodičovského bytu, přitiskla k sobě těžkou brašnu, ze které se zatoulalo vůni čerstvě upečených brambor a karbanátků.
Vstup, jen si opatrně sesvleč, podlaha je právě vytřená, odpověděla matka Eva a uvolnila prostor. Táta je doma, čte noviny.
V bytě se šířila vůně smažených brambor a karbanátků. Mladší bratr Petr, který měl vrátit z dlouhé dálkové jízdy, byl obvykle krmen svým oblíbeným jídlem.
Jarmila prošla do pokoje, zkroutila se na gauč a pod volnou šaty už výrazně vyčnívala těhotenská křivka.
Znovu ti otékají nohy? zeptal se otec Milan, odkládaje noviny. Nemyslíš, že bys měla navštívit doktorku?
Všechno v pohodě, tati. Prvníkrát jen? Jarmila přehodila polštář za zády. Poslouchejte, chtěla jsem s vámi probrat zastavila se, mrkla. Mám nápad ohledně bytu.
O jaký byt jde? Eva vešla s šálkem horkého čaje pro dceru.
Váš, Jarmila si vzala horký čaj. Podívejte, vy s Petrem si tu dobře rozkládáte, že? On v jedné místnosti, vy v té druhé. Kdybychom prodali dvojpokoj, mohli bychom si pořídit jednolůžkový
A rozdělíme ti rozdíl? ozval se posměšný hlas ze dveří. Petr opíral se o rám dveří, stále v pracovní bundě s logem dopravní společnosti. Vidím, že nenecháváš čas stát, sestřičko.
Petře, už jsi zpátky? zvedla se Eva. Hned ti připravím
Později, zmátnul se Petr, aniž by odtrhl oči od sestřičky. Nejdřív poslechneme, jaké se zjevily nápady.
Petře, proč hned zahajuješ? zamračila se Jarmila. Mluvím o tom, že byste v jednopokojovce mohli být v pohodě
Komu by to bylo výhodnější? šel do pokoje a s rachotem hodil těžkou brašnu do rohu. Mně s rodiči v jednopokojovce? Nebo tobě s našimi penězi?
Synku, neříkej tak nahlas, snažil se uklidnit ho otec Milan. Proberme to v klidu.
Co tu máme k projednání? Petr začal po místnosti chodit. Před pěti lety jsme prodali chalupu, dali jsme ji mamince. Teď co, a byt sem? Víte co? Koupili jste starší sestře byt? Ať tam jde žít, řekl rodičům.
Já vlastně čekám třetí dítě! Jarmila zvedla hlas. Musíme se rozšířit! Ve třech pokojích je už těsno!
A co mám dělat já? Petr se rychle otočil k sestře. Mám třicet dva let a stále nemám svůj kout, protože všechny rodinné peníze šly do tvého trojzádu!
Správně, pískla Jarmila. Protože jsem něco v životě dokázala. Můj manžel je v pořádku, podniká, máme děti, byt
Manžel v pořádku? Petr se rozesmál. Ten, co zavírá obchody jeden po druhém? Celé město už ví, že tvůj Pavel je po uších v dluzích.
Jarmila zbledla:
Co to vůbec povídáš?
Přestaň předstírat, sestřičko. Jsem řidič kamionu, projíždím celou krajinu. Víš, kolik se šíří řeč? Ve vedlejším městě už dva obchody zavřeli, tady ještě tři sotva dýchají. Dodavatelé nedávají zboží, protože za starý neplatili. Co opravdu potřebuješ od rodičovských peněz?
V pokoji se rozhostilo těžké ticho. Matka Eva se s úzkostí dívala z jedné na druhou:
Jarmilo, řekni, že to není pravda. Přece to není pravda, že?
Jarmila se rozpadla na gauči:
Nechtěla jsem vám říct Pavel má opravdu problémy. Vážné problémy. Obchody nepřinášejí zisk, dva už museli zavřít. Dodavatelé chtějí splatit dluhy. Když rychle nenajdeme peníze
A chtěla jsi rodiče nechat bez střechy? Petr pokrčil hlavou. Abychom se všichni vešli do jednopokojovky, zatímco ty zakrýváš manželovy dluhy?
Co mám dělat? vyplakala Jarmila, oči se rozšířily. Mám dvě malé děti! Třetí brzy přijde! Můžeme všechno ztratit!
Vyřeš svoje problémy sama! zakřičel Petr. Přestaň sedět na krku rodičů! Všechno ti dali chalupu i úspory! A teď chceš vzít poslední kousek?
Závidíš mi! Jarmila vyskočila, téměř převrhla čaj. Závidíš, že se mi vše povedlo, že jsem se mohla provdat za normálního muže, na rozdíl od tebe Kdo jsi? Řidič!
Jo, měl jsi štěstí, že to šlo, namručel Petr. A teď chceš rodiče okrást. Co kdybychom je vzali k sobě? Všechno ti už dali i chalupu, i peníze ať u nás bydlí!
Co? Jarmila se odklonila. Ne! Mám vlastní rodinu, malé děti
Aha, tak si je můžeš půjčit, ale pomoct ne? Jen taháš a taháš?
Nic nechápeš! Jarmila sevřela brašnu, ruce se třásly. Máme takové problémy Pavel může všechno ztratit!
Takže my skončíme bez střechy? Petr krok za krokem ke sestře. Jdi odsud. Přestaň dopékat rodiče. Vyřeš svoje věci sama.
Jarmila vyběhla a zavřela dveře tak, že se skleněná vitrína v šatníku zatřásla. Eva usedla na židli, přikryla si tvář rukama:
Proč to děláš se sestrou? Je těhotná
A co s ní? Petr si sedl naproti, otřel si krk. Dlouhá cesta mu lámala tělo. Vidíte, že na vás má rovnou. Hlavně peníze sehnat.
Ale ona má opravdu těžkou situaci
A co my? rozhlédl se po starém bytě s popraskanými tapetami a ošoupaným nátěrem na oknech. Tati, za rok budeš v důchodu. Mami, tvůj tlak kolísá. A ona chce, abyste se přestěhovali do jednopokojovky v novém obvodu, daleko od kliniky
Možná se rozmyslí, tiše řekl otec Milan.
Jarmila se ale nevrátila. Týden od ní nic neslyšeli. Eva volala, Jarmila odmítala odpovědi. Pak se stalo něco nečekaného přišel Pavel.
Petr právě balil do práce měl začít nový úkol. Zaklepalo na dveře. Na prahu stál manžel Jarmily roztažený v roztrhaném obleku, oči prázdné.
Můžu vstoupit? jeho hlas byl chraplavý, únavný. Potřebuji si s vámi promluvit.
Eva ho tiše provedla do kuchyně. Petr chtěl odejít, ale otec ho zastavil:
Posaď se, synu. Poslouchej. Týká se nás všech.
Pavel dlouze mlčel, otáčel šálek s chladným čajem. Pak promluvil:
Přišel jsem se omluvit. Za sebe, za Jarmilu. Neměli jsme vás do toho tahat.
Co se stalo? zeptala se tiše Eva.
Všechno. Podnik selhal, usmál se zoufale. Včera poslední obchod zavřeli. Věřitelé přišli, vzali zboží, techniku, auto. Myslel jsem, že to zvládnu. Vzal jsem půjčky, přebíral Jarmila mi věřila, přišla k vám. Myslela, že pokud prodáte byt
A co rodiče? Žádáte poslední částku od důchodců? neudržel si Petr.
Máš pravdu, Pavel zvedl oči. Přehnal jsem to. Chcel jsem hrát velkého podnikatele, nasbíral dluhy. Když to všechno spadlo, už jsem nic neviděl. Stydím se vám do očí.
A Jarmila? znepokojila se Eva.
Pláče pořád. Říká, že už neví, jak dál žít. Stydí se přijít k vám po té hádce. Víte, jak je hrdá
Ale vy vůbec neřešíte, jak se starat o děti? zeptal se Petr. Snažíme se, jsem expedient v velkoobchodu. Jarmila si také našla práci bude administrátorkou v nákupním centru, až po porodu. Budeme žít jako ostatní. Jen zakoktal se, promiňte nás, opravdu. Neměli jsme vás do toho táhnout.
Když Pavel odešel, v kuchyni zavládlo těžké ticho. Petr pohlédl z okna na šedý podzimní dvůr. Myšlenky se mu vrtěly kolem sestry jak se změnila z veselého děvčátka v povýšenou bohatou manželku.
Víš, synu, najednou řekl otec Milan. Udělal jsi správně, že jsi nám nepovolil prodat byt. Vždy jsme Jarmilu hýčkali, všechno jí odpouštěli. A ona
Měsíc poté se opět objevila na prahu Jarmila. Hubená, břicho ostře vyčnívalo, v prostém šatu, bez šperků a make-upu. Sedla si v chodbě a rozplakala se:
Odpusťte mi. Jsem taková Udělali jste pro mě tolik, a já
Eva se vrhla k ní:
Už je to v pořádku. Jednou to přejde.
Petr se na sestru podíval a sotva ji poznal kam se poděla ta nedávná arogantka? Sedí zde, nezakrytá, v opotřebovaných botách.
Dobře, nakonec řekl. Jdeme dál. Budeš žít jako ostatní, bez předstírání.
Děkuji, Jarmila zvedla slzí plné oči. Kdybychom tu byt neprodali, byl bys měl pravdu musíme si pomáhat sami.
Ten večer seděli dlouho u stolu. Jarmila vyprávěla, jak se všechno rozpadlo nejdříve jeden obchod, pak druhý. Jak Pavel běhal po městě, hledal peníze. Jak nespala nocí, přemýšlela, co dál.
Víš, řekla bratru. Myslela jsem, že jsme nejlepší. Že když máme peníze, jsme výjimeční. A teď Pavel rozváží náklad, já brzy budu v nákupním centru, jako běžní lidé.
To je fajn, přikývl Petr. Na tom není nic strašného. I já otáčím volantem a nic si nečešu.
Uplynul rok. Jarmile se narodil třetí chlapec. Pavel pracoval jako expedient, zmizel na dny, ale vždy se vrátil s potravinami. Jarmila si našla práci na dálku jako copywriterka, rychle se ukázala, získala i ocenění za první čtvrtletí.
Jednoho večera Petr zastavil u sestry po dlouhé jízdě. Jarmila zrovna připravovala děti v kuchyni:
Ach, bratře! Vstup, dám ti polévku.
Jen na chvilku. Tady mám něco malého, vytáhl z brašny sáček s bonbóny a hračkami.
Starší děti vyletěly k němu křikem. Jarmila se usmála:
Vždy je poháníš.
A co jiného? Petr pohrál s vnoučkem. Vyrůstají ti normální kluci.
Když děti zmizely do pokoje, Jarmila nalila bratrovi čaj:
Poslouchej, chtěla jsem se tě zeptat. Znáš firmu Transoil? Pavelovi nabízejí přejít, vyšší plat.
To je seriózní firma, přikývl Petr. S nimi často jedu. Platí včas.
Řekni mu, ať přijme. Bojí se změny.
Po svém podniku? Jasně, ale fakt platí dobře.
Jarmila po chvilce mlčela, pak řekla:
Nedávno jsem procházela kolem našich starých obchodů. Teď tam stojí lékárna. A není to tak smutné, jako by to byl jiný život.
To je dobře, Petr popíjal čaj. Žijete normálně. Práce, děti rostou.
Následující den Petr navštívil rodiče. Otec četl noviny, matka zalévala bylinky na parapetu.
Petře, posaď se, odložil noviny otec. Měli jsme s matkou rozhovor
Bez řeči, tati.
Jednoduše, rozhodli jsme se ti poskytnout peníze na první splátku hypotéky. Něco jsme ušetřili.
Cože? Petr vstal. Peníze? Od vás?
Nehádej s otcem, přerušila Eva. Vidíme, jak šetříš. A důchody se blíží
Ne, díky, zamítnul Petr. Sám to zvládnu. Nechte si peníze.
Víme, jak to děláš, zamumlal Milan. Bereš další jízdy, pracuješ na úkor. Vezmi si, nebuď tvrdý. Vždy jsi byl naší oporou.
Petr chtěl odmítnout, ale pak si uvědomA když se poslední kapka čaje rozlila po starém stole, všechna napětí zmizela a rodina se najednou ocitla v tichém podzimním lese, kde stromy šeptaly o nových začátcích.
