Proč má matka dvěpokojové? Už jí je šedesát pět. Hosty skoro nepřijímá, a s tětami svými sestrami si může v kuchyni jen tak popíjet čaj. Upřímně řečeno, jednopokojový byt stačí na oči i uši.
Lída Kovářová už ví, proč sem přišli syn a dcera. Téma se mihlo ve slovech Marka ještě před týdnem, když se celá rodina sešla oslavit narozeniny malé Sofie vnučky Lídy.
Marek a Libuše právě vešli a ještě nestihli zahájit rozhovor, když zazvonily zvonky u dveří. Ohlédla se sousedka.
Ach, Lído, přišla jsem moc pozdě. Máte hosty, zamumlala stařena.
To jsou naše, odpoví Lída. Co se stalo?
Moje šicí stroj se zase zasekl tak se vše zamotalo, že špulku nemohu vytáhnout. Později se podívám, promiňte, řekla a odešla.
Nic, podívám se na to hned, řekla Lída.
Vrátila se do pokoje a obrátila se k Markovi a Libuše:
Jdu na pět minut k sousedce, a vy mezitím přejděte do kuchyně čajovač už mám připravený. Kluci, postarejte se.
Lída rychle vyřešila problém a vyběhla domů. V předsíni však zastavila, protože uslyšela něco, co ji zasáhlo.
Líbá, už jsem to spočítala, říká Marek, tento byt by se dal prodat za nejméně tři miliony korun, a ve stejné čtvrti, kam se matka chystá přestěhovat, dvoupokojový stojí kolem jednoho milionu.
A chceš, aby nám maminka rozdělila tu rozdílnou částku? Po milionu na každého? zeptala se Libuše.
Samozřejmě. A ne jen po milionu, ale po milion dvacet tisíc, odpověděl Marek.
Odkud si to vezme? zajímala se Libuše.
Říkal jsem ti, že jsem to prozkoumal! Proč má matka dvěpokojové? Už jí je šedesát pět. Hosty skoro nepřijímá, a s tětami svými sestrami si může v kuchyni jen tak popíjet čaj.
Upřímně řečeno, jednopokojový byt stačí. Normální jednopokojový s rekonstrukcí se dá pořídit už za šest set tisíc korun.
Hledal jsem ho spíše blízko centra, v relativně novém domě, aby byly obchody a pošta poblíž, vysvětlil bratranec.
Nevím, co když se maminka nevyhne? zamítla Libuše.
Proč? Já jsem proti tomu, aby se přestěhovala. Ale když už se to blíží, ať i pro nás udělá něco hezkého.
Lída Kovářová v poslední době přemýšlí o návratu do rodného města. Když nastoupili do Plzně, měla už čtyřicet pět let. V tomto věku přátelství z dětství už není.
Měla jen pár kamarádek, ale to není to samé, co přátelství z mládí. Nechtěla tehdy přestěhovat ztratit práci, vytáhnout děti ze školy a jet do úplně neznámého města. Avšak manžel dostal dobrou pozici ve velké továrně a ona souhlasila.
Uteklo dvacet let: rodina, práce, občasné návštěvy rodného města. Před dvěma roky manžel náhle zemřel. Syn i dcera už mají vlastní rodiny, a Lída se cítí jako ve vakuu. Po odchodu do důchodu je sama a sestřičky ji volají.
Lída nečeká na odpověď dcery. Rozbije dveře jako by právě přišla domů.
Marek a Libuše jsou v kuchyni. Dcery už rozlévala čaj do šálků a krájela švestkový koláč, který maminka péct přichází.
Mami, opravdu ses rozhodla přestěhovat? ptá se Libuše.
Ano. Teď, když už není váš táta, nic mě tu nezdržuje. Po dvaceti letech tohle místo pro mě není domov.
Jak nic tě nezdržuje? A my? A vnoučata? diví se dcera.
Libuško, máte svůj život, svoje starosti. Nechci vám překážet. Vaše děti už vyrostly, už nepotřebují chůvu. Co mám dělat? Sedět na lavičce s dalšími důchodkyněmi a procházet se s holí po parku?
Někomu to může vyhovovat. Mně ne. Co zbývá? Knihy a televize? A pak jsou tu moje sestry, spousta známých. Nedaleko města, v vesnici, rodičovský dům, kde celá rodina v létě přichází.
Víš, už mi sním, že jsem v rodném městě, jdu po ulici a potkávají mě lidé a všichni jsou mi známí.
Dobře, mami, a co s bytem? přesměruje Marek rozhovor do praktické roviny.
Co? Ten prodám a nový si koupím, odpoví.
Můžu ti pomoct s prodejem? zeptá se syn.
Prodám ho přes realitní kancelář. Už mám inzerát. Tak začínám sbírat věci.
Mami, nepřijímám to jen tak. Kolem jsou podvodníci. Můžeš zůstat bez peněz i bez bytu.
Neboj se. S prodejem mi pomůže Lízka Novotná manželka mého bratra Ženy, tatova zástupkyně. Pamatuješ?
Má vlastní kancelář. A v ní je spolehlivý makléř říká, že nedávno kupovali byt pro Pavla.
A za kolik ho chceš prodat? zeptá se Marek.
Lízka říkala, že tři miliony korun je normální cena. Můžu ale nejprve dát vyšší cenu. Viděla jsem to na realitních portálech vše odpovídá.
Ale tam jsou byty levnější, poznamená Libuše.
Ano. Podobný jako náš stojí kolem dvou milionů.
Mami, máme k tobě žádost: mohl bys po prodeji dát nám aspoň po milionu? ptá se Marek.
Po milionu? Pak by mi nestačilo na nový byt.
Proč ne? Můžeš si pořídit menší jednopokojovku, navrhl syn.
V jednopokojovce by mi nebylo pohodlně, potřebuji dva pokoje ložnici a obývák.
Některé tříčlenné rodiny žijí v jednopokojových, namítl syn.
Jo, ti, kteří si nemohou dovolit větší. Já ale mám možnost a nechci se vzdát pohodlí.
Mami, bylo by to spravedlivé vůči nám, řekl Marek. Po otcovi máme dědictví, ale dostal jsem jen byt. Teď chceš, abych ho sdílel?
Nemyslel jsem to tak, opravila Libuše. Měl na mysli, že pokud ti zbyde peněz, můžeš nám pomoci.
Máme hypotéku, chtěli bychom s Iljou koupit chalupu. Ne po milionu, ale třeba po pět set tisíc to by stačilo.
I kdybys koupil byt za dva miliony, stále ti zůstane milion. Mluvíme o tom.
Zůstane, ale bude mi to potřebné na přestěhování, na opravy, na vybavení. To je moje rezerva, kdyby mě něco potkalo.
Tedy nám nic nebudeš dávat? zeptal se syn.
Mareku, jsem překvapená, že jste to otevřeli. Je vám třiatřicet, Libuše třicetčtyři. Oba máte vysokoškolské vzdělání, pracujete.
Ještě musíme splácet hypotéku, ale nebudete v nouzi. Kdybych se nepřestěhovala a neprodala byt, měli byste plán?
Ne. Promiňte, že jsme to rozjížděli, řekla Libuše. Jen jsme mysleli
Mysleli jste, že maminka, která vám vždy pomáhala, nepřijde o nic? dodala Lída.
Nepřicházela bych vám dál, kdyby to opravdu potřebovali. Ale myslím, že si to poradíte sami: Marek splatí hypotéku, Ilja naspoří na chalupu, a vše bude v pořádku.
Lída Kovářová udělá, co naplánovala: prodá byt, přestěhuje se do rodného města. Koupí si nový byt blízko místa, kde bývala s manželem a dětmi. Příbuzní jí pomáhají zařídit a udělat rekonstrukci. A teď, když se ráno probudí, cítí se opravdu doma.
Co si myslíte, udělala matka správně? Napište své názory do komentářů, dejte like.
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajk. To nás motivuje psát dál.
