Lásko, neber to špatně! Nejsem bez domova. Jmenuju se Jan Novák. Přijel jsem k dceři. Je těžké to všechno vysvětlit
Na Silvestra zbývalo jen pár hodin. Všichni už odcházeli domů, ale Libuše nikdo nečekal
Aby se jí 2. ledna nevyžadela šichta, rozhodla se práce dopředu udělat. Do bytu doběhla rychle, v lednici už čekaly dva saláty, ovoce a šumivé víno, všechno připravené předem.
Měla už žádnou povinnost se oblékat. Ráda by si sundala podpatky a přehodila měkký pyžamový overal.
Ukázalo se, že se s Andříkem rozešla před pár měsíci a rozvod byl tak bolestivý, že Libuše nechtěla navazovat žádné nové vztahy. Teď jí bylo pohodlně i sama
Andřík se snažil ji získat zpátky, několikrát volal, ale Libuše nechtěla začínat znovu nic dobrého z toho nevzejde, nejsou pro sebe, je to příliš komplikovaný případ. Ani o něm nechtěla připomínat, to je minulost, proč si kazit sváteční náladu?
Libuše vystoupila z mikrobusu. Ještě pár kroků a už byla doma.
U vchodu na lavičce ji najednou zaujal starý pán s malým jedlíčkem.Asi kněkomu na návštěvu!pomyslela si.
Pozdravila ho a on jen přikývl, aniž by zvedl oči.
Zdálo se jí, že v jeho očích se blysknou slzy nebo jen odlesk světel, ale nic si tím nechtěla řešit a vběhla do bytu.
Večer se začalo ochlazovat a Libuše se zachvěla.
Po sprše si oblékla svůj oblíbený nadýchaný pyžamový overal, nalila si kafe a vešla k oknu.
Divně, ale starý pán stále seděl na lavičce.
Už uplynula hodina, co je Libuše doma, do Nového roku zbývají dvě hodiny. Kdyby přišel na návštěvu, proč pak sedí venku? A ten tenký lesk v očích! pomyslela si.
Naservírovala si jídlo, rozsvítila řetěz na vánočním stromku, ale myšlenky se jí neustále vracely ksamotnému starci.
Po půl hodině se podívala z okna on stále sedí, nehybný.
Možná mu je zima? zamyslela se.Může mu být moc zima, aby zůstal venku.
Rychle si obepnula kabát a vyběhla ven.
Když se přiblížila klavičce, posadila se vedle něj.
Podíval se na Libuši a odvrátil se.
Promiňte, je vám všechno vpořádku? zeptala se. Jen jsem si všimla, že dlouho sedíte sami. Venku je zima. Můžu nějak pomoct?
Starý povzdechl:
Nic, holčičko! Všechno je v pořádku, jen trochu počkám a pak půjdu.
Kam?
Na nádraží. Domů se vrátím.
Víš co, není to žádná věc. Nechci tě ráno najít zpátky na lavičce. Vstaň! Vstaň, prosím! Pojď ke mně, zahřejeme se, a pak pojedete, kam potřebujete.
Ale
Žádné ale! Pojď!
Libuše věděla, že kdyby teď přišla Světlana, její kamarádka, určitě by udělala veliké oči a No, Světlana tu není, ale starce Libuše nechat samotného nemohla.
Starý vstál, poprosil ojedlíček.
Můžu si ho vzít?
Jasně, berte, proč ne.
Vešel do bytu, skromně postavil jedlíček do chodby, svlékl se. Každý krok mu byl těžký, bylo zřejmé, že mu trochu mrzlo.
Sedl si ke kuchyni, Libuše mu nalila čaj a on dlouze zahříval ruce uhrnku, udělal si pár doušků a zvedl oči.
Lásko, neber to špatně! Nejsem bez domova. Jmenuju se Jan Novák. Přijel jsem k dceři. To není lehké
S maminkou jsme se dlouho rozcházeli, jsem vinen, potkal jsem jinou ženu. Zamiloval jsem se jako mládě, nic jsem neviděl
Nejdřív jsem se schovával, pak moje manželka zjistila, že máme dceru Aničku, a doma se začaly hádky. Jednoho dne jsem rozbil dveře a odešel k té, co jsem miloval
Dceři tehdy bylo pět.
Zpočátku jsem chodil, snažil se pomáhat, ale Luďka, moje bývalá žena, byla moc hrdá, nechtěla ode mě nic přijmout, ani na výživné nepožadovala chtěla, že sama vychová dceru.
Snažil jsem se pomáhat přes rodiče, přes ni, ale ona nic nechtěla! Ani jednou!
Začala Aničku stavět proti mně.
Jednou, když jsem přišel do školky, chtěl jsem dceři přinést hračku, ale utekla, nechtěla se mnou mluvit a řekla, že jsem jí vůbec nic.
Pak jsem se rozhodl ustoupit, už se nevracet do jejího života. SLuďkou jsme se odstěhovali změsta. Zpočátku jsem posílal peníze na výživu, ale peníze se vždy vracely. Přestal jsem je posílat, protože jsem pochopil, že Luďka mi už nic nedá.
Před deseti lety jsme se sMášou vrátili do tohoto města. Moji rodiče už nebyli, a bydleli jsme v jejich bytě. Ten byt jsme prodali, koupili chaloupku na vesnici k městu, tam jsme žili.
S dětským štěstím nám to nevyšlo
Před dvěma lety jsem ztratil Mášu a zůstal jsem sám.
Nevím, proč jsem dnes šel kdceři Nečekal jsem na odpuštění.
Neviděl jsem ji roky. Byla ve stejném bytě, kde jsme dřív bydleli.
Koupil jsem jedlíček, přišel kní, ale nepustila mě na práh
Všechno chápu
Proč jsem přišel? Co jsem chtěl vidět? Jsem pro ni cizí. Co jsem doufal?
Nemám nic mám dům, dobrý důchod, mohl bych si dceru pomáhat, je to pro mě nejbližší člověk!
Všechno by bylo jinak, kdyby Luďka dovolila, abych se mohl setkávat sdcerou a podílet se na jejím životě!
Vystoupil jsem zdceřina bytu a dlouho jsem šel, sami nevěděl, kam. Nakonec jsem skončil naté lavičce a jakoby jsem zmrzl. Ani se nechtěl hýbat. Asi bych tam i zůstal
Ale osud to chtěl jinak! Možná jsem tu ještě k něčemu, děkuju ti, Aničko, už jsem se zahřál, počkám na autobus a pojedu domů.
No kam půjdeš v noci! Autobus jede ráno, za půl hodiny je Nový rok. Zůstaň, připravím ti postel na gauči, a ráno odejedeš.
Jan Novák se podíval na Libuši.
Je mi moc nepříjemně, holčičko! Dnes by málokdo pustil cizího člověka takhle dovnitř. Upřímně, momentálně vůbec nechci zůstat sám, pokud dovolíš, zůstanu. Ráno odjedu.
Dohodnuto.
Ráno Jan sbal věci a chtěl odejít.
Díky, Libuško, za všechno. Jsi jako anděl, zachránila jsi mě před šíleným rozhodnutím, protože jsem vlastně chtěl zůstat na té lavičce.
A víš co, přijď za mnou na návštěvu! Je to blízko, mám spoustu místa, malý včelín, pět úlů za domem, vléto to tam kvete.
Mája milovala zahradu Jablka, hrušky, co jen ne! Ivzimu to stojí, přijď, dcero, odpočineš si, řeka je poblíž. Máme tady dobré podmínky!
Dobře, Jane! Určitě přijdu!
Tak aťje! Já taky odjedu, díky ještě jednou
Libuše koukala zokna, dokud Jan nezmizel za rohem.
Tak to chodí! Blízcí jsou často neviditelní, ale cizí se někdy stane rodinou.
Libuše už dlouho přišla o rodiče a po poslechnutí smutného příběhu starce se rozhodla, že ho určitě navštíví
Dej lajky, napiš, co si myslíš, vkomentářích!
Kámo, jestli chceš víc našich příběhů, piš komentáře a nezapomeň na lajky. To nás motivuje psát dál!
