**30.122024 Pondělí**
Dnes se blížil Silvestr, zbylo jen pár hodin, a já, Petr Štěpánek, už měl v hlavě spoustu myšlenek. V kanceláři už všichni odešli domů, ale moje kamarádka Bára (ačkoliv už dávno nevyhledává žádné nové vztahy) se rozhodla, že si pracovní povinnosti přeloží na předběžnou směnu, aby 1.leden nemusela vstávat. V lednici už čekala pár salátů, čerstvé ovoce a láhev šumivého, vše připravené dopředu. Neměla chuť obléct si podpatky, raději si nasadila měkký pyžamový set a zůstala v přebalu.
Bára se po rozvodu s Andrejem před několika měsíci nechtěla vracet k milostným záležitostem. Andrej několikrát volal, ale ona už nechtěla znovu otvírat staré rány nejde to, jsme už příliš odlišní. Proto zůstala spokojeně sama.
Když Bára vystoupila z městské linky, pár kroků od svého domu, všimla si staršího muže, který stál u dřevěné lavice u vchodu a opřel se o malý vánoční stromek. Určitě má návštěvu, pomyslela si.
Pozdravila ho a on jen pokývl hlavou, oči mu záblesky připomínaly odlesky světel. Šla dál do bytu, ale chladnějící podvečer ji přiměl se zahřát pod horkou sprchou, pak si obléct oblíbené pyžamo, nalít si kávu a přistoupit k oknu. Přestože už byla doma přes hodinu, oči jí pořád zůstávaly přitahovány k pouhému stínu starce na lavičce.
Po půl hodině se podívala ven muž stále seděl nehybně. Přemýšlela: Něco mu snad není dobře, zmrzne. Rychle si oblékla kabát a vyšla ven. Posadila se vedle něj, pozdravila a zeptala se:
Promiňte, je vám dobře? Vidím, že jste tu dlouho sám a venku mrzne.
Stařec povzdechl:
Nic, dítěčko, jen si chvilku odpočinu.
Kam míříte?
Na nádraží, domů.
Ne, ne, ne! Nemůžu vás nechat stát tu v noci. Vstaňte, pojďte ke mně, zahřejte se, a pak půjdete, kam potřebujete.
Bára váhala, ale nakonec souhlasila. Stařec si vzal stromek, položil jej do mého bytu a opatrně se rozhlédl po chodbě. Každý krok byl těžký, ale nakonec usedl ke stolu, kde jsem mu nalil čaj.
A pak začal vyprávět:
Donu, neberte to špatně! Nejsem bezdomovec. Jmenuji se Mikuláš Novotný a přišel jsem k dceři. Je těžké to vysvětlit
S mou bývalou manželkou Ludmilou se rozvedli před lety, potkal jsem novou ženu, ale vše se rozpadlo. Po hádkách jsem odešel z domu, kde byla naše dcera, tehdy pět let, a zkoušel jsem jí pomáhat. Ludmila však nechtěla, že jsem tu, a odmítala i výživné, chtěla vše vychovat sama. Jednou jsem šel do školky s dárky, ale dcera utekla a odmítla mě poznat. Rozhodl jsem se odejít a přestoupit do jiného města s Marií. Deset let jsme se vrátili, po smrti Marie jsem zůstal sám. Nedávno jsem koupil stromek a šel za dcerou, ale ona mě nepustila dovnitř
Vím, proč jsem přišel chtěl jsem jen být blízko, ale už nevíme, co dál. Nemám už nic, penze mě drží, dům mám, ale bez dcery jsem jen stín.
Po rozhovoru jsem mu nabídl pohovku na noc, protože autobus do Prahy odjíždí až ráno a Silvestr se blíží. Mikuláš se usmál a řekl:
Děkuji ti, Bára. Jsi jako anděl, zachránila jsi mě od špatného rozhodnutí. Když budeš mít chuť, přijď za mnou do vesnice, kde máme malou včelí farmu, pět úlů, jablka, hrušky v létě nádhera, v zimě řeku u nás. Přijdeš, odpočineš si.
Souhlasil jsem a rozloučili se. Bára sledovala, jak Mikuláš mizí za rohem, a uvědomila si, že i cizí lidé mohou být blízcí.
**Závěrečná reflexe:**
Dnes jsem si znovu připomněl, že lidské osamělosti se nedá vyléčit jen slovy, ale i jednoduchým činem podělit se o teplý čaj, nasadit na lavici stromek a naslouchat. Pomocí jsem nejen zahřál starce, ale i otevřel sám sobě cestu k soucitu a pochopení. Příště se nebudu bát podělit se o své místo se svým sousedem; lidská blízkost je ten nejcennější dar, který můžeme v tomto zimním čase nabídnout.
