Tati, co to? Přivedl jsi si kočku? zeptala se překvapená dcera Božena, která přijela o víkendu z Prahy.
Petr Vavřinec zaraženě hleděl z okna. Znovu tam sedí ten rezavý kocour na jeho záhonech! Už třetí den po sobě.
Nejprve poškrábal rajčata, včera spával mezi okurkami, a dnes si prostě udělal hnízdo na mladém zelí.
Měl by ses vrátit ke svým pánům, zamumlal stařec, tlučíc prsty do okenního tabulky.
Kočka pozvedla hlavu, podívala se žlutýma očima a zůstala sedět. Nesmírně drzá.
Petr Vavřinec nasadil gumové holínky a vyšel na zahradu. Kočka neutekla jen se stáhla o pár kroků a posadila se k plotu. Štíhlá, ošoupaná, ušima porezanými, ocasem v roztrhaném obalu.
Tak co, hajzl? zakřičel Petr, ohýbaje se nad zelím a prohlížejíc škody. Vyhladověl, snad už tě doma nechtějí?
Kočka zakňučela slabě, sotva slyšet. Stařec najednou pochopil: zvíře je hladové. Byla vychrtlá, oči mu zčervenaly.
Kde jsou tvoji pánové? zeptal se, posadivše se na kolena.
Kočka přišla blíž a otřela se o jeho botu. Přimrukla tiše, jako by děkovala, že ji nevyhánějí.
Dědečku, proč u nás na dvoře kočka žije? zeptal se vnuk Marek, který přijel na rybářskou chatku.
To je sousední. Ztracená, nebo vyhozená nevím.
A čí byla?
Petr povzdechl. Věděl, čí. Babičky Alžběty Semenové z vedlejší chalupy. Odešla ze života před měsícem, a příbuzní přijeli jen na pohřeb. Dům uzavřeli, věci vyklidili a kočku zapomněli.
Patřila babičce Aně. Ta už je pryč.
Kočka zůstala sama?
Zůstala.
Marek smutně hleděl na rezavého tuláka:
Dědečku, vezmeme ho k sobě?
Cože! odmátnul Petr. Už nemám kočku! Sám nic nejím, a teď ještě
Večer, když vnuk odjel zpátky do města, stařec nakonec položil kočce mísu se zbytky polévky na verandu a odešel. Kočka se opatrně přiblížila, začala jíst chamtivě a rychle.
No tak, zamumlal Petr, jednou lze
Jednou se proměnilo v denní rutinu. Ráno stařec vyšel na zahradu kočka už čekala u branky, trpělivě, ne mňoukala, ne prosila, jen čekala.
Zpočátku mu přinášela zbytky, později si vařil kaše a kupoval levné konzervy. Říkal si: dočasně, dokud nenajde nové pány.
Rudý, pojď sem, zavolal. Rudého budu volat dál. Nebo jak tě Alžběta Semenová nazývala?
Kočka reagovala na každé jméno stačilo jen povolat.
Postupně se Rudý usadil. Ve dne se slunil mezi řádky zeleniny, večer přicházel na verandu, spal v staré boudě, po psu zůstávající.
Dočasně, opakoval Petr. Zcela dočasně.
Týdny plynuly, kočka neodcházela. Stařec si uvědomil, že si zvykla na rezavou čumáčkovou tvář u brány, na tichý šramot večerního předení, na hřejivý dotek, když mu sedla na klín při sledování televize.
Tati, co to? Přivedl jsi kočku? opět se zeptala Božena.
Ne, nepřivedl. Sama přišla. Byla sousední, paní už není
Pak proč ji krmíš? Nech ji jít někam jinam.
Komu by ten starý kočičák měl patřit? poškrábal Petr Rudého za uchem. Ať žije.
Tati, to jsou jen výdaje. Krmivo, veterinář Tvá důchodová částka už je tak malá.
Poženeme, odsekl stařec.
Božena pokrčila rameny. Otec se poslední roky choval podivně mluvil s rostlinami, sbíral kočky jako sběrače houby.
Možná bys měl přijet do města, k nám? navrhovala znovu. Co tě tu drží samotného?
Nejsem sám. Je tu Rudý.
Tati, vážně?
Mluvím vážně. Stačí nám tady. Máme zahradu i kočku.
Božena jen vzdychla. S otcem se poslední dobou těžko mluvilo byl tvrdohlavý, uzavřený. Po úmrtí matky se změnil.
Na podzim Rudý zestárl. Přestal jíst, ležel v boudě, sotva dýchal. Petr Vavřinec byl znepokojený jako o vlastní dítě.
Co tě bolí, kamaráde? posadil se vedle boudy. Onemocněl?
Kočka otevřela oči a slabě zakňučela. Petr se odvážil odvezl ho k veterináři v místním zdravotnickém středisku. Vydržel téměř celý důchod na léčbu, ale ne litoval.
Máte pěkného kočku, řekl mladý lékař. Chytrý, klidný. Už mu jen věk přichází, imunita slábne.
Přežije?
Pokud budete pečovat, může přežít ještě nějaký čas. Musíte ho chránit a podávat léky.
Doma Petr připravil Rudému malý léčebný pokoj na verandě staré deky, mísy s jídlem a vodou. Každý den podával pilulky, měřil teplotu.
Uzdrav se, šeptal. Bez tebe je mi nuda.
A tak se kočka stala více než mazlíčkem stala se přítelem. Jediným živým tvorem, který se radoval z každého setkání s Petrem, kterého potřeboval.
Dědečku, Rudík se uzdravil? zeptal se Marek, který přijel na zimní prázdniny.
Uzdravil. Podívej, spí na pelíšku.
Rudík skutečně ležel na teplém pelíšku, svinutý v klubíčko, srst lesklá, oči jasné. Zdravý kočka.
Bude tady navždy?
Kam by se mohl podělat? pohladil Petr Rudíka. Jsme spolu. On mi dává společnost, já mu domov.
Dědečku, nebylo ti samotné? zeptala se Božena.
Petr se zamyslel. Bez manželky byl dům prázdný, tichý. Vařil polévku pro jednoho, sledoval televizi v tichu, šel spát do prázdné místnosti.
Samotné jsem byl, vnučko. Velmi samotné.
A teď?
Teď už ne. Rudý mě vítá, když přicházím ze zahrady. Přede, když připravuji večeři. Spí mi na klíně, když koukám na obrazovku. Je to dobré.
Marek přikývl. I on miluje zvířata, rozumí, jak dokážou zahřát samotu.
Dědečku, co říká maminka?
Maminka by nesouhlasila. Říká, že jsou to zbytečné výdaje, zbytečná starost.
A ty?
Já si myslím, že ne. Rudý mi přináší radost. A radost není zbytečná.
Na jaře přišla nečekaná návštěva neteř Alžběty Semenové, mladá žena s dítětem.
Dědečku, promiňte, že obtěžuji, řekla. Jsem Světlana, neteř Alžběty. Slyšela jsem, že u vás žije její kočka.
Petrovi srdce poskočilo. Nechtěl kočku ztratit.
Žije, opatrně odpověděl. Co potřebujete?
Chtěla jsem se zeptat Po pohřbu jsme rychle odjeli, kočku jsme neuvědomili. Teď je nám líto, chtěli bychom ji vzít k sobě.
Petr ucítil, jak se mu sevřelo srdce.
Chcete se ho zbavit? Moc práce
Ne, ne, ne. Jen ho chtěme mít.
Světlana se podívala na zahradu, kde Rudý ležel na slunci vedle řádků salátu.
Jak se změnil! Dřív byl tak vychrtlý a nemocný, a teď je krásný!
Léčil jsem ho. Krmím ho dobře.
Děkujeme vám moc! Všechno zaplatíme.
Petr mlčel. Věděl, že kočka právně není jeho. Alžběta už není, příbuzní mají právo ho vzít. Ale co říct, že během měsíců se Rudý stal součástí jeho života?
Můžeme se na něj podívat? zeptala se Světlana.
Přišli k Rudému. Kočka zvedla hlavu, ostražitě se podívala na cizince, pak se přiblížila k Petrovi a přitiskla se k noze.
Divné, poznamenala Světlana. Nezná mě. Přijížděla jsem často k tetičce Aně.
Čas utekl, vysvětlil Petr. Zapomněl jsem.
Ale věděl, že nejde o zapomnění. Kočka si prostě vybrala nového pána toho, kdo ho krmil, léčil, miloval.
Možná byste ho mohli nechat? navrhla Světlana. Vidím, že si na vás zvykla. A vy na něj.
Co tím myslíte? ptal se Petr.
Žijeme v bytě, máme malé dítě. Kočka už je stará, zvyklá na volnost. Nemůžeme ji tahat na stěhování.
Ale on je váš
Patřil tetičce. Teď patří vám. Záchránili jste ho dvakrát nejprve před hladem, pak před nemocí. To ho dělá vaším.
Petr nemohl uvěřit štěstí:
Opravdu? Můžeme ho nechat?
Samozřejmě! Jen kdyby něco potřebovalo léky, krmivo ozvěte se. Pomůžeme.
Po odjezdu Světy se Petr dlouho posadil na verandu a hladil Rudíka.
Slyšíš, kamaráde? Zůstaneš se mnou. Navždy.
Kočka přikývala, přivřela oči spokojeně.
Večer zavolala Božena:
Tati, jak je? Kočka živá?
Živá. A víš co? Teď je oficiálně můj. Pánové přišli, ale nechali ho.
To je dobře. Když si už zvykl
Božko, víš, co jsem pochopil?
Co?
Osamělý člověk a osamělá kočka zachraňují se navzájem. Já ho zachránil před hladem, on mě zachránil před samotou.
Tati, nebuď filozof, odparla se.
Nefilozofuju, jen pravdu říkám. Mám teď smysl vstát ráno, připravit krmivo, dát léky. A radost někdo přede mnou mručí, vítá u brány.
Božena mlčela. Poprvé možná pochopila, že tatínek ten kočku opravdu potřebuje.
Tati, už nepřestěhuješ se k nám?
Nikdy ne. Mám tady všechno dům, zahradu, Rudího. Proč bych měl měnit městský ruch?
Dobře, zůstáváš.
Zůstávám. Zůstáváme.
Už uběhl další rok. Petr Vavřinec a Rudý žijí svým pomalým rytmem. Ráno snídaně a procházka po zahradě. Ve dne práce na hospodářství, kočka spí ve stínu. Večer večeře a televize, kočka na koleni.
Sousedé už zvykli vidět je spolu:
Petr Vavřinec, ten kočka vám už je zcela mazlivý!
Není můj, jsme jedno.
A je to pravda. Zachránili se navzájem starý samotář a stará kočka, která nikomu nepatřila. Našli v sobě to, co hledali porozumění, teplo, smysl života.
Co ještě potřebujete k štěstí?
Rudý mručí na kolenou svého pána a Petr Vavřinec přemýšlí: jak dobře, že jsem tehdy nevyhnA tak se naše dny pomalu plnily klidem a vzájemnou láskou.
