Bára, čtyřletá holčička, pozoruje nového souseda, který se nedávno objevil na jejich dvoře. Je to šedivý důchodce, sedící na lavičce, s holí, na kterou se opírá jako čaroděj z pohádky.
Bára se ptá:
Dědečku, jste kouzelník?
Když slyší zápornou odpověď, trošku se zlobí.
Tak proč pak máte hůl? pokračuje.
To mi pomáhá chodit, aby to šlo snadněji doplňuje pan Josef Novák a představí se.
Takže jste opravdu starý? znovu se zeptá zvědavá Bára.
Podle tvých měřítek starý, ale podle mých ještě ne tak. Mám ale bolavou nohu, nedávno jsem si ji zlomil. Špatně jsem spadl. Proto zatím chodím s holí.
V tom vyjde babička Bářiny, paní Věra Štěpánová, a chytí ji za ruku, aby šly do parku. Věra pozdraví nového souseda, usměje se a přestože mu je šedesát dva let, rychle si s Bářou vytvoří přátelství. Bára, která čeká na babičku, často vychází na dvůr o něco dříve, aby mohla staršímu kamarádovi předat novinky: o počasí, co babička uvařila k obědu, a čím byla nemocná její kamarádka minulý týden.
Pan Novák jí vždycky nabízí dobrou čokoládovou bonbónku. Překvapí ji, že každou bonbónku rozkrojí přesně na polovinu, druhou část zabalí do fólie a schová do kapsy bundy.
Neníš celou snědla? Nelíbí se ti? ptá se Josef.
Je výborná, ale musím ji nabídnout i babičce odpovídá Bára.
Důchodce je dojatý a příště přinese dvě bonbónky. Opět ale Bára jen odkrojí polovinu a schová zbytek.
A teď komu šetříš? zeptá se Josef, udivený úsporou dítěte.
Teď můžu dát i mamince a tátovi. I kdyby si si koupili sami, jsou rádi, když jsou pozváni, vysvětlí Bára své plány.
Rozumím. Vaše rodina je určitě pohromadě, usoudí soused, máš štěstí, že máš dobré srdce.
A i moje babička má dobré srdce, protože miluje všechny začíná Bára, ale babička už vyjde z vchodu a podá vnoučce ruku.
Děkujeme, pane Nováku, za dobrotu. Ale ani já, ani vnučku nesmějí jíst sladkosti. Prosím
Co tedy mohu udělat? Jsem v nesnázích Co vám mohu nabídnout? ptá se.
Všechno máme doma Děkujeme, nic nepotřebujeme, usměje se Věra.
To nejde, opravdu bych vám chtěl něco dát. Navíc se snažím budovat dobré sousedské vztahy, usmívá se Josef.
Přecházíme tedy na ořechy. Budeme je jíst jen doma, čistýma rukama. Souhlasíte? babička obrací otázku i k sousedovi i k vnučce.
Bára a Josef přikývnou a příště Věra najde v Bářiných kapsách pár vlašských nebo lískových ořechů.
Ach, mojí veverku. Nese ořechy. Víš, že to už není levná radost, a dědečkovi jsou potřeba léky, protože je kulhavý?
On vůbec není kulhavý a není už tak starý. Noha se mu uzdravuje, zasahuje Bára, a do zimy chce zase na lyže.
Na lyže? pochybuje Věra, to je skvělé.
Můžete mi koupit lyže, prosím? požádá Bára, a budeme spolu s panem Novákem sjíždět svahy. Slibil, že mě naučí
Věra se prochází parkem Letenské sady s vnučkou a všimne si souseda, který už bez hole po aleji kráčí.
Dědečku, jdu s tebou! Bára běží za Josefem a drží se pevně.
Počkejte na mě, spěchá za vnučkou a Věrou.
Tak tři chodí společně a brzy Věru těší taková procházka, Bára si užívá hru: doběhne, zatančí na cestičce, vyšplhá na lavičku, potká babičku se sousedem a zase jde po boku, velí:
Jednadva, třičtyři! Pevnější krok, dívej dopředu!
Po výletě si babička a soused sednou na dřevěnou lavičku, zatímco Bára si hraje s kamarádkami a vždy dostane pár ořechů od Josefa, než se rozloučí.
Hýčkáte ji, stydí se Věra, nechte si to na svátky, prosím.
Josef vypráví Věře, že se stal vdovcem před pěti lety a teprve teď se rozhodl vyměnit svůj třípokojový byt za dva: malý jednopokoják, kam se přestěhoval, a dvoupokojový byt pro rodinu syna.
Líbí se mi to. I když nejsem příliš společenský, přátelé jsou potřeba, hlavně v sousedské záležitosti.
O dva dny později zazvoní u Josefa. U prahu stojí Bára a Věra s talířem koláčů.
Chceme vás pozvat na čaj, pozdraví Věra.
Máte konvici? zeptá se Bára.
Samozřejmě, tady je radost! otevře dveře Josef.
U čaje je všem útulno a teplo. Bára prohlíží knihovnu a obrazy souseda, zatímco Věra sleduje radost vnučky a trpělivost, s níž mu Josef každé dílo popisuje.
Moji vnuci jsou už daleko, už studenti. Chybí mi, dodá Josef, a tvoje babička je pořád mladá!
Pohladí Bářinu hlavu, podá jí pastelku a papír.
Jsem teprve dva roky v důchodu, nenudí mě to, řekne Věra, ukazujíc na vnučku, a naše dcera čeká druhé dítě. Máme štěstí, že jsme sousedy, můžeme si pomáhat. Všichni spolu.
Celé léto sousedé trvají v kontaktu, a na zimu Věra, jak slíbila, koupí Báře lyže a trojice začíná trénovat na lyžařské trati v parku, kde je vždy po zimě upravený sjezd.
Josef a Věra se stanou tak dobrými přáteli, že chodí jen spolu. Bára, která nechodí do školky, zůstává většinou u babičky. Trojice se potkává denně. Jednoho dne však Josef odjede na návštěvu k rodině do hlavního města, Prahy.
Bára mu chybí a neustále se ptá babičky, kdy se vrátí.
Odjel na delší dobu, řekl, že bude celý měsíc v Praze. My zatím hlídáme jeho byt, protože jsme přátelé, vysvětluje Věra. Věra už zvykla na pozorného souseda a těší se na jeho návštěvy, úsměvy a dobrou náladu. Josef pomáhá, kde může: upevňuje zásuvku, mění žárovku ve stropním světle.
Po týdnu už Věře i Báře chybí. Vyjdou ven a koukají na prázdnou lavičku, kde obvykle čekal.
O osmý den Věra spěchá z domu k vnučce a najde Josefa na svém obvyklém místě.
Dobrý den, drahý sousede zaráží se Věra, nečekali jsme tě tak brzy! Říkal jsi, že budeš dlouho.
Ano, už mě unavuje shon v hlavním městě. Všichni jsou zaměstnaní. Co bych měl čekat do večera sám? Přišel jsem, podíval se na vás, povídáme si a jsem rád, že jsem zpátky, jako byste mi byli rodina
Dědečku, co jsi svým vnoučatům přinesl? Bonbóny? zeptá se Bára.
Dospělí se zasmějí.
Ne, miláčku bonbóny jsou škodlivé. Už jsou dospělí, tak jsem jim dal peníze. Ať si studují, získají moudrost, přizná Josef.
Jsem ráda, že jsi rychle zpátky, duše ti není cizí. Všichni jsou doma, usměje se Věra.
Bára ho obejme a rozpláče ho.
Dnes máme hodně palačinek s různými náplněmi. To není horší než koláče, jsou jemné a ne tučné. Pojďme na čaj a pověz, jak je v Praze, zve Věra.
Co je v Praze? Krásná hlavní města, všechno běží. Přinesl jsem vám dárky a co nečekáte řekne Josef, vezme Věru za ruku a Bářinu za ruku, a společně jdou domů, když dopadá první jarní déšť. Přechodné oteplení je nečekané, brzké, předčasné.
Proč je dnes tak teplo? zeptá se Josef, dívá se na Věru.
Protože se blíží jaro! odpoví Bára, brzy bude Mezinárodní den žen, babička připraví stůl a pozve hosty, včetně tebe, dědečku.
Ach, jak vás miluji, drahé sousedy řekne Josef a vystoupí po schodech.
Po palačinkách dostanou suvenýry: Bářce krásná ručně malovaná dřevěná panenka, Věře stříbrná brože. Trojice opět vyjde ven a vydá se po svém vykročeném trasu v parku, jak říká Josef. Sníh se změnil na šedý, nasál vodu jako houba a cesty se odhalily. Bára skáče po sušících dlažbách a raduje se z teplého vzduchu:
Babičko, dědečku, dohoníte mě! Jednadva, třičtyři! Pevnější krok, dívej vpřed!
