V tom malém městečku na kraji Šumavy,kde se země rozprostírá jako poslední zrnko písku na mapě, čas neplyne tak, jak by měl, ale po ročních obdobích. V zimě se zasekne, v jarním rozbouřeném tichu roztaje, v létě lenivě se vaří a na podzim se skví pod šedivým deštěm. V tom pomalém,lepkavém proudu se topila existence Běly Novotné, na kterou všichni mluvili jen Běla.
Běle bylo třicet let, a celý její život připomínal uvíznutí v bažině vlastního těla. Vážila sto dvacet kilogramů ne jen tak ledajakou váhu, ale pevnou pevnost postavenou mezi ní a světem. Pevnost ze svalů, únavy a tichého zoufalství. Podezřívala, že pramen zla leží uvnitř, nějaká porucha metabolismu, ale jet k odborníkům do hlavního města bylo nemožné vzdálené, hanebně drahé a, jak se zdálo, naprázdno.
Pracovala jako pečovatelka v městské mateřské škole Zvoník. Její dny provoněly dětskou pudinkovou moučkou, vařenou kaší a pořádně vlhkými podlahami. Velké, nesmírně laskavé ruce uměly zároveň utišit plačícího miminka, obléct deset postýlek a setřít vodní louži, aniž by dítě cítilo vina. Děti ji zbožňovaly, táhly se k její jemnosti a tichému objetí.Ale tichý úsměv ve třech očích dětí byl jen slabou odměnou za samotu, která ji čekala za dveřmi školky.
Běla bydlela v starém osmipatrovém paneláku,zbytkovém ze socialistických časů. Budova zakřičela pod podpatím, skřípala nosníky nocí a bála se silného větru. Před dvěma lety ji navždy opustila matka tichá, vyčerpaná žena, která v hrobě této paneláky zakopala všechny své sny. Otce Bělu vůbec neznala zmizel z jejich života dávno, zanechávaje po sobě jen prach a starou fotografii.
Život byl drsný. Studená voda,rozpraskaná zrezavělými tryskami z kohoutku, jediné venkovní záchody připomínající ledovou jeskyni v zimě a dusící letní vedro v pokojích. Ale největším tyranem byl kamna. V zimě pohltila dvě celé dodávky dřeva a vysávala z její skromné výplaty poslední kapky. Běla trávila dlouhé večery,dívala se na plameny za železnými dveřmi, a zdálo se,že kamna požírají nejen dříví, ale i její roky, sílu, budoucnost, měníce vše v chladný popel.
Jednoho podvečera,když se soumrak nalil do jejího pokoje šedým smutkem, se stalo zázrak.Ne hlučný a ne pompézní, ale tichý,šustivý, jako kroky sousedky Naděje, která najednou zaklepala na její dveře.
Naděje,uklízečka z místní nemocnice, žena s tváří zploštělou vráskami starosti, držela v rukou dvě křupavé bankovky.
Bělo, promiň,prosím tě.Tady máš.Dva tisíce.Některé se mi nevrátily,promiňbrumlela,vtlačujíc peníze do Běliných rukou.
Běla jen překvapeně hleděla na peníze,dlouho už zapomenutý dluh,který si mentálně odepsala už před dvěma lety.
Není zač,Nadějo,nicNemusela jsi
Musela!rozhořčeně přerušila sousedka.Teď mám peníze!Poslouchej
A Naděje,sníženým hlasem,jako by odhalovala státní tajemství, začala vyprávět neuvěřitelný příběh.O tom,jak do městečka dorazili Tágyčeská komunita zpřistěhovalecké vesnicevvýchodních Čechách. Jeden z nich,když ji potkal při zametání ulice,nabídl podivný a děsivý výdělekpatnáct tisíc korun.
Potřebují občanství,víš,a tuší,že hledajížennafalešnésňatky.Včera mě zapsali.Nevím,jak řeší vmatrikách,penízetřebaschovávají,ale vše je rychlé.MůjRostislav,teď uměsedí,na blízké,jakmile setmíodejde.MojedceraSvětlanataké souhlasila.Novýkabátpotřebuje,zimajeblízko.Aty?Podívejse,jakášance.Potřebuješpeníze?Potřebuješ.Akdo tě vezme zamanželku?
Poslední slova nezněla ze zloby, ale z hořké,běžné rovnosti.Běla,cítící jako známá bolest znovu bodnout do srdce,promyslela okamžik.Sousedka měla pravdu.Skutečné svatby pro ni nebyly na obzoru.Ženichůnebylo,náhle se neobjevil.Její svět byl omezen na školku,obchod atenmalý pokoj shladováky.Atady peníze.Celých patnáct tisíc.Na dřevo,na nové tapety,aby aspoňtrochu vyhnaly šedé zdi.
Dobře,řekla tiše Běla.Souhlasím.
Následující den Naděje přivedla kandidáta.Běla,otevřela dveře avyděšeně se zhroutila do schodiště,snad aby skryla svou těžkou postavu.Před ní stál mladík.Vysoký, štíhlý, s tváří,která ještě nepoznala krutostživota,s velkými, tmavými a nesmírně smutnými očima.
Panebože,to je přece chlapec!vyjekla Běla.
Mladík se narovnal.
Je mi dvacetdvě,řekl jasně,téměř bez přízvuku,jen slehkýmpískavým nádechem.
Taktoje,rozproudila Naděje.Můj je o patnáct let mladší,a vy máte jenosm let rozdílu.Muž vplnémrozkvětu!
V matriku však chtěli čekatměsíc.Úřednice v přísném kostýmupřekřížila oči aprohlásila,že zákonvyžaduje čekací období.Aby sipromysleli,dodala svýznamem.
Tágy,jejich obchodní částbyladokončena,odjeli.Muselipracovat.Před odjezdem všakRostislavtak se jmenovalmladíkpožádal Bělu otelefonní číslo.
Osaměléjevcizímměstě,vysvětlil,av jeho očíchBěla viděla známýpocitztracenost.
Volal každou večer.Zpočátku krátké, nekomfortní hovory,pakdelší.Rostislav se ukázal být úžasným společníkem.Mluvil o svých horách,o slunci,které tamsvítí jinak,o matce,kterouzbožňoval,o tom,že přijeldoČeska,abypomohl velkérodině.Ptal se Běly naživot,napráci sdětmi,a ona,k svému překvapení,vyprávěla.Nestěžovalase,jenpovídalaovtipnýchpříbězích zeškolky,osvémbytě,oprvnímjarnímpůdnívzduchu.Chytala senatom,žese smálav sluchátkuhlasitě,dívčímhlase,zapomínajícnavlastníhmotnostaroky.Tenměsícpoznalisevícenežněkteří manželé zacelýživot.
Po měsíciRostislavpřišel zpátky.Běla,obléknutá dojediné slavnostnístříbrnéšaty,kterétěsně obepínaly jejítvar,cítila nestrach,alenapětí.Svědky bylijejichsouputníci,stejněpostaveníavážnímladímuži.Obřad byl rychlý,bez emocípro úředníkymatriky.ProBěluto byl záblesk:leskprstenů,oficiální slova,pocitneskutečnosti.
PovšechnuRostislavodvedl jidomů.Vstoupil do známépokojíaprvnímčinem mudánobylopředatobálkusslibnýmipenězi.Běla ji chytila,cítíc těžkostv ruceto bylváhajejíhorozhodnutí,zoufalstvíanovérole.PakRostislav vyndal z kapsymalou sametu krabičku.Načerném sametuležela jemná zlatá řetízek.
To je protebe,řekl tiše.Chtěl jsem koupit prsten,aleneznalvelikost.Jánechciodjíždět.Chci,abyjsi opravdu moje manželka.
Běla zůstala stát,nedokázala slovo vyslovit.
Tenměsíc jsem slyšel tvou duši potelefonu,pokračoval,a jeho očihořely vážným,dospělýmohněm.Je čistá,dobrá,jakomámatka.Mojemamkazemřela,byladruhouženouméhootce,aonjimocmiloval.Zamilovaljsemse do tebe,Ludmilo.Skutečně.Dovolmi zůstat tady,s tebou.
Nebyl to žádnýfalešnýsňatek.Byl to návrhrukya srdce.ABěla,dívalasedo jehoupřímných,smutných očí,neviděla v nichsoucit,aleto,o čemuž nikdynesnilaúctu,vděčnostaroztínajícílásku.
Dalšíden Rostislavodjel,ale už to nebylorozloučení,alezačátekčekání.Pracovalvhlavnímměstěsdalšímisoudruži,každý víkendpřijíždělk ní.KdyžBělazjistila,žečekádítě,Rostislav udělal dalšíkrok:prodával část svého podíluvspolečnémpodniku,koupil opotřebovanýŠkodaOctaviaavrátilsedomaléhoměstečka navždy.Začalřídittaxík,vozillidiinákladdookresníhostřediska,ajehoobchodrychlevzkvétaldíkypilnostiačestnosti.
Paksenarodilsyn.Aotřiroky pozdědalší.Dvakrásní,opálení chlapečcisotcovýmiočimaaúsměvemmatky.Jejichdůmnaplnilkřik,Dům nyní pulzuje radostí, když se po schodech ozývá smích dvou malých chlapců a vůně čerstvě upečených koláčů naplňuje každý kout.
