26.říjen2023
Dnes mi přišel na návštěvu vnoučák Šimon, který se na prázdniny vrátil zPrahy. Už při vjezdu do naší malé vesnice uČeského Krumlova se jeho sestradcerka, Vendula, zeptala: Tati, co to stím kočkou?
Zatímco já, Petr Novák, mračel do okna, tu se znovu objevil ten rezavý čumák na mých záhonech už třetí den po sobě. Nejprve požíral rajčata, včera byl na okurkách, a dnes se zadumaně usadil na mladém zelí.
Měl by ses vrátit ke svým pánům, zamumlal jsem a klepl po skle. Kočka zvedla žluté oči a neochvějně zůstala sedět.
Obul jsem gumáky a vyrazil na zahradu. Kočka neutekla, jen se táhla o pár kroků dál a posadila se u plotu. Štíhlá, potrhaná, sušima poškozenýma a ocáskem vroztroušených šňůrkách.
Tak co, chudáčku? zakroutil jsem se kzelí a podíval se na škody. Asi už tě domů nechtějí vzít.
Kočka mňoukla slabě. Najednou mi došlo, že je hladová oči se jí lesknou. Kde jsou tvoji pánové? zeptal jsem se, přičemž jsem si sedl na kolena.
Zvíře přišlo blíže, otřelo se o moje boty a tiše zamručelo, jako by děkovalo, že ho nevyháním.
Šimon se podíval na rezavého tuláka a zeptal: Dědečku, proč u nás vdvorku kočka žije?
Je sousedská. Ztratila se nebo ji někdo vyhodil neví se.
Akomu patřila?
Zhluboka jsem si povzdechl. Věděl jsem, že patřila babičce Hance Štěpáně zvedlejší chalupy. Zemřela před měsícem, příbuzní přišli jen na pohřeb, dům se dal na klíč, věci vyvázly a okočku zapomněli.
Byla to kočka Babičky Anny. Teď už je mrtvá.
Zůstala sama? zeptal se Šimon smutně.
Zůstala.
Můžeme ji vzít ksobě? navrhl Šimon.
Cože! odrazuji se už jsem si řekl, že kočka mi nepomůže. Mám už sám co jíst, a teď ještě
Večer, když Šimon odjel zpátky do města, přinesl jsem kočce misku se zbytky polévky a postavil ji uverandy. Přisedla opatrně a rychle se přejedla.
Jednou, Petr, můžeš zamumlal jsem. Jednou se proměnilo vkaždodenní rituál. Ráno kočka už čekala uvrátka, trpělivě a bez mňoukání.
Zpočátku jsem ji krmil zbytky, pak jsem začal vařit kaši a kupovat levné konzervy. Říkal jsem si: jen dočasně, dokud nenajde nový domov.
Rezavá, pojď sem, volal jsem. Rezavá, jak tě Hanka Štěpánová oslovovala? Kočka reagovala na jakékoli jméno, hlavně když ji volá.
Postupně se usadila. Denně si užívala sluníčko na záhonu, večer přicházela kverandě a spala vpředsíni, kde kdysi bydlel pes.
Dočasně, opakoval jsem. Zcela dočasně.
Týdny utekl, ale kočka neodcházela. Zvykl si na rezavý čumák uvrátka, na tichý hvízdání večer, na teplý náruč, která se občas usadila na mé kolena, když jsem seděl naverandě.
Vendula se opět zeptala: Tati, co to máš stím kočkou?
Nezavzal jsem ho. Přiletěl sám. Byl sousedský, pánka zemřela.
Pak proč ho krmíš? Nepřesuneš ho někam jinam.
Komu by byl starý kočičák užitečný? poškrábal jsem mu ušní koutek. Nech ho žít.
Tati, to jsou zbytečné výdaje krmivo, veterinář, když už máš tak malý důchod.
Vystačím, odpověděl jsem stručně.
Vendula přikývla hlavou. Možná bys měl přijet do města knám? Co tě tady drží?
Nejsem sám. Rezavý je se mnou.
Tati, vážně?
Vážně. Je nám tu dobře. Máme zahradu a kočku.
V posledních letech jsem se stáhl do sebe, po ztrátě ženy jsem se stal tichým.
Na podzim rezavý ztratil chuť, ležel včerné bedně, jen sotva dýchal. Posadil jsem se vedle něj a zeptal se: Co tě trápí, kamaráde?
Kočka jen tiše zamňoukala. Vzpravil jsem ho kveterináři vokresním ústavu. Spotřeboval jsem téměř celý důchod, ale neodolal jsem.
Máte hezkou kočku, řekl mladý lékař. Inteligentní, klidná. Věk už ale přichází, imunita slábne.
Přijde na to, že přežije?
Pokud se dobře postaráte, může ještě přečkat. Musíte ho chránit a podávat léky.
Doma jsem pro rezavého připravil malé útočiště naverandě, položil staré přikrývky, připravil misky sjídlem a vodou, denně podával tabletky a měřil teplotu.
Uzdrav se, říkal jsem. Bez tebe je mi nuda.
A tak se kočka stala nejen mazlíčkem, ale i přítelem jedinou živou bytostí, která mě vítá po každém návratu zpole.
Dědečku, rezavý se uzdravil? zeptal se Šimon během zimních prázdnin.
Uzdravil. Podívej, spí napolštáři.
Kočka skutečně spala sbalená do klubíčka, srst se leskla, oči byly jasné.
Bude tady navždy?
Kam by mohl jít? pohladil jsem ho. Jsme spolu. On mi dává společnost, já mu domov.
Nebylo ti někdy osaměle? zeptal se Šimon.
Vzpomněl jsem si, jak po smrti manželky byl dům prázdný, polévky jsem vařil pro jednoho, televizor sledoval vtichu, spal jsem vprázdném pokoji.
Bylo, vnučko. Velmi osaměle.
Ateď?
Teď už ne. Rezavý mě vítá, když se vracím zezahrady, předeje mi, když vařím večeři. Spí mi naklíně, když koukám natelevizi. Je to lepší.
Šimon přikývl. Taky rád jsem zvířata, rozumím, jak dokážou vyplnit samotu.
Co říká máma? zeptala se Vendula.
Máma říká, že jsou to zbytečné výdaje, zbytečné starosti.
Aty?
Myslím, že ne. Rezavý mi přináší radost. A radost není zbytečná.
Na jaře přišla neteř zemřelé Hany Štěpánové, mladá žena sesvým dítětem Světlana.
Dědečku, promiňte, že ruším, řekla. Jsem Světlana, neteř Hany Štěpánové. Slyšela jsem, že u vás žije její kočka.
Srdce mi poskočilo. Žije? odpověděl jsem opatrně. Co tedy?
Chtěla jsem se zeptat Po pohřbu jsme rychle odjeli, kočku jsme zapomněli. Teď nás to mrzí, chtěli bychom ji vzít ssebou.
Rozumím, cítil jsem, jak se mi sevřelo vhrudi.
Už vás má kočka unavila? Je to moc práce
Ne, ne. Je to hezká kočka.
Světlana se podívala nadvůr, kde rezavý ležel naslunci vedle záhonů.
Jak se změnil! Dřív byl tak vychrtlý, nemocný, a teď je krásný!
Léčil jsem ho, dobře krmil.
Děkujeme moc! Vezmeme ho, samozřejmě i svšemi náklady
Mlčel jsem. Věděl jsem, že právně kočka není moje patří kHance Štěpánové, rodina má právo ji vzít. Ale během těch měsíců se rezavý stal součástí mého života.
Můžeme se na něj podívat? zeptala se Světlana.
Šli jsme kkočce. Rezavý zvedl hlavu, ostražitě se podíval na neznámé tváře, pak přišel ke mně a otřel se onohy.
Divné, poznamenala Světlana. Nevzpomíná na mě. Přijela jsem často ktátce Anně.
Čas plyne, vysvětlil jsem. Možná zapomněla.
Ale uvědomil jsem si, že nejde ozapomnětlivost. Kočka prostě vybrala nového páníčka toho, kdo ji krmil, léčil a miloval.
Co kdyby zůstala uvás? navrhla Světlana. Vidím, že si na vás zvykla. A vy ji máte rádi.
Jak to? nepřijal jsem.
Je jednoduché. My žijeme vbytě, máme malé dítě. Kočka už je stará, zvykla si na volnost. Nemá smysl ji přemísťovat.
Ale je to vaše.
Byla tety. Teď je vaše. Zachránili jste ji dvakrát nejprve před hladem, pak před nemocí. Takže je i váš.
Nemohl jsem uvěřit štěstí: Opravdu? Můžeme ji nechat?
Samozřejmě! Když bude potřeba krmivo nebo léčba, ozvěte se. Pomůžeme.
Po odjezdu Světlany jsem dlouho seděl naverandě a hladil rezavého.
Zůstaneš se mnou? zamumlal jsem. Navždy.
Kočka zamňoukala a zavřela oči spokojeně.
Večer mi zavolala Vendula:
Tati, jak to jde? Kočka živá?
Živá. A víš co? Oficiálně už je moje. Přijeli majitelé, řekli, že můžeme nechat.
Tak to je fajn. Když si už zvykla
Víš, Vendulo, co jsem si uvědomil?
Co?
Osamělý člověk a osamělá kočka se zachraňují navzájem. Zachránil jsem ho před hladem, on mě zachránil před samotou.
Tati, neposouvej se kfilozofii
Nefilozofuji, říkám pravdu. Teď mám smysl vstát ráno, připravit krmivo, podávat léky. A je radost, když mě někdo při návštěvě zahrady přivítá a zamňouká uvrátka.
Vendula mlčky poslouchala. Snad poprvé pochopila, že ten kočka mi opravdu potřebná.
Tati, už se knám přestěhuješ?
Nikdy. Mám tady všechno dům, zahradu, rezavého. Proč bych chtěl městský shon?
Dobře. Zůstáváš.
Zůstávám. Zůstáváme.
Uplynul další rok. Já a rezavý žijeme svým klidným tempem. Ráno snídaně a procházka pozáhonech, během dne práce nausedlosti, kočka spí vestínu, večer večeře a televize, kočka naklíně.
Sousedé už nás poznají:
Petr Novák a jeho kočka jsou pořádně mazliví!
Není to jen kočka, jsou jeden druhému.
Ato je pravda. Zachránili jsme se navzájem starý osamělý muž a stará kočka, kterou nikdo nechtěl. Našli jsme vsobě to, co hledali pochopení, teplo a smysl života.
Co ještě potřebujeme kště
stí? Rezavý mňouká naklíně, a já si myslím, že to, že jsem ten hladový tulák nenechal odejít, bylo to nejlepší rozhodnutí.
Největší životní rozhodnutí často nepřicházejí zrozumu, ale ze srdce, a ukážou se jako ta nejpravděpodobnější.
