Ahoj, poslouchej, co se dnes stalo. Třeste se, dětičko! Jsi už v jiné rodině, takže musíš brát ohled na jejich pravidla. Vyšla jsi za muže, ne jen tak na návštěvu, pamatuj na to. Jaká pravidla, mami? Tady jsou všechna šílená! Zejména tchýně! Ona mě zjevně nenávidí! A ty jsi někdy slyšela, že by tchýně mohla být i milá?
Šetří! Šetří! Už toho má dost! Světlana Petríková stála uprostřed kuchyně, červená od hněvu, oči plály jako oheň. Když muž šetří, je to vina ženy. Co ti teď mám všechno vysvětlovat, že?
Tchýně byla v plném záchvatu. Křičela na svou nevlastní dceru Vendulu jako blázen. A vše kvůli tomu, že Vendula podezřela svého manžela, syna Břetislava, z nevěry.
Vendula, mladá křehká dívka s velkýma naivníma očima, stála opřená o zeď a snažila se uklidnit rozzuřenou ženu.
Světlano Petríková, to snad není normální. On má rodinu, děti snažila se Vendula bránit, ale tchýně ji okamžitě přerušila máchnutím ruky, jako by zaháněla obtížnou mouchu.
To je tvoje rodina? Nebo tvoje dítě, co nás s dědečkem nepustí dovnitř? odrvala tchýně pohrdavě. A co tvoje vychování, mimochodem!
Jaké vychování, Světlano? Jirka má teprve rok. Je ještě úplně maličký, tiše se bránila Vendula.
Maličký? žena se podivně usmála. U Jeřábových je vnouče ještě menší! A už běhá, a vůbec ne sedí, jako ten tvůj mávla směrem k dětskému pokoji.
Vlastně, on je váš vnuk, odpověděla Vendula s chvějícím se hlasem. A děti cítí špatné lidi. Možná proto se k vám nehrnou.
My jsme špatní? To je ale kachna v barvách! tchýně přehřála. A kde to žiješ na útraty? Čí jídlo jíš? Čí peníze utrácíš? Nevděčná!
Vendula už nechtěla dál s touto bouřlivou tchýní hádat. Už tisíckrát říkala Břetislavovi, že chce žít odděleně od jeho rodičů, ale syn, rozmazlený maminkovým chlapcem, ten takový důvod neviděl.
Měl rád život u rodičů. Cítil se tam jako v chrámu. Šel do práce v klidu, a všechny domácí starosti řešili starší praní, úklid, vaření. Neživot, spíš pohádka!
Mezitím se Vendula snažila se svými rodiči udržet kontakt. Pomáhala v domě, podporovala ho ve všem, i když poslouchala jeho nekonečné stížnosti na sousedy. Postupně ale pochopila, že je to zbytečné.
Ačkoliv se chtěla chovat slušně, taková tchýně ji nenáviděla a ona to ani nezačínala skrývat.
Přivedla jsem do domu tu nedužnou, jako by normálních děvčat nebylo, povídala Světlana Petríková sousedce, zatímco Vendula sbírala po Břetislavovi rozházené hračky.
A jezdila i do sousední vesnice! Naše babičky jsou mnohem lepší, pracovitější, chytřejší. přikývla stará kocourka Manča, známá drobivá babička z celé vesnice.
To je pravda! souhlasila Manča, která už vyčistila všechny kostlivé drby z vesnice.
Já vím, že bys něco uměla, ale ty, Petřivko, říkala jsi, že ruce nemáš na to. Nic nedokážeš.
Nic se ti nedá svěřit! Buď to ztratí, nebo rozbije. A dítě u ní? To vůbec není ono.
V Jeřábových je úplně jiná věc. Klidný, rozumný chlapec. Tenhle jenom pobíhá, vymýšlí si výmluvy. Vidím, že geny nejsou.
Když už se život stal nesnesitelným, Vendula volala matce do sousední vesnice, brečela, stěžovala si, a matka jí radila:
Třeste se, dítě! Jsi už v jiné rodině, musíš respektovat jejich řád. Vyšla jsi za muže, ne jen tak na návštěvu.
Jaký řád, mami? Všichni jsou tady čirci! Zejména tchýně! Jasně, že mě nenávidí!
A slyšela jsi někdy, že tchýně může být i dobrá? Všichni jsme to tak prošli a ty budeš taky. Hlavně neukazuj, že ti je těžko. Třeste se.
Když zjistila, že s matkou nic nedosáhne, vyhrožovala, že zavolá otci.
Přejdi na otce! vyděsil se matka. Víš, že má podmíněný trest. Stačí krok vedle a pošlou ho do vězení!
Vendula to věděla. Věděla, že otec miluje svou jedinou dceru. Dostal podmíněný trest za šťourání, když někdo ublížil Vendulce v místní krámě.
A věděla, že otec neřve, když zjistí, jak se s jeho milovanou dcerou zachází v cizí rodině. Byl pořádně žhavý chlap.
Dobře, otce neřeknu, odpověděla Vendula. Ale pokud budou dál takhle, pokud tchýně bude takhle nevím, co udělám.
Všechno se spraví, mámo, snažila se uklidnit matka. Za pár týdnů už na to ani nebudeme myslet.
Vendula by radši na té téma zapomněla, ale vztah s tchýní se jen zhoršoval. Světlana Petríková se zdála být čím dál víc naštvanější, jako by Vendulu vinila za všechny své neštěstí. I její manžel, starý Ivan Štěpán, už to nedokázal vydržet.
Proč pořád křičíš na dívku? jednou ráno, když už hádka dosáhla vrcholu, pokusil se Ivan zasáhnout. Bude od nás pryč! A udělá to správně!
Já ho pošlu! vybuchla Světlana Petríková a svíjela veškerý svůj hněv na muže. Pošlu ho k soudu, vymáhám každou korunu, co jsme během let zaplatili! A dítě mu vezmu, aby nebylo vychováváno v takové nudné rodině!
Vendula věděla, že tchýně prýštilo nesmysly, ale stále se bála. Navíc stále milovala svého manžela Břetislava.
Pověsti o tom, že Břetislav tajně chodí s bývalou Oksanou, se ukázaly jen jako vesnické klepy, které šířily babičky jako Světlana Petríková po celém dvoře.
Kdyby nebyl ten dlouhý jazyk tchýně, nevíme, jak dlouho by tahle šikana trvala. Jednou, když byla v dobré náladě po dalším vítězství nad nevlastní dcerou, pověděla o svých činech nejlepší kamarádce, babičce Mani.
Pak přidala něco nového, vylepšila to, a pověděla to další kamarádce i svému manželovi A tak se příběh o zbláznělé nevlastní dceři a její přísné tchýni, plný vesnických spekulací, dostal až k otci Venduly.
Otec Venduly, přísný muž téměř dva metry vysoký, s širokými rameny, neváhal ani chvilky.
Vzal si sekeru, kterou právě dojal dříví, neodložil pracovní bundu, nastoupil na starý český motocykl ČZ, a ani slovo neřekl ženě, když jel do sousední vesnice zachránit dceru z ponižujícího zajetí.
Mezitím v domě Petríkových vybuchl pravý skandál. Mladá matka na okamžik zanechala malého Váňu na novém, jasně žlutém gauči, aby šla pro čerstvé pleny.
Když se vrátila, pod malým chlapcem byla hnědá skvrna. V očích tchýně se tato skvrna rozrostla do obřího rozměru, jako černá díra, která má pohltit celý byt. Žena se zjevila najednou jako bouře a okamžitě začala řvat na nevlastní dceru:
Zničila jsi gauč! Můj oblíbený! Víš, kolik to stálo? Ruce ti odtrhnu a pak zašiji, kde máš špatné!
Všechno napravím, všechno vyčistím, snažila se Vendula uklidnit tchýni chvějícíma se rukama, držíce hadřík.
Co budeš čistit? Je to nový! Co bys měla vědět? Nikdy jsi si nic nekoupila za vlastní peníze!
A vy to kupujete i na úspory? neudržela se Vendula a v tom okamžiku se odvážila otravit tchýni tím, že celou svou životní závislost na manželově výdělku označila za výčerpávající.
Podívejte se na ni! Stačí drzost, aby se člověk choval jako tchýně! Světlana Petríková zrudla.
Vytírej tu skvrnu a pak vyraž k nám se svým synkem! Budete u mě žít a hnusit se, dokud se nenaučíte chovat slušně!
Vendula, slzící, se snažila otírat skvrnu. Hnědá šmouha na žlutém potažním se zdráhala poddat, jako by se posmívala její bezmoci.
Malý Váňa, cítící matčinu úzkost, křičel na plný hlas, jeho pláč jen zesílil napjatou atmosféru.
Světlana Petríková stála nad Vendulou a dál ji zaplavovala hroznými nadávkami. Ani si nevšimla, jak se u dveří objevil cizí muž. Byl to otec Venduly, Mikuláš. Stál tam jako památník, sevřel dřevěnou ruku sekery.
Na okamžik Světlana Petríková, jakoby pocítila něčí přítomnost, obrátila se. Její pohled dopadl na nástroj.
Perfektně věděla, jaký je Mikuláš horký chlap, a také o jeho podmíněném trestu. Strach okamžitě pronikl pod kůži Světlany.
Uvědomila se, že otce už slyšela dost a situace nabývá vážného rozměru. Pokusila se zachovat tvář a hájit svou pravdu, i když hlas se jí třásl.
Ahoj, Mikuláši! A já tu Vendulu vychovávám
Slyšel jsem, jak ji vychováváš, řekl otce chladným tónem a vstoupil do místnosti jen v botách.
Zvedl sekeru nad hlavu, donutil Světlanu Petríkovou se skřížit a ustoupit. Místo úderu ji lehce položil na rameno a podal ruku dceři.
Jdeme, Vendo, tady už nemáš co dělat, řekl a vedl dceru ke dveřím.
Počkej, otcové, Světlana Petríková, po prvním šoku, se snažila znovu ovládnout situaci. Co řeknu svému synovi?
Ať přijde sám, za svou ženu. Já s ním promluvím. Po muži, Mikuláš na ni krátce, ledově pohlédl, což řekl víc než slova.
Mikuláš odnesl dceru a malého Váňu pryč. Břetislav se dlouho váhal, než přijel po manželku a syna, protože se bál střetu s tchánem. Nakonec však došel.
Mikuláš dlouho mluvil se svým zeťem. Nevyhrožoval, nekřičel, ale jeho klidný, pevný hlas a sekera ležící na stole dávaly slova váhu.
Břetislav slíbil, že budou s Vendulou žít odděleně, že jeho matka už do jejich života nezasahuje, a že bude chránit svou ženu i dítě.
Když Mikuláš pevně stiskl Břetislavovi ruku, ten pocítil, že s tímhle chlapem si nemůže dovádět a sliby musí splnit.
Od toho dne Světlana Petríková vyhýbala Vendule i vnukovi. Už s nimi nemluvila, ani kdyžA tak v rodině konečně nastalo klid a porozumění.
